Gattolino - @ 13.03.2015 | #

Bez mučení přiznávám, že toto album pro mne není vůbec snadné na poslech a že jej rozhodně neposlouchám moc často. Dokonce k němu přistupuji se směsicí úcty, opatrnosti, až skoro strachu. Je to svět Petera Hammilla, a když jej poslouchám, cítím se až trochu nepatřičně, jako bych vstupoval někam na nebezpečné území, jako vetřelec. Nejsou to pro mne Genesis, do kterých lze padnout naprosto celým srdcem a rozplynout se tam, ani Yes, s nimiž se může posluchač bez rizika oddat snovému výletu do nezjevných světů. Přesto cítím v hudbě VDGG, a v Pawnhearts obzvláště, sílu a energii, která přitahuje jako nebezpečný vrcholek strmé hory za bouře.
Úvodní Lemmings jsou bez nadsázky hrozivou skladbou, člověk ani nemusí dekódovat text, kde ozubená kola trhají (drtí) kosti. Nástup úsečných frází, zdvihajících se z varovného pianissima jako tsunami, jako by přecházel do starověky nemilosrdného soudu nad lidstvem. Saxofonový masakr uprostřed už posluchače jen dorazí. Jenže ...
Možná je to kontroverzní názor, ale v určitém ohledu bych zkusil položit určitou paralelu mezi Hammilla a Dylana. Jistě, Generátory si těžko někdo zapíská na autobusové zastávce nebo zabrnká na španělku. O vlivu blues a černé hudby už asi vůbec hovořit nelze. Ale co je společné? Nadmíru citlivé vnímání okolního světa a paradoxů v něm obsažených, vyjádřené vlastní ne vždy pochopitelnou poezií, nespokojenost s komunikací mezi lidmi, s plytkostí některých člověčích snažení, s protestem vůči tomu, každý svým osobitým stylem. Svou osobní poezii si oba také sami zhudebňují a interpretují. Ale vždy pod tímto nánosem bahna z hluboké sondy do temných zákoutí u obou stejně vykoukne naděje. U Hammilla patrná v jeho sólových milostných písních (My Favourite, Vision), nebo v silném duchovním Wondering. A jako se zlato nejlépe rozzáří na černém podkladě, i tato naděje o to více silně a přesvědčivě hoří v hořké interpretaci. Že je však PH hluboce duchovně a v duši pozitivně založený člověk, o tom nepochybuji. Setkání s ním po jednom jeho pražském koncertě bylo neuvěřitelně příjemné.
I následující Man-Erg jako kdyby to dokazoval. Přes obsah slov (zpověď a uvědomění si lidské rozporuplnosti) začíná pastorální citovou melodií z rodu "velkých" melodramatických árií. Zuřivé staccato tuto skutečnost maličko zastře, ale zcela nepopře. Prostě tam musí být. Motiv se vrací jako smíření.
Závěrečná megakompozice není překvapivě vůbec chaos a hysterie, zběsilost a hudební masakr. Připadá mi naopak jako jemná věc (samozřejmě v intencích Hammillovy tvorby), s minimem nestravitelna, skoro taková "suita operních árií" s krásným klavírem a velmi kultivovaným, citovým zpěvem. Mezi první a druhou částí (myslím), zazní něco jako lodní siréna - je to jak expresionistický obraz zapomenutého, a přesto stále přítomného dávna.
Že jde o pětihvězdičkové album, o tom žádná.

majamazzi @ 21.03.2021 19:09:53 | #
Myslím, že je to přesně tak, jak píšeš, i když možná jsme oba jen podobně natažená struna, protože občas, když si tu čtu některá hodnocení výtvorů VDGG, přijdou mi úplně mimo mé pocity, ve smyslu, že třeba něco je poklidná pohodová skladba - sakra - a přitom je to třeba tak zlověstně zásadní, nebo v druhém plánu ten text je cokoliv, jen ne pohoda a poklid. Jasně, lidi jsou různí, a to je fajn! Ale podle mě je to spíš tím, že tahle skupina je prostě totální solitér. Od hudby, všech těch dechů, které občas ani nejde rozpoznat, že opravdu jsou, přes ty unikátní texty, tak hlavně až k tomu přednesu. Jak to tu někdo někde napsal naprosto trefně - Hammill je TAKOVÝ chameleon!!! Je to brutální paleta, někdy na hraně patosu, muzikálu, občas to proloží bizardní-skoro až teatrálně karikaturní „operní“ pasáž, do toho deklamace jako u Morissona, zpěv na hraně falešnosti jako u Nicka Cavea, jakýsi growling (není on vlastně prazakladatelem??:-)), spousty krásných přechodů do falzetů a zpět, šepot v sekundě, řev ve druhé, což občas předvádí i ta hudba. Ale není to samoúčelné. Strašně to jde s texty.
Ale, a teď je to důležitý, co mám na srdci a co možná mate; když se totiž necháš unášet jen hudbou a text stíháš jen tak ledabile nebo vůbec (totiž, ona ta hudba někdy hladce plyne a přesto se v textu a zpěvu právě v té chvíli odehrává něco brutálního, duchovní existencionalismus, jak jsi to parádně nazval, úplně na kořen), Tak to občas strašně klame, ale to je právě to neuvěřitelné. To, co tě nutí poslouchat pořád dokola nebo co ti dovolí to poslouchat po čase znova. A to já jsem přitom zásadní a prvoplánový milovník melodií, je to to první, co mě zaujme. O to víc mě to u téhle skupiny fascinuje, co se mnou dovedou provést😊
Někdy mám pocit, že VDGG je nový žánr, víc, než artrocková skupina, než zpívaná skladba. Něco jako divadlo, ale pro slepé. Prostě, jako kdybys nepotřeboval už ten zrakový vjem, zbytečné… Takže dokonalá rozhlasová hra vlastně:-D
Vím, že dneska anglicky tak nějak vládne už skoro každý; každý 15 letý desetkrát líp, než kdokoliv o generaci starší. Ale stejně ten text v písni podle mě nikdo nevnímá podobně, jako by byl rodilý anglán, nevím, asi někdo jo, ale nebude to moc lidí (teda pokud to není I love you, you love me, we love together, broken heart). Já sám vím, že spoustu skladeb VDGG žeru už jen proto, jak jsou zpívané a že mi dlouho stačí jen některé verše či jejich části, co se mi vryly do hlavy právě proto, jak je Hammill podal v tom kterém kokrétním místě (jako třeba taková famózní chvíle, Forsaken Gardens a jediný obrat - Time is a thief), ale dokud k tomu nesednu, nedám si tu práci a (jak jsi hezky napsal) nerozklíčuju to, není to celé. Teprve pak čumím s otevřenou hubou, že co ten člověk je za člověka vlastně, že to je další neskutečný skvost…
A to je důvod, proč něco občas přeložím a hodím sem, když už jsem to sakra udělal. Ne, abych tu nějak masturboval nad ostatními a sebou, ale zkrátka proto, že stačí to podle mě jednou vidět napsaný černý na bílým česky a už vždycky pak slyšíš celou tu skladbu v originále CELOU, teda i s tím poselstvím v těch textech.
A pak jde jen o formu. Jasně, myslím, že bych zvládl to nějak víc přebásnit, ale nechci.
Za prvé jsou to pořád prvotně texty, i když samy by fungovaly jako básně bez problémů, za druhé mi jde o to, co jsem napsal v předešlém odstavci, jako prostředek k tomu přečíst, zapřemýšlet, pustit znovu a napříště tu skladbu brát jako to divadlo pro slepý, ne jako poklidnou hezkou skladbu, nebo jen „kakofonický masakr“ (ani to se podle mě skoro nikdy v jejich písních neděje, řekl bych, že je to všechno dost slušně promyšlené, ale to by bylo na magisterku pro hudební vědu, myslím)
A tak chci, aby to bylo co nejvíc se blížící originálu i za cenu toho, že některé verše budou víc kostrbaté (tak ale vzhledem k počtu slabik, rytmu a absenci rýmů v překladu to ani jinak být nemůže)
A hlavně! Mám pocit, že Hammillův styl a způsob psaní je, když to vezmeš kolem a kolem, docela překvapivě strohý a vlastně nekomplikovaný (což je taky známka existencionalismu) v jednotlivých verších (samo, jako celek - to už je jiná!:-D). No a když to neobsahuje ten lyrický „balast“ a přemíru příměrů a metafor, tak v té jednoduchosti mám pocit, že každé zájmeno, každé slovo má smysl a své místo. Bojím se, že při volnějším překladu to zabiješ. Vyzní to prostě jako někdo jiný. Takže tolik k tomu, jak to vypadá. Dokud to vyloženě nebije češtinu, dokud ten obrat nevyzní nečesky, nebo neobratně, držím tam všechno (i za cenu takového toho „moje slova zní z mých úst, ale já jsem vrah svých myšlenek, ale taky jejich porodník, já jsem ten, kdo svá bedra nese na své hlavě - milion „já a moje“, ale myslím, že někde je to i autorův záměr, sází to tam, aniž by nutně musel, je to prostředek, aspoň podle mě, jak vyjádřit tu niternost toho sebezpytování malinko, nebo prostě právě toho duchovního existencionalismu). A pak jsou občas hříčky - parádní, leč anglické, no a to je zas škoda, když to aspoň nějak trochu jde, neprovést to v tom místě česky, i když pak změníš ten význam. Je to o rozhodnutí, vím. Tak já jen k tomu, jak na to jdu. Stejně jako žádný příjemce, čtenář, posluchač, nikdy nemůže s jistotou tvrdit, že úplně rozumí všemu, co tam autor vložil (proboha, vždyť občas to mohou být totál subjektivní zážitky, co nikdo jiný neviděl a neslyšel, a pokud, tak jinýma očimi a uchyma, takže??). Takže to samý se děje s jakýmkoliv překladem. Tudíž, pro někoho „více méně zdařilé“, pro někoho „super“. A mnohovrstevnatost a skrytá poselství?? No právě proto, zkouším se držet předlohy nehty, zuby, prsty, tlačítky, zájmeny i časy, aby tam toho hodně zůstalo (pokud to tam teda opravdu je, někdy toho „autor chtěl říci“ rozhodně mnohem míň, než posléze a po smrti najdou kritici, no ne?;-)
Tak už dost, píšu jak grafoman, přitom jsem skribofob!:-) Těší mě, že nejspíš hodně věcí cítíme úplně stejně (podobně to bude s Vláďou), a to je VDGG-v(f)an-souznění prvního ranku! Což je v této pochybné, už tak malé komunitě pár emocionálně vyděděných jedinců z naší přímočaré a nalajnované a citu a nekomfortu až nepřirozeně se bojící (nebo minimálně vyhýbající) společnosti skoro neuvěřitelné! Protože i sebemenší církev začne tvořit během chvíle odnože a reformace (vždycky si vzpomenu na Život Briana a Vyznavače Tykve! Geniální pasáž), tak i tady je spousta různě milujících milovníků téhle skupiny či Hammilla osobně. Nevím sice, jaké jsme křídlo, jak moc jsme fundamentální (moc asi ne), jak moc militantní (počítám, že spíš ne, takoví Van Der Budhagraf spíš), ale tak snad nebudeme páleni, nabodávání či roztaháni do čtyř stran kopyty tvrdých inkvizitorů umění z řad naší (doufám) nehynoucí a všeobjímající církve Generátorové. A pokud, budiž nám Graf lehký, k tomu nám dopomáhej Hammill. VDGGámen, pravím…

PS: Wondering? Ať mě Brian Adams sebere do Středoproudařského Pekla, jestli to není o tom, co jsi popsal! Já tu píseň neměl moc utkvělou, prostě mě ta melodie tolik nevzala, ale sakra, to je zas text!!!;-)… kruci…
Já kromě věcí, co jsem už překládal dřív, mám strašně rád Forsaken Gardens, to je prostě nádhera (o to víc právě v téhle pomatené a zvráceněpraštěné době je to doprčic jak poselství člověka, jako takového, že jak to má na světě mezi lidma být, jinak prd…) a Undercover Man (taky neuvěřitelný - a tady ta hudba je majstrštych!) - to je třeba zrovna příklad toho, že „je to poklidná melodie“, SAKRA, jako ono to tak vypadá, plyne, jenže hned od začátku, ta flétna, co tam provádí…mně to nepřijde poklidné, právě naopak, vytrhuje tě to z toho plynutí a celkem dost zneklidňuje. A způsob zpěvu, v tom je cítit to napětí a nejistota a zároveň to potlačované, co by moc chtělo ven a …nakonec i musí… mimochodem, co o tom soudíš, je to skutečně více či méně nápadný coming out homosexuála?

PPS: Jo a ještě jedna, zásadní, věc. Jo, je to tam. Přes všechno to vypětí a šílenosti a pomalu sebetrýznění, odhalení vnitřností mysli a myšlenek na vraždu či vraždusebe, je tam ta naděje, nebo aspoň nějaké uklidňující východisko, nebo aspoň ta naděje, ta je elementární a dokáže člověka udržet dýl, než cokoliv jinýh, i když je to třeba jen přelud. Taky toho ještě neznám z Hammilla tolik, takže nedokážu říct, že vždycky (asi to tak nebude😊 ), ale on to tam možná vpašuje (skoro) pokaždé😉, a to je neuvěřitelné. Myslím, že spoustu lidí to minimálně někde vzadu za obočím vnímá, kdyby jen podprahově…