Reakce na recenzi:

Kritik Vláďa - @ 12.10.2019

H To He, Who Am The Only One – to je opravdové progresivní mistrovské dílo těžkého kalibru. Desku jsem si koupil v dubnu minulého roku v muzeu hudby v Táboře, a dal jsem za ní 5000 korun !! Ano, je to trochu vyšší cena, než je obvyklé, i mě to nejprve odradilo od koupi, jenže pak jsem si sám pro sebe řekl: „Vláďo, co pro tebe znamená víc ? Tenhle papírek s portrétem Tomáše Garyka Masaryka, a nebo láska k tomuto hudebnímu dílu ?“ No samozřejmě, že láska. A pochopitelně, každý člověk chce mít svou lásku u sebe. Tak jsem si desku šetrně přivezl domů. Tu bankovku bych stejně dříve nebo později postupně projedl a propil, a moc dlouho by se mnou nezůstala. Ale album… to s tebou zůstane navěky. Pokud budeš chtít. A navíc, ani jsem neměl šanci tu desku zakoupit jinde, protože nikde nebyla, a na eBayi jsem tehdy ještě neoperoval.

Píše se rok 1970, Generátoři vydali album The Least We Can Do Is Wave To Each Other, a krátce poté se pustili do skládání materiálu pro své příští album, které se stane jejich nejvýznamnější a nejkultovnější. Z kapely ale mezitím odešel kytarista Nic Potter, ale na albu H To He si zahrál ještě na baskytaru. A to konkrétně v písních Killer, Emperor In His War-Room, a Lost. Deska nakonec vyšla v prosinci onoho roku 1970, ale však nezaznamenala nějaký výraznější úspěch, do hitparádových žebříčků se vůbec nedostala, a i recenze na ní byly smíšené. Ale všechno chce čas. I já jsem měl problém vstřebat tuto desku hned na první poslech, ale postupně mě začala přitahovat, až mě zcela pohltila.
Obal této desky vytvořil jistý Paul Whitehead. Zřejmě se nechal inspirovat skladbou Pioneers Over C.

Album hned z počátku nastavuje nejvyšší laťku. Skladba Killer je prostě bomba všech bomb. Je plná parádních riffů, a pasáž „Death In The Sea“ se těžko vyhání z hlavy. A to, co předvádí v polovině David Jackson, to se hned tak neslyší. Vůbec jsem nevěděl, že saxofon dokáže zahrát tak extrémně vysoké tóny. Nebo to je nějaký studiový trik ? Co jsem tak studoval historii této desky, tak prý někdo ze společnosti Charisma Records chtěl tuto skladbu vydat jako singl, ale samotná kapela s tím nesouhlasila, protože se obávala zařazení mezi hard rockové kapely. Zatímco ty čistě hard rockové pecky staví většinou na jednom riffu, ve skladbě Killer je těch riffů hned několik. Myslím, že by touto skladbou Generátoři povznesli hard rock do ještě vyšších sfér. Ale to je čistě můj subjektivní pocit.
Pak tu je House With No Door. Tuhle skladbu osobně považuji za nejlepší a nejkrásnější věc, jakou kdy tato kapela natočila. Pro mě je to srdcervoucí balada o člověku, který má problém s někým navázat přátelský kontakt. A to překrásné sólo v polovině na flétnu a saxofon zároveň ! Tleskám ve stoje, a srdce mi buší.
Další parádou je Emperor In His War-Room s neskutečnou atmosférou, až mě mrazí. A závěrečná pasáž „Live In Peace, Or Die Forever, In Your War-Room“ mě vždycky dostane do kolen. V této skladbě hraje na kytaru vzácný host. Samotný Robert Fripp ze skupiny King Crimson.

Druhá strana desky obsahuje dvě rozsáhlejší skladby. Daly by se označit i za suity. Ta první je Lost s textem pojednávající o ztracené lásce, což je poměrně netypické téma pro Generátory. A druhá nálož s názvem Pioneers Over C pojednává o skupince astronautů, kteří umí cestovat rychleji, než rychlost světla, ale hlavní je zde téma strachu. V Pioneers je opět zahrnuto několik skvělých riffů, novátorské hudební postupy, experimentování. Dál už nemám co bych dodal.

Pokud chcete přijít na kloub skupině zvané Van Der Graaf Generator, tak album H To He, Who Am The Only One bude vždycky ta správná volba. Zkrátka, klasické dílo, na které jsem ve své sbírce nesmírně hrdý.
Plný počet hvězdiček je snad jasný.