Gattolino - @ 13.03.2015 | #

Bez mučení přiznávám, že toto album pro mne není vůbec snadné na poslech a že jej rozhodně neposlouchám moc často. Dokonce k němu přistupuji se směsicí úcty, opatrnosti, až skoro strachu. Je to svět Petera Hammilla, a když jej poslouchám, cítím se až trochu nepatřičně, jako bych vstupoval někam na nebezpečné území, jako vetřelec. Nejsou to pro mne Genesis, do kterých lze padnout naprosto celým srdcem a rozplynout se tam, ani Yes, s nimiž se může posluchač bez rizika oddat snovému výletu do nezjevných světů. Přesto cítím v hudbě VDGG, a v Pawnhearts obzvláště, sílu a energii, která přitahuje jako nebezpečný vrcholek strmé hory za bouře.
Úvodní Lemmings jsou bez nadsázky hrozivou skladbou, člověk ani nemusí dekódovat text, kde ozubená kola trhají (drtí) kosti. Nástup úsečných frází, zdvihajících se z varovného pianissima jako tsunami, jako by přecházel do starověky nemilosrdného soudu nad lidstvem. Saxofonový masakr uprostřed už posluchače jen dorazí. Jenže ...
Možná je to kontroverzní názor, ale v určitém ohledu bych zkusil položit určitou paralelu mezi Hammilla a Dylana. Jistě, Generátory si těžko někdo zapíská na autobusové zastávce nebo zabrnká na španělku. O vlivu blues a černé hudby už asi vůbec hovořit nelze. Ale co je společné? Nadmíru citlivé vnímání okolního světa a paradoxů v něm obsažených, vyjádřené vlastní ne vždy pochopitelnou poezií, nespokojenost s komunikací mezi lidmi, s plytkostí některých člověčích snažení, s protestem vůči tomu, každý svým osobitým stylem. Svou osobní poezii si oba také sami zhudebňují a interpretují. Ale vždy pod tímto nánosem bahna z hluboké sondy do temných zákoutí u obou stejně vykoukne naděje. U Hammilla patrná v jeho sólových milostných písních (My Favourite, Vision), nebo v silném duchovním Wondering. A jako se zlato nejlépe rozzáří na černém podkladě, i tato naděje o to více silně a přesvědčivě hoří v hořké interpretaci. Že je však PH hluboce duchovně a v duši pozitivně založený člověk, o tom nepochybuji. Setkání s ním po jednom jeho pražském koncertě bylo neuvěřitelně příjemné.
I následující Man-Erg jako kdyby to dokazoval. Přes obsah slov (zpověď a uvědomění si lidské rozporuplnosti) začíná pastorální citovou melodií z rodu "velkých" melodramatických árií. Zuřivé staccato tuto skutečnost maličko zastře, ale zcela nepopře. Prostě tam musí být. Motiv se vrací jako smíření.
Závěrečná megakompozice není překvapivě vůbec chaos a hysterie, zběsilost a hudební masakr. Připadá mi naopak jako jemná věc (samozřejmě v intencích Hammillovy tvorby), s minimem nestravitelna, skoro taková "suita operních árií" s krásným klavírem a velmi kultivovaným, citovým zpěvem. Mezi první a druhou částí (myslím), zazní něco jako lodní siréna - je to jak expresionistický obraz zapomenutého, a přesto stále přítomného dávna.
Že jde o pětihvězdičkové album, o tom žádná.

majamazzi @ 23.03.2021 20:51:21 | #
Už jsem tu někde na fóru zaregistroval, že už dřív existovaly nšjaké české překlady. Děkuju za osvětlení toho, co konkrétně to obsahovalo, to jsem nevěděl (+ dík za odkaz). Nikdy bych nechtěl/netroufal si nějak alternovat profesionální literáty, básníky či překladatele, kdyby ty překlady existovaly a byly k sehnání, vrhl bych se na to, jako Ind na kari, ale jednak je mi jasné, že tohle asi vlastní málokdo (i když jeden anonymní zloděj možná ještě jo), a jednak teda šlo "jen" o jedno sólové LP. Já měl představu, že je to nějaký sešit výběru VDGG. Pokud je to tak, že zřejmě nic z tvorby téhle skupiny oficiálně česky neexistuje a pokud (jak jsem napsal výš) tím někomu udělám radost, rád v tom budu pokračovat. Důvody toho, proč a jak jsem (doufám) vysvětlil.
Tu skladbu taky vyloženě žeru, podle mě je naprosto dechberoucí. A ten největší fór je v tom, už jsem na tom začal pracovat, hned jak jsem dopsal ten elaborát nahoře. Takže myslím, že dnes nebo zítra to docvaknu. O to víc mě těší, že to spatří světo světa minimálně pro dva jedince. Hodím to k příslušnému LP, ať to má nějakou logiku. Ještě jednou děkuju za info i za "objednávku";-)!
PS: objevil jsem live verzi z neuvěřitelně zvláštního pořadu Sviss TV z toku 1974 (>> odkaz ;čas 8:15), Hammill to hraje celé sám jen na klavír, člověk by si myslel, jaký to bude odvar bez té aranže, ale je to neuvěřitelné, to je tak těžké předat takovou skladbu jet takto gracilně, přesto to funguje. Svědčí to o tom, že je ještě mnohem lepší zpěvák, než by člověk čekal, a opět se onen člověk utvrdí v tom, že to je čisté umění, žádný kalkul a póza, a že to teda ale byly časy, když tohle běželo v oficiální TV... Doba, kdy YES mohli dobýt 1., 4. místo na popovém žebříčku... vážně jde lidstvo kupředu?:-))