Gattolino - @ 13.03.2015 | #

Bez mučení přiznávám, že toto album pro mne není vůbec snadné na poslech a že jej rozhodně neposlouchám moc často. Dokonce k němu přistupuji se směsicí úcty, opatrnosti, až skoro strachu. Je to svět Petera Hammilla, a když jej poslouchám, cítím se až trochu nepatřičně, jako bych vstupoval někam na nebezpečné území, jako vetřelec. Nejsou to pro mne Genesis, do kterých lze padnout naprosto celým srdcem a rozplynout se tam, ani Yes, s nimiž se může posluchač bez rizika oddat snovému výletu do nezjevných světů. Přesto cítím v hudbě VDGG, a v Pawnhearts obzvláště, sílu a energii, která přitahuje jako nebezpečný vrcholek strmé hory za bouře.
Úvodní Lemmings jsou bez nadsázky hrozivou skladbou, člověk ani nemusí dekódovat text, kde ozubená kola trhají (drtí) kosti. Nástup úsečných frází, zdvihajících se z varovného pianissima jako tsunami, jako by přecházel do starověky nemilosrdného soudu nad lidstvem. Saxofonový masakr uprostřed už posluchače jen dorazí. Jenže ...
Možná je to kontroverzní názor, ale v určitém ohledu bych zkusil položit určitou paralelu mezi Hammilla a Dylana. Jistě, Generátory si těžko někdo zapíská na autobusové zastávce nebo zabrnká na španělku. O vlivu blues a černé hudby už asi vůbec hovořit nelze. Ale co je společné? Nadmíru citlivé vnímání okolního světa a paradoxů v něm obsažených, vyjádřené vlastní ne vždy pochopitelnou poezií, nespokojenost s komunikací mezi lidmi, s plytkostí některých člověčích snažení, s protestem vůči tomu, každý svým osobitým stylem. Svou osobní poezii si oba také sami zhudebňují a interpretují. Ale vždy pod tímto nánosem bahna z hluboké sondy do temných zákoutí u obou stejně vykoukne naděje. U Hammilla patrná v jeho sólových milostných písních (My Favourite, Vision), nebo v silném duchovním Wondering. A jako se zlato nejlépe rozzáří na černém podkladě, i tato naděje o to více silně a přesvědčivě hoří v hořké interpretaci. Že je však PH hluboce duchovně a v duši pozitivně založený člověk, o tom nepochybuji. Setkání s ním po jednom jeho pražském koncertě bylo neuvěřitelně příjemné.
I následující Man-Erg jako kdyby to dokazoval. Přes obsah slov (zpověď a uvědomění si lidské rozporuplnosti) začíná pastorální citovou melodií z rodu "velkých" melodramatických árií. Zuřivé staccato tuto skutečnost maličko zastře, ale zcela nepopře. Prostě tam musí být. Motiv se vrací jako smíření.
Závěrečná megakompozice není překvapivě vůbec chaos a hysterie, zběsilost a hudební masakr. Připadá mi naopak jako jemná věc (samozřejmě v intencích Hammillovy tvorby), s minimem nestravitelna, skoro taková "suita operních árií" s krásným klavírem a velmi kultivovaným, citovým zpěvem. Mezi první a druhou částí (myslím), zazní něco jako lodní siréna - je to jak expresionistický obraz zapomenutého, a přesto stále přítomného dávna.
Že jde o pětihvězdičkové album, o tom žádná.

majamazzi @ 20.03.2021 21:01:01 | #
Taky v tom Majákohlídači slyším lodní sirény, dokonce bubny snad hrají chvíli něco, jako kdyby jel parník. Je to celé brutální masakr, od hudby, přes ten text až po způsob jeho deklamace. Dokud jsem se pořádně nezačetl do toho textu, nikdy mě nenapadlo, jak neuvěřitelně je ta hudba i zpěv s tím textem provázána. Jak říkáš, suita, opera nebo kantáta.
Kvůli tomuhle chlapíkovi (a panovi Shakespeareovi ovšem) lituju, že jsem se nenarodil jako anglofonní, vážně. Podle mě nejlepší existenciální básník, co kdy žil. Na jednu stranu až závidím, že ho takové věci napadají a jak to dokáže podat, na druhou je to až děsivý, mít tohle v palici...:-)). Protože pokud je ten chlapík jinak duševně aspoň trochu ok, tak je to naprostý génius!
Děkuju, Gattolino, za reakci na můj překlad Afterwards, hrozně mě to potěšilo, vážně! A nakoplo přeložit i tohle. Díky Tobě jsem tu skvělou hudbu začal vnímat dalším rozměrem. Tak tady to je, snad se bude zas aspoň maličko líbit...


A Plague of Lighthouse-keepers

I. Očitý svědek

Stále čekám na svého zachránce,
bouře mi trhají úd za údem;
A prsty málem mořské řasy...
Jsem tak vzdálený, tak příliš v tom všem.

Jsem opuštěná bytost,
má samota je skutečná.
Mé oči vydaly jasné svědectví
a teď jsou sečteny už i mé noci.
Viděl jsem úsměvy v mrtvých rukou,
hvězdy svítí, ne však pro mě.

Věštím katastrofu, až pak spočítám cenu ...
Zářím, ale zářící, umírám,
Vím, že jsem téměř ztracen.
Na stole leží prázdný papír
a moje věž je z kamene.
Vlastním jen tupé nůžky
a ten nejotupělejší příbytek ...
Byl jsem svědkem, tak pečeť smrti,
vtištěná do roztaveného vosku, je teď mou myslí.

Když spatříš kostlivce,
mizící v hlubinách na ráhnech plachetnic,
začneš se ptát,
zda tento záblesk všech starověkých mýtů
nemíří s pompou přímo na tebe ...


II. Obrazy/Maják

(Víry, útesy, lodě, srážky, výčitky svědomí)

instrumentální


III. Očitý svědek

Teď není čas na pokání,
čas na tohle už dávno pominul.
Stěny jsou tenké jak papír
a jestli promluvím, snad popraská i sklo.
Tak myslím jen na to, jak to provést,
jak zamknout se v tichém monologu, v bezhlesém křiku.

Jsem příliš unavený, abych mluvil
a jak vlny naráží na bezútěšnost kamenné věže, začínám bláznit
a zjišťuju, že jsem přemožen ...


IV. S.H.M.

„Neskutečné, nereálné“ křičí duchové kormidelníků
a propadají skrz nebe,
však nikdy nepřehluší křik mých racků…
…nebude pauzy, konce, dokud neumřu.
Přízraky škrábou jizvy do oken -
duté tváře a bezduché úsměvy,
nic než záměr zničit to, o co samy přišli.

Plazím se po zdi, dokud strmost její neskončí
ve svislém pádu;
má bolest vplula do moře,
žádné radostné naděje za úsvitu.
Bílá kost svítí v masce železných čelistí
a ztracené stěžně propichují mrazivou temnotu
paralelně s mou osamocenou věží ...
už žádný vosk k hoření,
už žádný přístav k přistání.


V. Přítomnost noci

„Sám, sám“, všichni duchové volají,
odhalujíc mě ve světle.
Jediný záchvěv života, který vůbec cítím,
je přítomnost noci.


VI. Vesmírná tour

Plakali byste, kdybych zemřel?
Zachytili byste má poslední slova?
Uslyšeli byste má slova?
Vím, že není čas.
Vím, že neexistuje rým …
(Falešná znamení mě dostihnou).
Nechci nenávidět,
jen jít dál;
proč nemůžu nechat sám sebe
žít a být volný?
Místo toho umírám, velmi pomalu, o samotě.
Nevím o žádné další možnosti,
tolik se bojím,
že mé já mi nedovolí
být sám sebou,
a tak jsem zcela sám ...

Maelstrom mých vzpomínek,
jak upír živí se mnou.
Teď, šíleně potácejíc se, přes okraj padám.


VII. (Custardův) Poslední vzdor

Majáky mohou mít klíč,
ale dosáhnu až ke dveřím?

Chci chodit po moři,
abych lépe trefil k pobřeží ...
ale jak udržet nohy v suchu?
Přišpendlen k horizontu
nesmím spustit zrak z každého kousku sebe.

Při pohledu zpět skrz léta
zdá se, že jsem zabloudil:
Jako pes v noci jen běžel jsem za žrádlem
a teď jsem cizincem, zůstávám v něm.
Všechen ten zármutek, který jsem viděl,
nutí mě stíhat osamělý klid;
všechna ta minulost v mé hlavě ...
jsem tak blízko světlu,
že nejspíš nevidím správně,
tolik se oslepuji ...


VIII. Sraženina houstne

Kde je Bůh, co vede mi ruku?
Jak se ke mně mohou dostat ruce ostatních?
Kdy poznám, v čem tápu?
Kdo mě to naučí?
Já jsem já, já jsem my, tak…nemůžeme vidět
žádný způsob, jak z toho ven.
Tříštící se moře - vyzáblá minulost…
jak ztratit svou Guinevere...

Nechci být jen vlnou ve vodě,
ale moře mě stahuje do hlubin.
Jen další vyčerpaný topící se?!

Blíží se zástup lumíků,
a vím, že jsem jen člověk.
Připojím se, nebo odmítnu?
Která možnost je nejlepší z těch, co smím?


IX. Zeměkonec (Sineline)

Oceány driftující do stran,
já vtažen do těch kouzel
cítím tě kolem sebe,
dobře tě znám.

Hvězdy krájí obzory,
kde linie stávají se příiš ostrými.
cítím, že se topím.
Ruce se natahují do tmy.

Tábory lesku a majestátu,
co je svoboda volby?
Kde stojím ve vší té parádě?
Čí je můj hlas?

Není to zas tak špatný pocit.
Myslím, že konec je počátek,
tak začni se cítit moc dobře, teď.
Všechno je součástí.
Všechno je oddělené.
Všechno je součástí…


X. Tak jdeme

Instrumentální outro