Van Der Graaf Generator - Pawn Hearts (1971)

Album Pawn Hearts jedinečného bandu Van Der Graaf Generator je opravdu nevídaný hudební nářez, který se chvílemi těžko rozdýchává. Tohle album je asi jejich nejhůře stravitelné. Odhaluje svoje hudební možnosti až na dřeň. Na rozdíl od jeho dvou předchůdců je zvukově o dost hutnější, tvrdší a nekompromisní. Určitě je to jejich hudebně nejvyzrálejší album, Generátoři tady prostě stanuli na svém vrcholu, ale upřímně… v mé oblíbenosti z onoho trojlístku „The Least, H To He, Pawn“ je Pawn Hearts až na posledním místě, protože obsahuje spoustu disonantních pasáží, které zrovna nemusím poslouchat každý den. Ale i přesto všechno… není to žádný neposlouchatelný paskvil à la Captain Beefheart, a není to ani žádné chladné hudební a vokální bloudění odnikud nikam à la Gentle Giant. Když se pořádně zaposloucháme do Pawn Hearts, tak zjistíme, že u Van Der Graaf Generator jsou stále na prvním místě především výrazné a silné melodie, a parádní chytlavé riffy. I v těch nejvíc disharmonických pasážích tu je se čeho chytit, a jde v nich vnímat hlavní melodickou linku.

Úvodní skladba Lemmings (Including Cog) je toho jasným důkazem. Je to saxofóno-varhanní hard rock nejvyššího stupně. Zeptáte-li se mně, kdo je král riffů, odpovím vám jednoznačně: Peter Hammill !! Druhá skladba Man-Erg je něco neskutečného. Začíná překrásným motivem, který postupně mohutní. Má to přímo hymnickou melodičnost. Ve třetí minutě se nálada skladby totálně „zvrtne“ a na vás se valí útočný tvrdý riff a Hammillův ječák „How Can I Be Free, Am I Really Me“. Šílené ! Pak skladba přejde do, řekněme, houpavé nálady, aby se pak mohl vrátit překrásný, monumentální motiv ze začátku skladby. I kdyby třeba Peter Hammill už nic jiného nenapsal, tak jen za tuhle skladbu bych ho jmenoval hudebním Mistrem.
Druhá strana desky obsahuje jednu dlouhou třiadvacetiminutovou klasickou suitu A Plague Of Lighthouse Keepers. Suita pojednává o zakomplexovaném strážci majáku, který zpytuje svědomí. Viděl umírat lidi na moři, a přesto jim nepomohl. Jak se s tím vyrovná ? Skladba má otevřený konec, takže je to na nás posluchačích. Hudebně tato suita obsahuje všechno, co jsem už vyjmenoval. Má jak nadměrně melodické pasáže, tak i skvělé riffy, ale i pořádně atonální disharmonické nálože.

Album Pawn Hearts je dílo, na které musí být opravdu správná nálada. Jedině tak se vám dostane mocného hudebního zážitku. Je to album, které opravdu nelze poslouchat denně. Třeba jeho dva předchůdce The Least We Can Do… a H To He, bych fakt mohl poslouchat od rána do noci. Miluju je nadevše. Ale Pawn Hearts… ? To chce skutečně přípravu a hudební odhodlání.
Dávám pět hvězdiček.
reagovat

jiří schwarz @ 02.11.2020 23:07:31
Chápu, že nejvyšší formy umění jsou obvykle produkovány lidmi určitým způsobem chorých myslí (nebudu vyjmenovávat, tisíce). A kumšt mám rád. Ale tenhle blázinec ke mně nikdy nemluvil (ani jsem si nikdy v mládí nenahrál). Jo, pár věcí od van der Graafů můžu, ale dost sporadicky. Ano, cítím, že v té muzice je spousta emocí, to jo. Má jen jednu vadu, že ty kakofonie a disonance ... jsou kakofonické. Mý nejoblíbenější album na světě, floydí Atom Heart Mother, má v sobě četné disonantní pasáže, ale je to jaksi vyváženo harmoniemi. Na téhle desce (ojedinělé pasáže) pár pokusů o harmonii je, jenže Hammill i nich je studenej, s nehezkym témbrem. V zásadě si myslim, že mu v mládí někdo zahodil kachničku do kanálu, aspoň dle poslechu Pawn (porn?) Hearts. Bejt holka, takovýko kluka nechci :-). S pár stanovisky jsi mě opravdu rozesmál "saxofóno-varhanní hard rock nejvyššího stupně". Ty chytlavé riffy jsem taky nezaregistroval, nechytily se :-(. Jo, a navíc, chybí mi v tom nějaké "muzikantství".

Kritik Vláďa @ 03.11.2020 00:45:13
Jirko, Jirko… já zírám !
Tvůj názor na tohle album a Petera Hammilla mě nemile zaskočil. Takhle se strefit do jednoho z největších géniů hudby druhé poloviny 20. století…. To chce odvahu. Ale co nadělám. Každý to vidíme a cítíme jinak. Jen jsem si myslel, že všemi hudebními fajnšmekry je trojlístek „The Least We Can Do…, H To He a Pawn Hearts“ respektován a uctíván jako hudební milník, nemající konkurenci. Asi jsem se zmýlil.
Co se týče těch riffů – pusť si závěr skladby White Hammer (onen masakr začíná v čase 6:27), dále si pusť skladby Whatever Would Robert Have Said, Emperor In His War-Room v čase 5:05 do 5:55, potom si pusť první polovinu skladby Pioneers Over C, taktéž první polovinu skladby Lemmings, a zejména nesmíš vynechat bombu zvanou KILLER. Jediný „problém“ těch riffů je, že nejsou hrány na elektrickou kytaru. A to taky neuvěřitelně cením. Krásně obešli to klišé.

A co se ještě týče Tebou zmíněného alba Atom Heart Mother, tak to „mý nejoblíbenější album na světě“ není ani náhodou. Líbí se mi jen ty tři písničky na druhé straně – If, Summer 68 a Fat Old Sun. Stejnojmenná suita na první straně mi přijde v některých momentech zbytečně natahovaná až nudná, a Alanova psychedelická snídaně… ?? Radši pomlčím. První opravdu mistrovské dílo Pink Floyd je nedostižné The Dark Side Of The Moon. To mi nikdo nevymluví.

EasyRocker @ 03.11.2020 06:53:52
Vláďa: promiň, vážím si tě jako autora, ale hudba je zkrátka čistě subjektivní. Já mám podobný problém s ELP, kde (kromě debut) mě zaujaly opravdu spíš jen jednotlivé písně a úseky, jinak je to pro mě totální akademické chladno. Emersonovy hyperexhibice, to není pro mě, a už nikdy nebude. Snad jen Lakeovy ostrovy jsou pro mě takovou lidskou oázou v tom moři chladu. Holt každý má jinou hlavu i uši.

VaclavV @ 03.11.2020 07:28:15
S ELP souhlasím. Kdysi jsem nakoupil několik CD s nadějí, že mě čekají další King Crimson, ale nakonec to šlo z domu...

EasyRocker @ 03.11.2020 10:45:24
VáclavV: :-) já měl původně taky vše až do Brain Salad... ale nechal jsem si jen debut, Tarkus a Trilogy. A debut se mi dokonce líbí, tady jsem mu dal pětku. Ale s dalšími už mám problém, ale ty Gregovy věci - The Beginning a samo Lucky Man mám hodně rád.

Kritik Vláďa @ 03.11.2020 10:48:00
Zdravím EasyRockere: To víš, já Generátory ctím jako zásadní hudební legendu, takže když se o nich, nebo o Hammillovi, vyjádří někdo tak, že je Peter "studenej" a má "nehezký témbr", a že jsou víc kakofoničtí než melodičtí, tak mě to dost mrzí, a mám potřebu to dát najevo. Holt, je to můj takový handicap.
Jinak máš pravdu. Hudba je čistě subjektivní. Ale někdy nelichotivý názor na kapelu, které je daný hudební fanoušek oddán, zamrzí.
Co se týče tria ELP, tak od nich mám nejradši album Trilogy. Ty další desky jsou taky parádní, ale musím na ně mít náladu. Třeba na Tarkuse, nebo zejména na syrové dílo Brain Salad Surgery. To je fakt někdy těžké sousto. Keith Emerson je prostě klávesový ďábel.

EasyRocker @ 03.11.2020 12:37:38
Ale souhlas, Peter Hammil hudebně a textově, ale zejména hlasovým projveem, zcela unkátním, ovlivnil pěvcem grunge počínaje a extrémním metalem a avantgardou konče. Ohromné zástupy jej mají za pěvecký vzor. VdGG jsou tíživí a depresívní, ale máš pravdu, že nikoli nemelodičtí. V závěru Plague se sice taky ztrácím, ale to na výše uvedeném nic umění. Má už letitá TOP destička je Godbluff...

Mirek Kostlivý @ 04.11.2020 16:50:58
S recenzí na toto výjimečné album souhlasím, ale jenom bych si dovolil nesouhlasit s názorem na Captaina Beefhearta a Gentle Giant. Neslyším v jejich tvorbě ani "neposlouchatelný paskvil" (u C.B.) ani "chladné hudební a vokální bloudění odnikud nikam" (u G.G.). Ale třeba za pár dekád na ně změníš názor a rád si je poslechneš. Konečně i já jsem na přelomu 70. a 80. let opovrhoval metalem. A jak si ho dnes rád poslechnu :-).

jiří schwarz @ 04.11.2020 23:08:21
Ahoj Kritiku Vláďo. Trochu jsem myslel, že rozdmýchám zápal pravověrných art-rockerů a fajnšmekrů. Já k nim rozhodně nepatřím, nejsem ani sběratel, encyklopedista, kritik, jsem jen prachvobyčejnej konzument. Na muziku mám obvykle málo času a chci, když ten čas je, aby to byl svátek, a netoužim si nechat imrvére drnčet něco do uší. Nejsem schopen 20x poslouchat jedno LP abych k němu napsal férovou recenzi. Ale taky nemám moc rád mýty a aureoly génijků (a co jich bylo …; častý úkaz, nechápu to, nerozumim tomu, tak to asi bude geniální 😊), nejen VdGG.

Jsem ale zaskočen, že Ty jseš zaskočen odsudkem LP kapely, nota bene, jejíž obliba je jen menšinovým úkazem … to přece musíš vědět a ergo s tím počítat, i v úzkém prostředí Progboardu mezi četnými „spolufajnšmekry“. A nebrat to tak vážně. (Vážnější se mi zdá stran většinového vkusu např., koho lidi volí - Slováci, tohle se Vás teď netýká). Já fakt zas nejsem ani zbla zaskočen negativním hodnocením Atom Heart Mother (ok, souhlasím, Dark Side je další klenot). Jo, a nemusim ani většinu z pozdějších opusů ELP (byť opravdu miluju debut a taky Pictures …), ani Gentle Giant – fakt, dost akademický a studený. Mám radši horká srdce, Joplinu, Cohena. A krásu jednoduchosti (jo, rock, blues). Z tvorby VdGG mám doma CD The Least We Can Do… a pár věcí po kazetách, které jsem ale stejně moc neposlouchal. Já se k nerušenému poslechu dostanu tak 2x týdně (100x za rok). Odhaduju, že mám v oblibě tak 300 interpretů a tak cca 1000 desek. Takže na každou se dostane tak za 1x za 10 let ☹. Ne, nemíním trávit ve svém (dost pokročilém) věku čas poslechem věcí, které mi nesedí, a snažit se uchopit pro mě neuchopitelné.

Jarda P @ 05.11.2020 06:51:54
Čekal jsem, jestli se někdo ohradí proti názoru ohledně neposlouchatelnosti Beafhearta. Já od něj mám 2 alba (Safe as Milk a Clear Spot), které se mi líbí, ale třeba jeho "klenot" Trout Mask Replica je i pro mě neposlouchatelný i v mém téměř důchodovém věku. Nemá to nic společného s věkem, prostě když se mi něco nelíbí, tak nemá cenu se k tomu vracet znovu a znovu, trápit se a čekat na zázrak.

jiří schwarz @ 05.11.2020 09:20:19
Jardo P, já nebudu ten, co se ohrazuje proti neposlouchatelnosti některých věcí Beefhearta, mám a poslouchám 2 zatracované komerčnější LP, a sice Unconditionally Guarantied a Bluejeans & Moonbeams.

yngwie3 @ 05.11.2020 11:10:29
to Kritik Vláďa:
Ja síce neviem čo si predstavuješ pod pojmom riff, ale Hammill by bol kráľom riffov len vtedy, ak by sa volal Blackmore, Page alebo Iommi / napr. / ...

Inak, recenziu si napísal pekne, oduševnene ... palec hore, len tak ďalej ...

Kritik Vláďa @ 05.11.2020 12:36:31
Zdravím Yngwie3: Je pravda, že já na pojem "riff" nahlížím dost individuálně. Pro většinu lidí to je prostě opakovaný melodický motiv (téměř cituju Wikipedii) hraný zejména na elektrickou kytaru.

Tak jasně, že Ritchie Blackmore nebo Jimmy Page jsou kytaroví klasici. (Jednou jsem takhle, v mých cca 15-ti letech zkoušel napodobit Blackmora, a dopadlo to tak, že jsem krkem od kytary rozflákal lustr.)
Kdežto Peter Hammill těm riffům tak nějak... doufám, že to nevyzní blbě... rozšířil obzory. Dokázal, že nemusí být hrány jen na "elektriky". Zkus třeba skladbu Killer. Tam je těch riffů hned několik. Úplná paráda je pasáž "Death In The Sea" a také, co následuje hned potom v čase 3:39. A Hammill je také důkazem, že riff nemusí být jen melodický, ale může být také harmonický.(Např. skladba Whatever Would Robert Have Said.)
Toť můj skromný názor.

yngwie3 @ 05.11.2020 15:13:45
Vieš Vláďo, zahrať v jednej osem minútovej skladbe vyše 30 krát F,E,F,E,F,C,D to nie je riff, ale otrava ...
Ale samozrejme máš vlastný názor ...

Ako kedysi napísal hejkal, citujem " hudba Van Der Graaf Generator je psychicky ťaživá " ... a to ich má rád .
Nechcem aby ma hudba ťažila, ale tešila ...

Kritik Vláďa @ 05.11.2020 16:10:06
Yngwie3: Tak když to tak cítíš....
Jinak, ona skladba Killer je o dost pestřejší. Není tam jenom ten sled akordů, který si napsal. Je tam taky super sled G, As, F, G, - potom D, Es, C, D, a pak klasika G, D, F, C.
Ale to je jedno. Nebudeme to tady nějak rozpitvávat a "hrotit".

Mimochodem, chce-li někdo poznat, co je to opravdová deprese, strach a úzkost z hudby, tak ať si pustí sám v noci soundtrack k filmu Sinister.

yngwie3 @ 05.11.2020 16:21:43
Tak nič ...

PaloM @ 06.11.2020 08:55:55
Ad "soundtrack k filmu Sinister":
si ešte veľmi mladý. My starší by sme ti vedeli rozprávať na tému depresií. A nebudeš k tomu potrebovať ani priblblý film :-(

Van der Graaf Generator pro mě byli od začátku progresívním zjevením. Na doporučení správně nasměrovaného kolegy z práce jsem se kdysi do jejich tvorby pustil. Dnes nelituju, ale jejich tíživá, jako láva se táhnoucí hudba je mnohokrát těžkým oříškem...

Akustické tóny a záplavy poletujících kláves a hammondů a mellotronu (na celé desce famózní Hugh Banton). Hammill nastupuje soustředěn a ve velké formě, jeho nosový vokál je charakteristický jak u VdGG, tak na množství jeho sólovek a je vlastně samostatnou hudební jednotkou. Je tu Lemmings, ústrojně navazující na předchozí album. Temné klávesové štětce, vkusně vkomponované akustiky a drtící Evansovy bicí a tympány vytvářejí klasickou symfonii zmaru. Temná láva se střídá s krásnými akustickými zákoutími, kde Hammill působí velebně, aby nás celý band vzápětí opět zadupal do země. Vykolejená klavírní exhibice (obsluhují jej tři ze čtyř členů!) v polovině s rozvolněnou rytmikou je totální šílenství. Závěr se nese v duchu velebného, hutného vandergraafovského zvukového přivalu, tak, jak ho známe z předchozích děl, s utnutým koncem. Man-Erg má krásný baladický úvod, Bantonovy hammondy, klávesy a mellotron malují tunami barev parádní vrstvy, je tu civilní, ale působivý Hammill, i tenhle model už od VdGG známe, přesto je tu opět vrcholová kvalita. Svou těžkou daň si tu vybral Guy Evans, jehož traktorové salvy a těžké poryvy boří vše, co mu stojí v cestě. Pak je velebnost střídána schizofrenií, s chirurgickou přesností vás rozebírají precizně sekané klávesy a kytary na mikročástice. Neskutečné, jak se atmosféra, nálady a motivy přelévají a proměňují v podstatě ve zlomku vteřiny, velebné mellotronové melodie, nesoucí mě k milovaným Genesis, se geniálně střídají se skřípající disharmonickou agresí závěru, řádí tu i flétny a saxofony mr. Jacksona. Desetidílný kolos A Plague of Lighthouse Keepers, délkou se vyrovnávající klasikám Atom Heart Mother či Supper´s Ready je zcela samostatnou kategorií. Nenápadný začátek, Hammillovy hluboké i vysoké hrdelní eskapády, mellotronové a hammondové (včetně krásných Farfis) pohádkové kouzlení, přivolávající pro změnu až floydovského ducha a přichází Hammill. Tady je umírněná, usedlejší podoba VdGG, jako starodávný malíř tónů hýřící náladami a emocemi, vstupují sem před půlí Jacksonovy kouzelné dechy. Jak nám čas postupuje, přichází tíže, neklid, schizofrenie a vnitřní démoni, kteří postupně zcela ovládnou pole, ten přechod je neuvěřitelně zpracován jako pád z Elysejských polí rovnou do Tartaru. Klávesové stěny nás sekají na cucky, klasická i elektrická piana jsou utržena z jakékoli kontroly, přichází temné oblaky varhan a synťáků, Banton tu vyvádí věci věru nepěkné. Po půli přichází opět komorní, mellotronová melodie jak z dávno zašlých časů, která je v závěru rozbita napadrť proslulou disharmonickou agresí a zvukovou změtí, kdy máte pocit, že někdo vypustil skupinu chovanců psychiatrie, která se venku ale zcela vymkla kontrole. Pamatuju si dobře na své první pocity a myšlenky, kdy jsem se tímhle šíleným oceánem pokoušel proplavat. Dnes už je mi mnohé jasné, mnohé ale taky ne, a možná je to dobře. Závěrem "morové epidemie" jsem se zkrátka nikdy úplně neprokousal. Kdo se ale pohybujete s grácií baletky v teritoriích Zappy či Beefhearta, budete určitě nadšeni. Přichází smířlivý závěr... i když?!

Pawn Hearts je většinou příznivců považováno za vrchol jejich sedmdesátkové tvorby. Já mám přece jen poněkud potíže se závěrem poslední velkoskladby, byť je skutečně pekelnou skládankou. Jinak za tyhle hudební hody ale pánům děkuji, je to mučení, ale i očistec. Osobně ale dávám větší přednost famóznímu Godbluff a dvěma předchozím deskám, hlavně "The Least..." mám opravdu hodně rád. Za čtyři.
reagovat

Album Pawn Hearts tvoří jeden z nejkomplexnějších a nejsložitějších albových projektů v dějinách moderní rockové hudby. Je brán jako špičkové dílo špičkových hudebníků a znamená pro mnohé posluchače vrchol jejich uměleckých ambicí.
Složitá hudební struktůra působí na poslechovou soustavu zvláštní silou a její podrobnější popisný překlad může dělat mnoha teoretikům velké problémy. Pro převedení notového zápisu do slovní podoby jsou tu mnohem povolanější kolegové, kteří svůj dar předvedli přede mnou.
Za sebe uvedu pouze to, že tenhle intenzivní a občas pěkně temný (nic pro nervově labilní zájemce) výtvor balancuje na hraně geniality v soutěži o nejinteligentnější hudební počin v moderních dějinách.

Jestliže se jedinci v dobách klasické hudby (Schubert, Schumann, Brahms) snažili navázat a překonat nesmrtelného velikána a pro mnohé z nich i nedostižný ideál Ludwiga van Beethovena (jeho 9 symfonií), o dvě stovky let později se o něco podobného snažili a snaží jiní a jako atribut kvality slouží látka nazvaná Pawn Hearts.
reagovat

Voytus @ 21.10.2016 10:29:20
Kdyby jen popisný překlad této hudby, ale už název sám! Však jsem se sám setkal s mnoha interpretacemi už zde, ovšem teprve v knize o skupině (která u nás dosud nevyšla, ale na internetu je kus v pdf a samozřejmě v angličtině) se dá najít jeho skutečný význam: Jde totiž o přesmyčku, kterou používal saxofonista David Jackson, když vrstvil dechové party: "I'm gonna go to the studio to dub on some more porn hearts." Zde "porn hearts" namísto "horn parts". "porn" a "pawn" se čte (téměř) stejně, tedy to skupina ještě více zkomplikovala oním "pawn" (pěšák, ale též zástava, zastavárna potom "pawn shop"). A i dle vyobrazení postav na obalu se opravdu dá název překládat jako "Srdce pěšáků", nicméně, jak vidno, významů je více a žádný není úplně přesný.

Album je to samozřejmě geniální, což od VdGG v podstatě vše. A nedávno jsem se stal vlastníkem prvního německého vydání na LP ve velice dobrém stavu, takže mám ve sbírce kousek, kterého si obzvlášť považuji a pouští jen zřídka, protože právě toto album si zaslouží plnou pozornost.

john l @ 21.10.2016 21:08:32
Skromně, ale přesně vystihnutý, hudba tady mluví za slova

EasyRocker @ 22.10.2016 05:20:02
Vynikající album, mám a vždycky jsem měl problémy se závěrem poslední velkoskladby, tím se ne a ne prokousat. Mám proto o něco raději obě předchozí desky, ale hlavně Godbluff, které je u mě od VDGG úplně nejvýš.

kamila @ 22.10.2016 11:27:32
Šílená věc, přesněj řečeno některý pasáže na albu jsou tak drastivký, že mám pocit, poslouchat je často, musí u nich normální člověk zákonitě skončit v psaychiatrické léčebně a jelikož smajla nepřidávám, myslím to vážně.

Balů @ 22.10.2016 11:48:58
EasyRocker - naprostý souhlas a u mne ještě Hammilovské The silent corner..(stejně tam hrají VDGG).

Voytus @ 22.10.2016 11:51:36
Ano, je to šílené, nepředvídatelné, disonantní, atonální, vyčerpávající .... a naprosto geniální. Co tu Hammill předvádí s hlasem, to prostě nechápu - a ani chápat nechci, zde mé zkušenosti aktivního hudebníka jdou stranou a jen se nořím do maniakálního hudebního světa skupiny.

Easyrocker: Godbluff je i moje nejoblíbenější, Generátoři tu ubrali z šílených pasáží, ale to na celkové intenzitě alba neubralo vůbec nic.

horyna @ 22.10.2016 12:22:25
Voytus zjevně našel ty nejpřesvědčivější slova vyjádřující muziku tohoto projektu a tu vyčerpanost jsem u toho ze začátku také celkem pociťoval, ještě že se nad to dnes dokážu už překlenout:-)

horyna @ 22.10.2016 12:32:18
Co se týká těch -atributů kvality, přidal bych ještě přinejmenším King Crimson jako absolutně se ničemu nerovnající a jako další nedosažitelní titáni.

EasyRocker @ 22.10.2016 16:22:41
Voytus: ano mám pocit že je to takový "zlidštěný" VDGG, i když ne na úkor ztráty progresivity, ale není to tak zoufale ponuré...:)

Ryback @ 22.10.2016 17:52:17
Jsem rád za jakoukoli recenzi/názor/reakci na mou oblíbenou skupinu. Voytus to shrnul naprosto výstižně… Jsou jen tři alba, která si skoro každý den alespoň na chvíli přehrávám ve své hlavě (třeba při cestě pražskou MHD) – tohle album, Vodík v Heliu a Shadow weaver od Legendary Pink Dots…

Nejkomplikovanější na poslech, nejtemnější. Uzavírá to špičkový trojlístek let 1970-1971. Můžeme i obdivovat odvahu, že nám rovnou naservírovali jen 3 skladby s výrazně delší stopáží. Na diskotékách se to sice asi pouštět nedá, ale pro fanouška art rocku je to výzva. Myslím, že ve své době to byla i inspirace pro řadu kapel. Např. v Genesis to byla inspirace stvořit Suppers ready.

Lemmings - začíná vydrnkávat akustika, rozjezd je v podstatě okamžitě, Peter medovým hlasem nás vítá, ale netrvá to dlouho a přepne do zlověstnější pasáže. Saxofon začne opakovat rif, na který se nabalují varhany. Začne to skákat z bláznivé melodické pasáže do klidné. Jakoby Peter zpíval chvíli, že je anděl a pak zase spadne do ďábelského hávu. Zní to tak zajímavě beznadějně, Peter naříká, hudba utichá, ne nečekejme optimismus. Po 6 minutách se to rozjede do ďábelského rytmu, až vidím kapelu jak skáče přes ohneň uprostřed strašidelného lesa. Drží se to pak zase počátečního motivu a na konci cinkají činely, flétna si piští, varhany se rozladí a na závěr prásknou bubny.

Man Erg - na první poslech asi nejstravitelnější. Začne to pohodovým klavírem, Peter zpívá, že v něm žije zabiják, zpívá to stylem jako miluju Aničku. Jo ale to by musel být jiný text :) Pokračuje to v milé pasáži. Chvíli jsem si musel zvyknout na styl bicích, ty jejich přechody. Pak ale nastane 3.minuta, kdy opět začne ďábelský tanec, how i can be free ? Saxofon s varhany duní jak o život. Peter zpívá jakoby to byla jeho poslední hodinka. Ve 4:35 to krásně přepne do tišší pasáže, kde varhany plují, jemně kňourají, Peter ztiší hlas, she tells me truth... Saxofon jen trochu zasahuje. Závěr je opět v duchu začátku.

A Plague of lighthouse keepers - v ozvěnách přejíždí varhany sem a tam, saxofon jemně pokračuje, Peter s zvláštním hlasem I prophesy disaster, předvídá katastrofu. A má pravdu, zatím je to ještě vcelku klidné. V 2:09 you see the skeletons of sailing ships - tady nevím proč ale vždy si představuji loď, která připlouvá plná kostlivců, všude šero, černé mraky, Jacksonův saxofon, jakoby troubil už jsou tady. Efekt jakoby opravdu připlouvala loď. Pak jen samotné varhany si to lemují stezkou nemrtvých k samotné lodi. A opět začne podobná pasáž té počáteční. Kolem 7.minuty začne trochu větší optimismus, že by kostlivci odplouvali ? 8:30 nádherně depresivní, varhany zní jako, že vše je ztraceno, už nikdy to nebude jako dřív. Alone, alone, ghost all call. Saxofon podbarvuje depresi, jak nás volají duchové. 10:30, brečel bych si kdybych zemřel, tiše oznamuje a pak se to rozjede v saxofonní orgie, v rychle melodickou pasáž, která za chvíli začne přibírat i falešné tony a vše začíná bláznit v čase 12:00. Pak začne bláznivý hluk, čardáš duchů :) Od 14:00 to přepne zase úplně do jiné části. Do takové klidnější, varhanní, zpěvnější, do toho klavír. Ale dlouho to nevydrží, protože v čase 16:35 začne další tanec s hlasem jakoby si Peter napustil bubliny do pusy. Bláznivý tanec pokračuje, Peter jakoby měnil hlasy a nálady, ne dokud toto se neslyší vícekrát není šance to lidským mozkem pobrat na poprvé. V čase 19:13 jakoby se VDGG vysvobodili ze zlého tance a přepne to do příjemného klavíru, jakoby Hammill řekl kapele, dáme tam trochu stylu z mojí solovky. Trochu mi to připomíná Vision z Fools Mate. Frippova kytara se ozývá, melodický klavír pokračuje, nádhera. V závěru jedou chorály v podobném rytmu, do toho Fripp se odváže a pustí tam pár kytarových solíček.

Theme One - myslím, že si tu zaslouží být. Dokázal bych si to představit jako úvodní otvírák, na druhou stranu to úplně nesedí s celým albem, je to příliš optimistické, rytmické, spíš tak do Godbluffu :)

Toto album není pro každého. Trvá nějaký čas se mu dostat pod kůži. Nevěřím tomu, kdo tvrdí, že po prvním poslechu si je jistý, že ví, zda se mu to líbí, nebo nelíbí. Nevěřím, že to lidský mozek dokáže, leda by byl Mozart. Je to plné hudebních nápadů, můžu jen smekat před Hammillem, že on je tím hlavním motorem, bez něj by to těžko někdy vůbec vzniklo. Je velká škoda, že tady se vlastně uzavírá ten geniální trojlístek, že po tomto albu až do roku 1975 pod hlavičkou kapely nic nevzniklo. Jistě, že tu máme solovky Petera Hammilla, ale to mohlo v podstatě vznikat paralelně, nebo ne ? :)
reagovat

Ryback @ 03.04.2015 21:58:12
Ahoj Martine. Já si myslím, že by nic dalšího paralelně nevzniklo. Tak hyperaktivní Hammill zase nebyl ;-). Podle mě, kdyby VdGG fungovali v letech 1973-74, tak by z Hammillových sólovek byla jednoduše alba VdGG, tzn., že by ta Hammillova alba z té doby byla víc zahuštěna varhany a saxíky. Koneckonců na těch Peterových sólovkách se všichni členové VdGG v podstatě spolupodíleli jako doprovod.
Můžu ti doporučit pro dokreslení kompilaci rarit Time Vaults – která je zajímavá právě tím, že obsahuje skladby VdGG z let 1972-1975, tedy včetně doby, kdy VdGG krátce neexistovali.

Ondra @ 21.03.2016 01:14:17
Jsem rád, že zde máme dalšího fanouška VdGG, který již po tak krátké době aspiruje dokonce na zasloužilého až skalního. Práci čest! :3

Bez mučení přiznávám, že toto album pro mne není vůbec snadné na poslech a že jej rozhodně neposlouchám moc často. Dokonce k němu přistupuji se směsicí úcty, opatrnosti, až skoro strachu. Je to svět Petera Hammilla, a když jej poslouchám, cítím se až trochu nepatřičně, jako bych vstupoval někam na nebezpečné území, jako vetřelec. Nejsou to pro mne Genesis, do kterých lze padnout naprosto celým srdcem a rozplynout se tam, ani Yes, s nimiž se může posluchač bez rizika oddat snovému výletu do nezjevných světů. Přesto cítím v hudbě VDGG, a v Pawnhearts obzvláště, sílu a energii, která přitahuje jako nebezpečný vrcholek strmé hory za bouře.
Úvodní Lemmings jsou bez nadsázky hrozivou skladbou, člověk ani nemusí dekódovat text, kde ozubená kola trhají (drtí) kosti. Nástup úsečných frází, zdvihajících se z varovného pianissima jako tsunami, jako by přecházel do starověky nemilosrdného soudu nad lidstvem. Saxofonový masakr uprostřed už posluchače jen dorazí. Jenže ...
Možná je to kontroverzní názor, ale v určitém ohledu bych zkusil položit určitou paralelu mezi Hammilla a Dylana. Jistě, Generátory si těžko někdo zapíská na autobusové zastávce nebo zabrnká na španělku. O vlivu blues a černé hudby už asi vůbec hovořit nelze. Ale co je společné? Nadmíru citlivé vnímání okolního světa a paradoxů v něm obsažených, vyjádřené vlastní ne vždy pochopitelnou poezií, nespokojenost s komunikací mezi lidmi, s plytkostí některých člověčích snažení, s protestem vůči tomu, každý svým osobitým stylem. Svou osobní poezii si oba také sami zhudebňují a interpretují. Ale vždy pod tímto nánosem bahna z hluboké sondy do temných zákoutí u obou stejně vykoukne naděje. U Hammilla patrná v jeho sólových milostných písních (My Favourite, Vision), nebo v silném duchovním Wondering. A jako se zlato nejlépe rozzáří na černém podkladě, i tato naděje o to více silně a přesvědčivě hoří v hořké interpretaci. Že je však PH hluboce duchovně a v duši pozitivně založený člověk, o tom nepochybuji. Setkání s ním po jednom jeho pražském koncertě bylo neuvěřitelně příjemné.
I následující Man-Erg jako kdyby to dokazoval. Přes obsah slov (zpověď a uvědomění si lidské rozporuplnosti) začíná pastorální citovou melodií z rodu "velkých" melodramatických árií. Zuřivé staccato tuto skutečnost maličko zastře, ale zcela nepopře. Prostě tam musí být. Motiv se vrací jako smíření.
Závěrečná megakompozice není překvapivě vůbec chaos a hysterie, zběsilost a hudební masakr. Připadá mi naopak jako jemná věc (samozřejmě v intencích Hammillovy tvorby), s minimem nestravitelna, skoro taková "suita operních árií" s krásným klavírem a velmi kultivovaným, citovým zpěvem. Mezi první a druhou částí (myslím), zazní něco jako lodní siréna - je to jak expresionistický obraz zapomenutého, a přesto stále přítomného dávna.
Že jde o pětihvězdičkové album, o tom žádná.

reagovat

Snake @ 13.03.2015 19:14:46
A já trochu s ostychem přiznávám , že mě Van Der Graaf Generator doposud tak nějak obcházejí. Po špičkách našlapují kolem a čekají, až je pozvu dál. A já to odkládám a odkládám s tím, že trocha čekání ještě nikdy nikoho nezabila...

Gattolino, tvoje recka mě zaujala a tak mi teď "Pawn Hearts" hraje do oušek. A líbí. Zpěv je poněkud teatrální, ovšem trochu toho "tyjátru" k art rocku přece patří. Ovšem hudba je to pořádně sugestivní, člověka hned přepadají chmurné představy ;)

Ty takřka muzikálové vsuvky jsou parádní...

Gattolino @ 13.03.2015 20:24:45
Díky. Taky si často něco pustím na základě podnětu tady na Progboardu, a leckdy najdu neočekávaný skvost, jako třeba toto album.

vmagistr @ 13.03.2015 20:53:20
Z první šestice alb, která mám od VDGG vcelku v uších, jsou pro mě Pawn Hearts asi nejšťavnatějším kouskem. Rozhodně to není hudba pro nějaký relaxační poslech - ale když jsem příslušně naladěn, působí na mě skoro jako nějaká očistná lázeň.

hejkal @ 16.03.2015 12:23:01
Táto spomienka na výbornú kapelu ma, ako inak, potešila. Osobne mám najradšej H to he, who am the only one, ale v princípe je všetko z prvého obdobia nezabudnuteľným pôžitkom (azda okrem debutu, ale i ten je fajn).

b.wolf @ 17.03.2015 13:24:46
Mě VDGG naprosto uchvátili už debutním albem, které jsem si kdysi přinesl ještě na vinylu spolu s Atomic Rooster. Pawn Hearts to je paráda, a jak píšeš, je to album na velice soustředěný poslech. Hodnocení je jasné, recenze výborná. Díky za připomenutí této skvělé skupiny.

Ondra @ 19.03.2015 19:45:23
Skvělá recenze, nemohu dělat nic jiného, než jen suhlasit!

majamazzi @ 20.03.2021 21:01:01
Taky v tom Majákohlídači slyším lodní sirény, dokonce bubny snad hrají chvíli něco, jako kdyby jel parník. Je to celé brutální masakr, od hudby, přes ten text až po způsob jeho deklamace. Dokud jsem se pořádně nezačetl do toho textu, nikdy mě nenapadlo, jak neuvěřitelně je ta hudba i zpěv s tím textem provázána. Jak říkáš, suita, opera nebo kantáta.
Kvůli tomuhle chlapíkovi (a panovi Shakespeareovi ovšem) lituju, že jsem se nenarodil jako anglofonní, vážně. Podle mě nejlepší existenciální básník, co kdy žil. Na jednu stranu až závidím, že ho takové věci napadají a jak to dokáže podat, na druhou je to až děsivý, mít tohle v palici...:-)). Protože pokud je ten chlapík jinak duševně aspoň trochu ok, tak je to naprostý génius!
Děkuju, Gattolino, za reakci na můj překlad Afterwards, hrozně mě to potěšilo, vážně! A nakoplo přeložit i tohle. Díky Tobě jsem tu skvělou hudbu začal vnímat dalším rozměrem. Tak tady to je, snad se bude zas aspoň maličko líbit...


A Plague of Lighthouse-keepers

I. Očitý svědek

Stále čekám na svého zachránce,
bouře mi trhají úd za údem;
A prsty málem mořské řasy...
Jsem tak vzdálený, tak příliš v tom všem.

Jsem opuštěná bytost,
má samota je skutečná.
Mé oči vydaly jasné svědectví
a teď jsou sečteny už i mé noci.
Viděl jsem úsměvy v mrtvých rukou,
hvězdy svítí, ne však pro mě.

Věštím katastrofu, až pak spočítám cenu ...
Zářím, ale zářící, umírám,
Vím, že jsem téměř ztracen.
Na stole leží prázdný papír
a moje věž je z kamene.
Vlastním jen tupé nůžky
a ten nejotupělejší příbytek ...
Byl jsem svědkem, tak pečeť smrti,
vtištěná do roztaveného vosku, je teď mou myslí.

Když spatříš kostlivce,
mizící v hlubinách na ráhnech plachetnic,
začneš se ptát,
zda tento záblesk všech starověkých mýtů
nemíří s pompou přímo na tebe ...


II. Obrazy/Maják

(Víry, útesy, lodě, srážky, výčitky svědomí)

instrumentální


III. Očitý svědek

Teď není čas na pokání,
čas na tohle už dávno pominul.
Stěny jsou tenké jak papír
a jestli promluvím, snad popraská i sklo.
Tak myslím jen na to, jak to provést,
jak zamknout se v tichém monologu, v bezhlesém křiku.

Jsem příliš unavený, abych mluvil
a jak vlny naráží na bezútěšnost kamenné věže, začínám bláznit
a zjišťuju, že jsem přemožen ...


IV. S.H.M.

„Neskutečné, nereálné“ křičí duchové kormidelníků
a propadají skrz nebe,
však nikdy nepřehluší křik mých racků…
…nebude pauzy, konce, dokud neumřu.
Přízraky škrábou jizvy do oken -
duté tváře a bezduché úsměvy,
nic než záměr zničit to, o co samy přišli.

Plazím se po zdi, dokud strmost její neskončí
ve svislém pádu;
má bolest vplula do moře,
žádné radostné naděje za úsvitu.
Bílá kost svítí v masce železných čelistí
a ztracené stěžně propichují mrazivou temnotu
paralelně s mou osamocenou věží ...
už žádný vosk k hoření,
už žádný přístav k přistání.


V. Přítomnost noci

„Sám, sám“, všichni duchové volají,
odhalujíc mě ve světle.
Jediný záchvěv života, který vůbec cítím,
je přítomnost noci.


VI. Vesmírná tour

Plakali byste, kdybych zemřel?
Zachytili byste má poslední slova?
Uslyšeli byste má slova?
Vím, že není čas.
Vím, že neexistuje rým …
(Falešná znamení mě dostihnou).
Nechci nenávidět,
jen jít dál;
proč nemůžu nechat sám sebe
žít a být volný?
Místo toho umírám, velmi pomalu, o samotě.
Nevím o žádné další možnosti,
tolik se bojím,
že mé já mi nedovolí
být sám sebou,
a tak jsem zcela sám ...

Maelstrom mých vzpomínek,
jak upír živí se mnou.
Teď, šíleně potácejíc se, přes okraj padám.


VII. (Custardův) Poslední vzdor

Majáky mohou mít klíč,
ale dosáhnu až ke dveřím?

Chci chodit po moři,
abych lépe trefil k pobřeží ...
ale jak udržet nohy v suchu?
Přišpendlen k horizontu
nesmím spustit zrak z každého kousku sebe.

Při pohledu zpět skrz léta
zdá se, že jsem zabloudil:
Jako pes v noci jen běžel jsem za žrádlem
a teď jsem cizincem, zůstávám v něm.
Všechen ten zármutek, který jsem viděl,
nutí mě stíhat osamělý klid;
všechna ta minulost v mé hlavě ...
jsem tak blízko světlu,
že nejspíš nevidím správně,
tolik se oslepuji ...


VIII. Sraženina houstne

Kde je Bůh, co vede mi ruku?
Jak se ke mně mohou dostat ruce ostatních?
Kdy poznám, v čem tápu?
Kdo mě to naučí?
Já jsem já, já jsem my, tak…nemůžeme vidět
žádný způsob, jak z toho ven.
Tříštící se moře - vyzáblá minulost…
jak ztratit svou Guinevere...

Nechci být jen vlnou ve vodě,
ale moře mě stahuje do hlubin.
Jen další vyčerpaný topící se?!

Blíží se zástup lumíků,
a vím, že jsem jen člověk.
Připojím se, nebo odmítnu?
Která možnost je nejlepší z těch, co smím?


IX. Zeměkonec (Sineline)

Oceány driftující do stran,
já vtažen do těch kouzel
cítím tě kolem sebe,
dobře tě znám.

Hvězdy krájí obzory,
kde linie stávají se příiš ostrými.
cítím, že se topím.
Ruce se natahují do tmy.

Tábory lesku a majestátu,
co je svoboda volby?
Kde stojím ve vší té parádě?
Čí je můj hlas?

Není to zas tak špatný pocit.
Myslím, že konec je počátek,
tak začni se cítit moc dobře, teď.
Všechno je součástí.
Všechno je oddělené.
Všechno je součástí…


X. Tak jdeme

Instrumentální outro

Kritik Vláďa @ 20.03.2021 23:06:32
Zdravím Majamazzi: Díky za vyčerpávající skvělý překlad této masakrózní suity. To bylo počtení! Vůbec, celé album Pawn Hearts je opravdu náročný hudební oříšek, který když se rozlouskne, tak to člověka úplně odrovná v tom nejlepším slova smyslu. Osobně ale více preferuju a mám radši předešlé dvě desky. Zejména The Least We Can Do Is Wave To Each Other považuju za jednu z nejlepších desek všech dob.
A souhlas, Peter Hammill je skutečný hudební, textařský a vizionářský génius, který nemá obdoby. Jen hlupák tohle může popřít.
Mám na Tebe prosbu. Nemohl bys přeložit také skladbu Refugees ? Pro mě je to jedna z nejkrásnějších písní vůbec. Když mě přepadne melancholie, tak u ní vždycky brečím. Podobně jako u House With No Door.

majamazzi @ 20.03.2021 23:46:28
oddíl IV, řádek 7, na konci má být tvrdý Y... hrůza, ostuda... ale čeština je prevít... když bojuješ a měníš text musíš pády, shody podmětů s tím druhým atd.,tak malá výmluva...:-)

Vláďo, moc děkuju za reakci. Jasně, udělám to moc rád, zítra stačí?:-) Navíc Refugees mě taky dostává, úplně stejně jako Tebe! Takže dvě motivace v jednom. A House With No Door ovšem... to je prostě... neuvěřitelný..., taky jsem z toho paf! Zažil jsem ten stav a kdybych na to měl, napsal jsem přesně takovou báseň... Takže tenhle text jsem přeložil už dřív, viděl jsi?

Kritik Vláďa @ 21.03.2021 00:06:44
Ano, Tvůj překlad House With No Door jsem už četl. A už po milionté jsem si potvrdil to, jak je Hammill nenahraditelný fenomén. A ještě ta nádherná melodie...! No koho by tohle nedostalo ? Jedině člověka bez srdce.

majamazzi @ 21.03.2021 01:38:33
Hecnul jsem se:-). Najdeš to, Vláďo, už teď u své recenze na dotyčné album. Dík, žes mi připomněl nahlídnout mezi uprchlíky víc zblízka.

majamazzi @ 21.03.2021 01:39:59
jedině člověka bez srdce, jedině tak...

Gattolino @ 21.03.2021 09:04:00
Majamazzi - děkuju za další krásný překlad, sám se k tomu nedonutím to tak systematicky a pečlivě rozklíčovat.
A Plague of Lighthouse-keepers je náročná věc, která mne taky dost nadchla, ale je to hodně složitá skladba.
Text je duchovně-filosofická báseň, a je asi typické pro Petera, že hudba je občas dost režná, vypjatá a divoká, texty plné i třeba děsivých a osudových obrazů, ale celkové vyznění myslím je pozitivní. Nakonec tam většinou i z těch temnot vytryskne světlo, víra a naděje. Nemám obsáhlou Hammillovu tvorbu zmapovánu, řadu věcí znám povrchně nebo vůbec (hlavně pozdější sólovky), ale nepochybuji, že Peter je velikán.
Jedna z úžasných věcí, v jejímž textu cítím fascinující poselství je Wondering (I will return:
As I live, as I breathe, as I burn
I swear I will come through
With my hands stretching out in the dark
With my eye pressed up tight to the glass
Wondering if it's all been true) - myslím, že to je o osvícení a překonání pout dočasného bytí k věčnosti, jestli máš překlad, moc by mne zajímal. Asi se to musí překládat trochu volně, myslím.
Skvělé by bylo, kdybys měl více překladů, třeba vydat knihu překladů Hammillovy poezie, ale je jistě obtížné najít nakladatele (možná by na to slyšeli u Volvox Globator?).
Každopádně díky moc, mám radost, otevírání a zpřístupňování Peterova složitého a rozsáhlého světa je více než záslužné!

majamazzi @ 21.03.2021 19:09:53
Myslím, že je to přesně tak, jak píšeš, i když možná jsme oba jen podobně natažená struna, protože občas, když si tu čtu některá hodnocení výtvorů VDGG, přijdou mi úplně mimo mé pocity, ve smyslu, že třeba něco je poklidná pohodová skladba - sakra - a přitom je to třeba tak zlověstně zásadní, nebo v druhém plánu ten text je cokoliv, jen ne pohoda a poklid. Jasně, lidi jsou různí, a to je fajn! Ale podle mě je to spíš tím, že tahle skupina je prostě totální solitér. Od hudby, všech těch dechů, které občas ani nejde rozpoznat, že opravdu jsou, přes ty unikátní texty, tak hlavně až k tomu přednesu. Jak to tu někdo někde napsal naprosto trefně - Hammill je TAKOVÝ chameleon!!! Je to brutální paleta, někdy na hraně patosu, muzikálu, občas to proloží bizardní-skoro až teatrálně karikaturní „operní“ pasáž, do toho deklamace jako u Morissona, zpěv na hraně falešnosti jako u Nicka Cavea, jakýsi growling (není on vlastně prazakladatelem??:-)), spousty krásných přechodů do falzetů a zpět, šepot v sekundě, řev ve druhé, což občas předvádí i ta hudba. Ale není to samoúčelné. Strašně to jde s texty.
Ale, a teď je to důležitý, co mám na srdci a co možná mate; když se totiž necháš unášet jen hudbou a text stíháš jen tak ledabile nebo vůbec (totiž, ona ta hudba někdy hladce plyne a přesto se v textu a zpěvu právě v té chvíli odehrává něco brutálního, duchovní existencionalismus, jak jsi to parádně nazval, úplně na kořen), Tak to občas strašně klame, ale to je právě to neuvěřitelné. To, co tě nutí poslouchat pořád dokola nebo co ti dovolí to poslouchat po čase znova. A to já jsem přitom zásadní a prvoplánový milovník melodií, je to to první, co mě zaujme. O to víc mě to u téhle skupiny fascinuje, co se mnou dovedou provést😊
Někdy mám pocit, že VDGG je nový žánr, víc, než artrocková skupina, než zpívaná skladba. Něco jako divadlo, ale pro slepé. Prostě, jako kdybys nepotřeboval už ten zrakový vjem, zbytečné… Takže dokonalá rozhlasová hra vlastně:-D
Vím, že dneska anglicky tak nějak vládne už skoro každý; každý 15 letý desetkrát líp, než kdokoliv o generaci starší. Ale stejně ten text v písni podle mě nikdo nevnímá podobně, jako by byl rodilý anglán, nevím, asi někdo jo, ale nebude to moc lidí (teda pokud to není I love you, you love me, we love together, broken heart). Já sám vím, že spoustu skladeb VDGG žeru už jen proto, jak jsou zpívané a že mi dlouho stačí jen některé verše či jejich části, co se mi vryly do hlavy právě proto, jak je Hammill podal v tom kterém kokrétním místě (jako třeba taková famózní chvíle, Forsaken Gardens a jediný obrat - Time is a thief), ale dokud k tomu nesednu, nedám si tu práci a (jak jsi hezky napsal) nerozklíčuju to, není to celé. Teprve pak čumím s otevřenou hubou, že co ten člověk je za člověka vlastně, že to je další neskutečný skvost…
A to je důvod, proč něco občas přeložím a hodím sem, když už jsem to sakra udělal. Ne, abych tu nějak masturboval nad ostatními a sebou, ale zkrátka proto, že stačí to podle mě jednou vidět napsaný černý na bílým česky a už vždycky pak slyšíš celou tu skladbu v originále CELOU, teda i s tím poselstvím v těch textech.
A pak jde jen o formu. Jasně, myslím, že bych zvládl to nějak víc přebásnit, ale nechci.
Za prvé jsou to pořád prvotně texty, i když samy by fungovaly jako básně bez problémů, za druhé mi jde o to, co jsem napsal v předešlém odstavci, jako prostředek k tomu přečíst, zapřemýšlet, pustit znovu a napříště tu skladbu brát jako to divadlo pro slepý, ne jako poklidnou hezkou skladbu, nebo jen „kakofonický masakr“ (ani to se podle mě skoro nikdy v jejich písních neděje, řekl bych, že je to všechno dost slušně promyšlené, ale to by bylo na magisterku pro hudební vědu, myslím)
A tak chci, aby to bylo co nejvíc se blížící originálu i za cenu toho, že některé verše budou víc kostrbaté (tak ale vzhledem k počtu slabik, rytmu a absenci rýmů v překladu to ani jinak být nemůže)
A hlavně! Mám pocit, že Hammillův styl a způsob psaní je, když to vezmeš kolem a kolem, docela překvapivě strohý a vlastně nekomplikovaný (což je taky známka existencionalismu) v jednotlivých verších (samo, jako celek - to už je jiná!:-D). No a když to neobsahuje ten lyrický „balast“ a přemíru příměrů a metafor, tak v té jednoduchosti mám pocit, že každé zájmeno, každé slovo má smysl a své místo. Bojím se, že při volnějším překladu to zabiješ. Vyzní to prostě jako někdo jiný. Takže tolik k tomu, jak to vypadá. Dokud to vyloženě nebije češtinu, dokud ten obrat nevyzní nečesky, nebo neobratně, držím tam všechno (i za cenu takového toho „moje slova zní z mých úst, ale já jsem vrah svých myšlenek, ale taky jejich porodník, já jsem ten, kdo svá bedra nese na své hlavě - milion „já a moje“, ale myslím, že někde je to i autorův záměr, sází to tam, aniž by nutně musel, je to prostředek, aspoň podle mě, jak vyjádřit tu niternost toho sebezpytování malinko, nebo prostě právě toho duchovního existencionalismu). A pak jsou občas hříčky - parádní, leč anglické, no a to je zas škoda, když to aspoň nějak trochu jde, neprovést to v tom místě česky, i když pak změníš ten význam. Je to o rozhodnutí, vím. Tak já jen k tomu, jak na to jdu. Stejně jako žádný příjemce, čtenář, posluchač, nikdy nemůže s jistotou tvrdit, že úplně rozumí všemu, co tam autor vložil (proboha, vždyť občas to mohou být totál subjektivní zážitky, co nikdo jiný neviděl a neslyšel, a pokud, tak jinýma očimi a uchyma, takže??). Takže to samý se děje s jakýmkoliv překladem. Tudíž, pro někoho „více méně zdařilé“, pro někoho „super“. A mnohovrstevnatost a skrytá poselství?? No právě proto, zkouším se držet předlohy nehty, zuby, prsty, tlačítky, zájmeny i časy, aby tam toho hodně zůstalo (pokud to tam teda opravdu je, někdy toho „autor chtěl říci“ rozhodně mnohem míň, než posléze a po smrti najdou kritici, no ne?;-)
Tak už dost, píšu jak grafoman, přitom jsem skribofob!:-) Těší mě, že nejspíš hodně věcí cítíme úplně stejně (podobně to bude s Vláďou), a to je VDGG-v(f)an-souznění prvního ranku! Což je v této pochybné, už tak malé komunitě pár emocionálně vyděděných jedinců z naší přímočaré a nalajnované a citu a nekomfortu až nepřirozeně se bojící (nebo minimálně vyhýbající) společnosti skoro neuvěřitelné! Protože i sebemenší církev začne tvořit během chvíle odnože a reformace (vždycky si vzpomenu na Život Briana a Vyznavače Tykve! Geniální pasáž), tak i tady je spousta různě milujících milovníků téhle skupiny či Hammilla osobně. Nevím sice, jaké jsme křídlo, jak moc jsme fundamentální (moc asi ne), jak moc militantní (počítám, že spíš ne, takoví Van Der Budhagraf spíš), ale tak snad nebudeme páleni, nabodávání či roztaháni do čtyř stran kopyty tvrdých inkvizitorů umění z řad naší (doufám) nehynoucí a všeobjímající církve Generátorové. A pokud, budiž nám Graf lehký, k tomu nám dopomáhej Hammill. VDGGámen, pravím…

PS: Wondering? Ať mě Brian Adams sebere do Středoproudařského Pekla, jestli to není o tom, co jsi popsal! Já tu píseň neměl moc utkvělou, prostě mě ta melodie tolik nevzala, ale sakra, to je zas text!!!;-)… kruci…
Já kromě věcí, co jsem už překládal dřív, mám strašně rád Forsaken Gardens, to je prostě nádhera (o to víc právě v téhle pomatené a zvráceněpraštěné době je to doprčic jak poselství člověka, jako takového, že jak to má na světě mezi lidma být, jinak prd…) a Undercover Man (taky neuvěřitelný - a tady ta hudba je majstrštych!) - to je třeba zrovna příklad toho, že „je to poklidná melodie“, SAKRA, jako ono to tak vypadá, plyne, jenže hned od začátku, ta flétna, co tam provádí…mně to nepřijde poklidné, právě naopak, vytrhuje tě to z toho plynutí a celkem dost zneklidňuje. A způsob zpěvu, v tom je cítit to napětí a nejistota a zároveň to potlačované, co by moc chtělo ven a …nakonec i musí… mimochodem, co o tom soudíš, je to skutečně více či méně nápadný coming out homosexuála?

PPS: Jo a ještě jedna, zásadní, věc. Jo, je to tam. Přes všechno to vypětí a šílenosti a pomalu sebetrýznění, odhalení vnitřností mysli a myšlenek na vraždu či vraždusebe, je tam ta naděje, nebo aspoň nějaké uklidňující východisko, nebo aspoň ta naděje, ta je elementární a dokáže člověka udržet dýl, než cokoliv jinýh, i když je to třeba jen přelud. Taky toho ještě neznám z Hammilla tolik, takže nedokážu říct, že vždycky (asi to tak nebude😊 ), ale on to tam možná vpašuje (skoro) pokaždé😉, a to je neuvěřitelné. Myslím, že spoustu lidí to minimálně někde vzadu za obočím vnímá, kdyby jen podprahově…

Mirek Kostlivý @ 23.03.2021 17:55:24
Se skladbou Forsaken Gardens jsem se poprvé setkal v Jazzpetitu č.1 - Rocková poezie 1, kterou vydala v roce 1979 Jazzová sekce, viz >> odkaz
Hammill tam měl přeloženo moje nejoblíbenější sólové album The Silent Corner and the Empty Stage (česky přeloženo jako Tiché zákoutí smutného jeviště), a ta poezie mě opravdu nadchla, protože jsem do té doby texty v rockové hudbě naprosto opomíjel.
Bohužel mi někdo ten Jazzpetit při nějakém mejdanu doma ukradl, takže mi na ty skvělé překlady zbyly jenom vzpomínky. Tenkrát jsem ještě toto album neznal, ale brzo jsem si ho na burze sehnal a byl jsem nadšený.
Ještě teď mám mražení v zádech, když jsem před těmi 40 lety četl ponurý text a do toho slyšel skvělou hudbu skladby Forsaken Gardens!
Přimlouvám se za přeložení této fantastické skladby.

majamazzi @ 23.03.2021 20:51:21
Už jsem tu někde na fóru zaregistroval, že už dřív existovaly nšjaké české překlady. Děkuju za osvětlení toho, co konkrétně to obsahovalo, to jsem nevěděl (+ dík za odkaz). Nikdy bych nechtěl/netroufal si nějak alternovat profesionální literáty, básníky či překladatele, kdyby ty překlady existovaly a byly k sehnání, vrhl bych se na to, jako Ind na kari, ale jednak je mi jasné, že tohle asi vlastní málokdo (i když jeden anonymní zloděj možná ještě jo), a jednak teda šlo "jen" o jedno sólové LP. Já měl představu, že je to nějaký sešit výběru VDGG. Pokud je to tak, že zřejmě nic z tvorby téhle skupiny oficiálně česky neexistuje a pokud (jak jsem napsal výš) tím někomu udělám radost, rád v tom budu pokračovat. Důvody toho, proč a jak jsem (doufám) vysvětlil.
Tu skladbu taky vyloženě žeru, podle mě je naprosto dechberoucí. A ten největší fór je v tom, už jsem na tom začal pracovat, hned jak jsem dopsal ten elaborát nahoře. Takže myslím, že dnes nebo zítra to docvaknu. O to víc mě těší, že to spatří světo světa minimálně pro dva jedince. Hodím to k příslušnému LP, ať to má nějakou logiku. Ještě jednou děkuju za info i za "objednávku";-)!
PS: objevil jsem live verzi z neuvěřitelně zvláštního pořadu Sviss TV z toku 1974 (>> odkaz ;čas 8:15), Hammill to hraje celé sám jen na klavír, člověk by si myslel, jaký to bude odvar bez té aranže, ale je to neuvěřitelné, to je tak těžké předat takovou skladbu jet takto gracilně, přesto to funguje. Svědčí to o tom, že je ještě mnohem lepší zpěvák, než by člověk čekal, a opět se onen člověk utvrdí v tom, že to je čisté umění, žádný kalkul a póza, a že to teda ale byly časy, když tohle běželo v oficiální TV... Doba, kdy YES mohli dobýt 1., 4. místo na popovém žebříčku... vážně jde lidstvo kupředu?:-))

majamazzi @ 24.03.2021 00:30:21
Mirku, máš je tam... Osamělé zahrady.

majamazzi @ 24.03.2021 01:57:18
A pro Gattolina... Wondering...je tam, kde ho najdeš;-)

Britská skupina vládnoucí poněkud nezvyklým názvem –Van Der Graaf Generator (název byl záměrně modifikován. Původně se jedná o fyzikální přístroj na vytváření statické elektřiny a jeho správný název zní van de Graaff generator, podle holandského vynálezce) – vznikla v r. 1967 a o dva roky později vydala svoje první album. Od prvopočátku se výrazně odlišovala od hlavního rockového proudu své doby. Její hudební styl postupně precizoval do výtečného uměleckého tvaru a získával si oblibu zejména v intelektuálních kruzích, kde se víc přemýšlelo a hledala se nová hudební, ale i textová témata pro nekomerční zpracování. Zvláštní bylo, že jejich výraznější úspěch byl zaznamenán především v kontinentální Evropě ̶ ve Francii, Německu, Holandsku a Belgii než v Británii, nicméně hudební kritika se od druhého alba o kapele zmiňovala s velkým respektem, jako o nadčasovém hudebním zjevení….
Jejich čtvrté řadové studiové album Pawn Hearts vyšlo v říjnu 1971 – (právě před čtyřiceti lety) a mnohými znalci progresivního rocku je vnímáno jako jejich zásadní hudební opus.
Zvláštní design představoval i obal alba od Paula Whiteheada Cleen Machine Studio… lidské postavičky stylizované do šachových figurek pěšáků nad planetárním tělesem a modifikované modré obloze plné mráčků
Producentem alba byl John Anthony a hudební režie se ujalo trio Robin Cable, David Hentschel a Ken Scott. Nahrávací proces se uskutečnil v londýnském studiu Trident.

Album obsahovalo dvě více než desetiminutové kompoziční hudební celky – LEMMINGS a MAN-ERG, ale svým formátem je překonává třiadvacetiminutová hudební suita A PLAGUE OF LIGHTHOUSE KEEPERS, kterou tvoří deset drobných kompozičních vsuvek.
Úvodní hudební téma přináší tajemné zvukové kouzlení s ponurým soundem varhan, bzučivého saxofonu a kreativních bicích nástrojů. Co vás zaujme zprvopočátku, je Hammillův zvláštní potemnělý hlas ze kterého sálá interpretační talent ve stylu divadelního pojetí. Smysl pro dramatický obsah textu je prokreslován významnými dynamickými odstíny jeho hlasu, což se snoubí i s celkovou instrumentací..
Hudba má v sobě psychedelickou rozpínavost, ale také undergroundové napětí. Při poslechu si člověk uvědomí, že se určitá úzkost a neklid dají vyjádřit nejen hlasitými prostředky, ale i subtilním způsobem.
Pro nepřipraveného posluchače je ovšem album Pawn Hearts určitou překážkou, jak proniknout do nitra samotné duše hudby. Vyžaduje totiž zesílenou koncentraci ke vnímání. Van Der Graaf Generator se stali další kapelou s oblasti progresivního rocku, která svými uměleckými prostředky hledala spojení náročnějšího hudebního konceptu se zajímavými zpívanými Hammillovými texty. Ty samotné měly velmi dobrou literární úroveň a pohybovaly se na hranici existencionální poezie. Dalším poměrně odvážným porušením zásad, byla téměř z hudebního pojetí vyloučena sólující elektrická kytara, bez níž byl rockový svět dané doby nemyslitelný. Hammillův kytarový přístup byl součástí organického celku a hostující Fripp zde měl úlohu dotvářet celkový sound…
Některé kompoziční postupy mají charakter klasické písně, ale v globálním pojetí se jedná o dost originální hudební útvar, kde se hodně hraje s pocity a dramatickou atmosférou, někde stojící na pokraji intimního horroru. V hudbě se objevují vedle rockového nátisku i jazzové postupy, ale i principy articifiální hudby a pracuje se zde rovněž s řadou ruchů, šumů a speciálních efektů, které prokreslují jednotlivé detaily kompozičních struktur.
Hudba na albu Pawn Hearts není určena pro každodenní poslech. Možná by se dalo říci, že zprostředkovaný umělecký zážitek vyžaduje připraveného posluchače, který má schopnost akceptovat nové progresivní prvky dané doby.
Zlí jazykové tvrdí, že poslech alba, ale obecně hudby skupiny Van Der Graaf Generator může být spouštěčem depresí, které mohou dohnat člověka k „autodafé zaživa“, jak napsal známý český básník. Tohle se mi ovšem zdá poněkud přemrštěné. Znám spoustu lidí, kteří album poslouchají už léta, stejně tak i další produkci kapely a soudě podle toho jak se chovají a jednají, uchovali si duševní zdraví dodnes.
Van Der Graaf Generator se vedle King Crimson, Gentle Giant, Roberta Wyatta a nebo například Art Bears(nelze jmenovat všechny) stali reprezentanty tzv. progressive rocku sedmdesátých let a jsou dnes součástí hudební historie.
Srovnáme-li hudbu alba Pawn Hearts se současnou hudebním scénou, zjistíme, že vlastně téměř nemáme CO srovnávat.
Pět hvězdiček je zcela oprávněných.
reagovat

Na album Pawn Hearts mne tehdy namlsaly zdejší reakce a tak jsem si ho objednal a těšil se na něj. Měl jsem jíž desky Present a The Quit Zone... a i když jsou velmi kvalitní, jejick klasiky to nejsou.
Ležel jsem tehdy paralyzován s vážnou mužskou nemocí (chřipečka) a jak mi jej hned doručila pošťačka, šup zpět pod peřinu a na sluchátka.
Po prvním songu jsem si řekl dobré a zajímavé ale jen to chce víc poslechu. Pak přišel Man-Erg, klavírní úvod a jemný Hammilův zpěv, který mne pomalu a příjemně začal uvolňovat...pak bum, klávesy, saxík, bicí a já vyvalil doslova bulvy! Takhle na první poslech mne uzemní jen málo co a ten (jestli se tomu dá říkat refrén?)je doslova ohromující. Nevím o čem je řeč v písni, ale mám dosti velkou fantazii a tak po 3-minutovém famózním úvodu přijde vraždění. Neskutečně sekavý saxofon, šílené tempo a rytmus....pro mne do té doby něco neslyšeného. Takový zvrat jsem nečekal a ještě víc jsem valil bulvy...ach je to za mnou a opět zklidnění, trocha melodramatu, piánko a Hammill zas hladí po mé duši a návrat k úvodním melodiím až k závěrečnému "sekavému" běsnění všech nástrojů a hekotu! Celá píseň byla jak rána palicí a jediné co jsem udělal, tak než přišel závěrečný kousek, dal jsem repete, protože napoprvé jsem to nevstřebal.
A Plague of Lighthouse Keepers na mne působí jako když během 23 minut zahřejete své tělo v sauně na 70 stupňů a poté skočíte do ledové tříště a to aspoň tak desetkrát opakovat! Začínáme opět zvolna, naléhavá melodie i zpěv a už jen podle toho soudím, že o louce a motýlcích to není. Nedá se napočítat kolik zvratů, gradací, famózních nástupů, někdy až naprostého šílenství a opětovných zvolnění skladba obsahuje, ale dovolím si říci, že nejen touto písní, ale celým albem dali VDGG na frak všem prog kapelám tehdejší doby a skladbou A Plague of Lighthouse Keepers se řadí vedle klasiky jako Close to the Edge a Suppers Ready. musím vyzdvihnout opět Hammilla. Je to prvotřídní chameleon. V jednu chvíli vás dokáže uchlácholit svým hlasem a pak se před jeho šílenstvím krčíte strachy.
VDGG je bezesporu jednou z nejoriginálnějších kapel 70.let, i když to není hudba pro každého a je to dosti na palici.
Poslech mě sice nezbavil chřipečky, ale ten den jsem slyšel album ještě 3x a zkrátilo tak můj pobyt na lůžku. Jedno z vrcholných alb v progresivní muzice 70.let!
reagovat

pito63 @ 11.09.2010 16:41:04
miguel7
Bol si tu dávno predo mnou. Netuším, prečo si odišiel, ale som rád, že si sa vrátil. Jedna recenzia krajšia než druhá. Blahoželám!
VDGG je skupina, od ktorej som určite nič nepočul a v najbližšej dobe ani počuť nebudem. Nemienim kupovať albumy tejto skupiny a nemám ani náladu na všetky tie "rapidshare".

Ondra @ 13.09.2010 11:06:02
Absolutní souhlas, krásně napsáno. Podobné pocity jsem při prvním poslechu alba prožíval taky, je fakt, že první skladba se mnou nic moc nedělá, je taková "přípravná" na prožitky příští. Ale kusy 2 a 3 to je skutečná špička.
_____________________________________________________
Pozn. pod čarou: Kdysi, ještě na škole, jsem si nesl cédo na přepal ke kamarádovi na kolej, který byl skutečně zarytý příznivec housu, což tedy pro mě je utrpení. Po shlédnutí tracklistu pronesl: No, kurva, jenom tři písničky, ty vole, to teda není moc, to bych si nekoupil, to seš teda nějakej divnej, že to kupuješ. Slovy klasika - kterýžto výrok svědčí o duševním zdraví posuzovaného :-))

Petr ANK @ 03.04.2011 11:50:50
Asi teď naštvu plno příznivců VDGG ale upozorňuji že jde pouze o můj názor.
Po včerejším vystoupení v Akropoli jse si tajně přál aby projev kapely byl ve stylu Pawn Hearts , bohužel se leta nedají zastavit a kapela mě připadala jako slušný odvar toho co můžeme poslouchat na PH.
Možná že jsem profesionálně deformovanej ale já bych kapelu doplnil mladším kytaristou a nejspíš i saxofonistou, pak by bylů projev s větší dávkou energie podstatně lepší.
Jinak s respektem k celý kapele jsem s chutí vyslechnul celý vystoupení i když to vedro na sále bylo děsný.

PaloM @ 03.04.2011 13:07:55
To víš Petr, já bych si přál, aby Lennon s Harrisonom obnovili Beatles :-)) Asi som naštval příznivce...

majamazzi @ 21.03.2014 16:14:12
Nechápu, jak jsem při svém "veteránství" v obdivu k artrocku "dokázal" roky přehlížet VDGG. Jen díky PB jsem se k nim dostal. A dostal mě miguel7 s touhle recenzí. Díky Tobě a Tvé recenzi jsem první ze všeho uslechl Man-Erg. S úplně stejným pocitem. Nemá ani cenu psát další recenzi, když P. Gratias to shrnul odborně a miguel krzevá emoce. Jen jsem chtěl upozornit na tento link: >> odkaz Někdo spojil tuto píseň se slavným stařičkým krátkým surrealistickým filmem Luise Buñuela a Salvadora Dalího (1929). to samo o sobě je hlína, natož tak s propojením s hudbou VDGG. Nějak to k sobě pasuje, aspoň mě to fakt vzalo. Přikládám ještě vlastní (amatérský a určo ne zrovna moc slavný) překlad textu Man-Erg, alespoň pro ilustraci pro někoho, kdo třeba vůbec nerozumí éngliš

Man-Erg
Člověk-pro tohle (pokud je to latina)
Člověk-energie (pokud je to fyzikálně:-)) - těžko překládat...)

Vrah žije někde uvnitř mě, ano, cítím jeho pohyby.
Někdy lehce spí v tichu svého pokoje;
ale jindy se jeho oči otevírají a zírají skrz mě,
a on pak promlouvá mými ústy, krájí mou mysl zevnitř.
Ano, vrah přežívá.

Andělé žijí uvnitř mě, cítím jejich úsměv;
jejich přítomnost hladí a zklidňuje bouři v mé mysli
a jejich láska hojí rány, které jsem si způsobil.
Sledují mě, jak jdu ke dnu;
tak jo, já vím, že jsem přistižen,
zatímco andělé žijí.

Jak můžu být volný?
Jak se můžu dovolat pomoci?
Jsem já opravdu já?
Nebo jsem někdo jiný?

A tak pronásledováni v mých klášterech, pak oběšeni visí Přisluhovači Temna
a Smrtihlav vrhá plášť stínů do rohu mého pokoje
a já jsem odsouzen k záhubě.
A tak smějíc se na mých nádvořích, hrají si bezstarostní šprýmaři mého mládí,
zatímco vážný Stařec číhá ve štítech střech:
A ten mi říká pravdu.

A já sám snad také žiju v sobě, i když velmi často nevím, kdo vlastně jsem;
Jen vím, že nejsem hrdina; dobrá, ale taky doufám, že ještě nejsem zatracen.
Jsem jen člověk - a vrazi nebo andělé všichni jsou, ať
diktátoři, zachránci či uprchlíci ve válce i míru
od těch dob, co člověk člověkem je...

Jsem prostě jen člověk a vrazi či andělé všichni jsou –
ti diktátoři, zachránci či uprchlíci.

Voytus @ 21.03.2014 16:34:11
Fakt? Andaluský pes a Man-Erg? Tak tomu říkám mazec! Před nějakou dobou jsme s partou nadšenců dělávali filmové kluby a Andaluský pes sloužil jakožto neohlášený předfilm. Sem tam to zahlédl i někdo neznalý, kdo se dokodrcal na místo činu a nás samozřejmě bavilo pozorovat reakce dotyčného :-).

majamazzi @ 21.03.2014 19:37:00
Ahoj, já jsem kdysi dělal v artkině něco podobného:-)), ale někteří mistři pozérští "intelektuálové" se drželi:-)). Ale dalo jim to práce!
Ono je to tam malinko sestříhaný, takže to jde líp k tomu textu, ale skoro až podezřívám Hammila, že to snad složil po shlédnutí tohoto psa;-). Přišlo mi to od toho joutjůbáka jako super nápad.

Ondra @ 19.03.2015 19:44:40
Majamazzi, opět skvělý příspěvek včetně poměrně podařeného překladu, jsem rád, že skupina posluchačů VdGG se blahodárně rozrůstá :)

Pawn Hearts je považovaný za najlepší album Van Der Graaf Generator.

A na úvod sa z ticha vylúpne nervozitu evokujúci motív, ktorý za chvíľku prejde do nosného hutného rifu, ktorý stojí za to. A aj ďalej sa motívy striedajú, pocit temnoty a mohutnosti (a miestami chaosu) ostáva. Lemmings (including Gog) je parádna otváracia skladba a možno je aj najlepším kúskom na albume. Jemný klavír zmyje všetok ten emočný nápor predchádzajúcich minút a umožní vydýchnuť. Man-erg je klasická Van Der Graafovská melodická pomalá skladba, ktorá zasahuje skôr tie citlivé časti poslucháčovho vnútra, o ktorých často ani netuší, že ich má. Avšak to platí len asi do tretej minúty, kedy vybafne terorizujúca urevaná pasáž, ktorá infarktovo pripomenie, že tento album je o inom, než o pohode. A zlovestná piánko pasáž to iba podčiarkuje. No a po čase je tu opäť prílivová vlna gradácie, návrat k jemnému spevu a tak ďalej až do konca. Druhú stranu platne obhospodaruje desaťdielna kompozícia A plague of lighthouse keepers. Integruje v sebe všetko, čo doteraz skupina nahrala. Sú tu jemné intrá, mohutné rify, kakofonické inferná, rácio aj psycho, razantné aj krehké polohy, melódie z kategórie srdcervúcich, chaos prvopočiatku stvorenia, v ktorom sa rodí hudba presahujúca predstavivosť ľubovoľného pracovníka aj poslucháča rádia a MTV. Je to Van Der Graaf Generator story na ploche 23 minút. Paráda.

Psycho úlety a chaos budiace pasáže sú na tomto albume častejšie než na iných, čo má za následok moje nižšie hodnotenie. Na také niečo musím mať fakt náladu, aj keď dnes mi to sadlo. Veľmi dobrý album.

reagovat

Jarda P @ 10.09.2010 20:43:58
Nereagujte na pitomce, kteří si léčí anonymně své komplexy tím, že se přihlašuje pod různými jmény a myslí si, že to nikdo nepozná.

Docela by mě zajímalo kolik lidí už po poslechu tohoto alba spáchalo sebevraždu. Skutečně veselou a pohodovou náladu promění v melancholickou a tu smutnou ještě prohloubí. I to je umění a to asi jde- vyvolat emoce a v tom je Peter Hammil geniální. Místy mi připadá že hudba nemá žádný řád, že prostě náhodně plyne- že to co slyším není zpěv ale jen něco co jak zpěv zní. Ale všechno pohromadě to dává smysl. Závěrečná 23 minutová skladba je pro mě to nejlepší co tato osobitá, těžce stravitelná skupina stvořila.

uf...

reagovat

Ondra @ 15.05.2008 01:16:17
Víš co, tak se běž zasebevraždit a nezacláněj tady:-))
Ne dělám si legraci, ale mě osobně se nálada po poslechu VdGG vždy vylepší, fakt, asi jsem masochista, ale na mě to prostě depresivně nepůsobí, navíc texty v této době byly ještě hodně orientovány na kosmos, sci-fi, daleké galaxie a nejsou vůbec depresivní.
Mno a House with no Door je obyčejný popis osamělosti, která může potkat každého člověka, někdo v ní žije i úmyslně a může být dokonce spokojen.
Vyloženě depresivní může být pro bázlivého posluchače chápán snad Emperor, ale zase, nemá balada o dávném krutovládci starých časů "High Kings" svůj předobraz jen a pouze ve faktografické minulosti lidstva? Myslím že ano, a v tom je právě to - umět se s těmi texty sžít a podívat se jejich prosté životní pravdě do očí - potom pro vnímavého člověka, který je schopen se s touto pravdou ztotožnit mizí veškerá depresivita, ovšem jistě, pravda, zrovna pro zbabělce to není:-))

Ondra @ 15.05.2008 01:22:48
Navíc, pokud chceš trvat na svém označení "depresivní" nu což, pak ale věz, že od Hammilla můžeš slyšet ještě mnohem silnější kalibry "depresivity" v rámci VdGG - např. World Record, Still Life - tyto 2 zvláště doporučím, nebo i mimo něj - sólový Hammill...
Takže si zajeď do Pelhřimova, prohlídni si krematorium, ať víš, do čeho jdeš:-)))

josef k @ 25.04.2010 07:24:29
Souhlasím. Nálada po poslechu týhle placky mi taky naroste. Zvlášť poslední písnička je v mých Top5 nejlepších skladeb 70. let. Doporučuju DVD Godbluff LIve, kde jsou i raritní záznamy včetně Plaque... Nářez jako kráva.

Ondra @ 13.09.2010 10:47:54
Je pravdou, že živá vystoupení VdGG v 70.letech byla přímo elektrizující, před časem jsem si stáhl nějakou nahrávku (zvukově velmi amatérskou, bohužel), kde Hammill ohlašuje, že budou hrát skladbu Killer - and now, we had going to play Killer... a to, co se potom začne odehrávat, je prostě NESKUTEČNÉ, a ohromí i znalce skupiny - ďábelský zpěv, nástrojový melstrom, no prostě se to musí slyšet.
Ale i současná vystoupení kapely mají stále špičkovou úroveň, při troše štěstí si je člověk poslechne i u nás:-)), akorát mě trošičku mrzí, že po exkomunikaci Jacksona je zvuk kapely už poněkud tvrdší, nežli dříve. Prostě ten saxofon tomu chybí, chápu, že Hammill už do kapely Jyxe nechce, na druhou stranu by možná stálo za úvahu angažovat jiného, vhodného saxofonistu. Jenže to zřejmě nenastane.

Tak... po precitani predchadzajucich recenzii som sa rozhodol , ze si tento album vypocujem . Stalo sa , pred piatimi minutami to dohralo . A pytam sa- Co to K...a bolo ? a)zachytil som posolstvo inej civilizacie , vzdialenej od nas min. 1 000 000 svet. rokov , b)nuklearni fyzici konecne nasli univerzalnu rovnicu , pomocou ktorej dokazu zjednotit vsetky doteraz zname sily vo vesmire a zhudobnili ju , c) to jablko , ktore som prave dojedol , bol darcek od T.Learyho . Vazeni , tak z tohto albumu som uplne na sracky (ospravedlnujem sa za prirovnanie) . Odporucam vsetkym ludom dobrej vole a bystreho ducha . Pred vypocutim som si chcel dat dobry obed a nahravku vychutnat az potom . Ale ta muzika ma tak zobrala , ze som zabudol aj na jedlo . a myslim , ze som uz dostatocne nasyteny , lebo v tomto pripade plati prislovie : Nie len chlebom je clovek syty . AMEN
reagovat

Ondra @ 08.06.2006 00:00:00
No, ... proto!!! Krásné hodnocení, zhudebněná rovnice sjednocených sil vesmíru.. a máme tady nový neoficiální název alba - docela by sednul!

Pawn Hearts - Zadaná srdce, já myslím, že tady je jakýkoliv komentář nedostačující, hodnotím 2x za 5 hvězdiček!!! Hudba je křišťálově čistá, průzračná, beží jako vánek nad řekou, ovšem místy se ten vánek mění v maelstrom a uragán a když se do toho Hammill opře svým Hlasem tak posluchač opouští zemi a míří do vesmíru...
Jednoznačně nejlepší hlasová forma jakou kdy Peter měl, zpěv je neuvěřitelně emotivní, a s dlouhými výdržemi na výškách, místy až s bolestivým zabarvením trpícího zvířete. Tuto formu téměř "bolestivě emotivního" zpěvu přivedl Peter k dokonalosti na albech Godbluff, Still Life a World Record, ovšem tady je více prostoru pro také velmi jemný zpěv s přechody právě do této emotivnosti. Myslím že tady je právě ten poměr tak akorát - velmi hezky je to slyšet na Man-Erg, kde se mísí démonické momenty se svežím výrazem, s velmi lehkým zpěvem a dozvuky saxofonů, např. ....sometimes he's lightly sleeping in the quiet of hii-iis roo-ooom, but then hii-iis eyee--ees, will raise and sta-re through mii-iinee.... myslím že tato pasáž charakterizuje Hammillův typický pěvecký výraz a jeho vůbec nejlepší. kompozice "A Plague of Lighthouse Keepers" je od VdGG to nejlepší, co kdy nahráli - střídání tempa, rytmiky, nástrojů, hraní si s melodií, slovy a zpěvem, velmi tiché, komorní pasáže Eyewitness a S.H.M jsou střídány rychlými nástupy s dozvuky a s napjatým démonickým zpěvem Petera. Těsně před koncem to završuje brutální pasáž kakofonicko-kolovrátkového rytmu s hýkavým přerývaným zpěvem a rezonujícím spirálovitě znějícím doprovodem kapely a pak nastává uvolnění a závěr - nádherně vyzpívaná We Go Now s Peterovým procítěným doprovodem na klavír.
Robert Fripp - byl to od Hammilla velmi dobrý tah, že po částečném úvazku, jenž Robert měl na Emperoru v "H to He..." ho zde angažoval téměř jako plnohodnotného člena sestavy, humorně to dokladuje booklet, kde jsou uvedeni hudebníci VdGG, pak je tam mezera s laxní poznámkou: -and Fripp: electric guitar,... jako by se tam vlastně ocitl nějak náhodou jako cestovatel z kosmu a tomu odpovídá i jeho lehká, uvolněná, výborná hra na kytaru, která nijak nevyčnívá a působí až nenápadně, vine se jako nit celým albem a nedosahuje známé agresivity jako v King Crimson.
Vůbec souhra hudebníků je výborná a úplně samozřejmá, orchestrální.
Velmi pěkný je také obal od Paula Whiteheada, při troše pozornosti poznáváme jednotlivé hudebíky v jejich vesmírných hábitech.
Jednoznačné krásné, průzračné album, které definuje vlastní stylovou kategorii.
reagovat

Ryback @ 10.08.2007 12:24:33
Zadaná srdce? to je zajímavý (nemyslím to ironicky, opravdu mě to zajímá)- já žiju v domnění, že správný překlad Pawn hearts je Srdce v zástavě...jinak lze jen souhlasit... hodnotím 3x za 5 hvězdiček :-)

central scrutinizer @ 22.12.2005 00:00:00
Nevím, možná se pletu..., ale od prvního seznámení s tímto albem žiju už asi 30 let v domnění (možná mylném), že PAWN HEARTS jsou SRDCE PĚŠÁKŮ (myšleno šachových pěšců).

Exodus @ 25.12.2005 00:00:00
central scrutinizer: Mne je teprve 15 ale nechapu jak jste se pred 30 lety dostali k necemu takovymu jako je tohle. Ja vi ze se asi dali sehnat treba Beatles a nektery znamejsi skupiny ale do vdgg bych to teda nerekl

Ondra @ 10.01.2006 00:00:00
To Ryback: Ty jsi prostě věčný šťoural. Srdce v zástavě je jeden z možných překladů, slovo pawn má více významů - zástava, zadáno,..- jako velký počet anglických slov - proboha každej kdo tyhle jejich šílenosti překládá se dostane k jinýmu výsledku - hezky je to vidět třeba u Zappy - ten si libuje ve specialitách typu penis dimension, hloučcích nadržených děvek, apod. - 2 lidi se na překladu neshodnou a to i v nehudební oblasti.
Já prostě jen nevím proč by kdokoli toto album měl nazvat Srdce v zástavě - vůbec to nepasuje (je tam i množný číslo kurňa), zamysli se nad tím trochu, když si můžeš zase někde dočíst, že původně se to mělo nahrávat tak, že tam bude kus od každýho člena (celkem 4kusy, nebo jak to bylo) a dá se to do kupy jako dvojalbum - proto měl mít vlastně každý z nich svou srdeční záležitost (svou muziku co se mu líbí) - jakoby zadanou na desce - proto myslím že zadaná srdce (určité hudbě a filozofii) je dobře vystihnutej smysl poselství té desky. Beru to spíš citem, než podle slovníku na kompu jako ty:-))
Navíc Srdce tam jsou v množným čísle, takže Srdce v zástavě v češtině i dost mate (jedno. Spíš Srdce v zástavách, Zástava srdcí (zástava jako je že je něco zadaný, kapišto?), nebo tak, když už musí být po tvým. Srdce v zástavě vůbec nezohledňuje to množný číslo - takhle to může přeložit jen expert tvého kalibru - zamítá se!:-))
Ale osobně se mi zamlouvá i srdce pěšáků jak tu někdo uváděl. Prostě těch významů je víc, ale podstata je jasná všem, kromě ovšem vědeckých kalibrů....

Ryback @ 10.08.2007 12:25:00
To Ondra:...podle slovníku na kompu opravdu ne ;-)
je mi 30let a text alba Pawn hearts mám od roku 93 celý přeložený, je to překlad naťukanej na stroji od jednoho mýho známýho; ale máš pravdu, že když už, tak "Srdce v zástavách" ;-)

Libor2 @ 10.09.2010 21:26:41
Jen krátce k překladu názvu: co takhle "Zastavárna srdcí" ?

Ondra @ 13.09.2010 10:41:19
To lIbor: Spíše bych se opravdu přidržel překladu, který mi je významově nejbližší a přijde mi i logický - zadáno srdcím - podle toho kterého šálku, který je každému z členů kapely nejbližší... Ale slovy klasika: To už je na vkusu každéjho soudruha :-))

Voytus @ 01.07.2015 09:57:18
Je možná podivné reagovat na takhle starou recenzi, nicméně to možná rozlouskne celou nastalou diskuzi. Název Pawn hearts není nic jiného, než tzv. "Spoonerism", což je takové hraní si se slovíčky, slovíčkaření, přehazovaní slabik ve snaze docílit nových významů, zkrátka a dobře přesmyčka >> odkaz Je to odvozené z věty, kterou používal David Jackson, když přitáčel dechové nástroje: "I'll go down to the studio and dub on some more porn hearts." "Porn hearts" jsou ve skutečnosti "Horn parts" (dechové party), čtení "Pawn" a "Porn" je téměř shodné, byť nemám k dispozici fonetické značky výslovnosti, oboje zní jako "pón". Tohle a další zde Christopulos, J., and Smart, P.: Van der Graaf Generator – The Book, page 128. Phil and Jim publishers, 2005.

Toto je veru ozaj majstrovské dielo a podľa mňa jednoznačne najlepší album roku 1971! Depresívna, náladová hudba spolu s vynikajúcimi "psycho" textami Petra Hammila spôsobí ozajstný hudbný zážitok - toto je prvotriedny artrock od jednej z najlepších kapiel, ktorú mám osobne celkovo radšej ako príliš vznešených a trochu vyfabrikovaných a imageových Yes alebo Genesis, tento album má skutočne skvelú a veľmi pôsobivú atmosféru.
Asi najlepší album od VDGG, spolu s H To He... Godbluff a Still Life.
reagovat

Toto LP (dnes už samozrejme CD) je ukážkou toho, čo je to náročný, experimentálny art rock vo svojej najkvalitnejšiej podobe! V čase, keď kapela okolo frontmana Petera Hammilla nahrávala vo vrcholnej forme toto DIELO, pripojil sa k nej hosť skutočne excelentný - majiteľ loga King Crimson, gitarista a hráč na "Frippertronic" - Robert Fripp, ktorého novátorský vplyv je na "Pawn Hearts" značne cítiť.
Tak, ako YES na doskách "Close To the Edge", alebo "Relayer", aj VDGG nahrali tento produkt spôsobom "dve kompozície okolo 10 minút, a jeden epos vyše 20 minútový".
Zvlášť 23-minútová "A Plague of Lighthouse Keepers" je aj vo svete art rocku niečim málo vídateľným - teda počuteľným a pozoruhodným.
V kontexte tvorby skupiny VDGG je to dielo jednoznačne najťažšie, najkomplikovanejšie, ale mojím názorom spolu s následujúcou, síce odľahčenou , ale tiež mimoriadne skvelou doskou "Still Life" vrcholom tvorby tejto legendy art rocku.
Vždy, keď počujem kapelu VDGG a zvlášť toto album, mám pocit istej historickej nespravodlivosti voči tejto skupine, ktorá na art rockovom poli akosi zostala v tieni slávnejších Yes, Pink Floyd, King Crimson, E.L.&.P., či Genesis. Na rozdiel od ostatných spomenutých, však VDGG spolu s King Crimson ani na chvíľu vo svojej tvorbe neskĺzli do lákavých, komerčných vôd...
reagovat

Honza Říha @ 10.12.2004 00:00:00
naprosto souhlasím, i v osmdesátých letech, když někde Hammill přistál na letišti, čekali tam tak jeden, dva novináři... Pawn Hearts je přitom spolu s H to He opravdu bomba! osobně- kam se na tou hrabou "objektivní klenoty" jako Dark Side of the Moon, Fragile, Pictures of Exhibicion.....