Kritik Vláďa - @ 02.11.2020 | #

Album Pawn Hearts jedinečného bandu Van Der Graaf Generator je opravdu nevídaný hudební nářez, který se chvílemi těžko rozdýchává. Tohle album je asi jejich nejhůře stravitelné. Odhaluje svoje hudební možnosti až na dřeň. Na rozdíl od jeho dvou předchůdců je zvukově o dost hutnější, tvrdší a nekompromisní. Určitě je to jejich hudebně nejvyzrálejší album, Generátoři tady prostě stanuli na svém vrcholu, ale upřímně… v mé oblíbenosti z onoho trojlístku „The Least, H To He, Pawn“ je Pawn Hearts až na posledním místě, protože obsahuje spoustu disonantních pasáží, které zrovna nemusím poslouchat každý den. Ale i přesto všechno… není to žádný neposlouchatelný paskvil à la Captain Beefheart, a není to ani žádné chladné hudební a vokální bloudění odnikud nikam à la Gentle Giant. Když se pořádně zaposloucháme do Pawn Hearts, tak zjistíme, že u Van Der Graaf Generator jsou stále na prvním místě především výrazné a silné melodie, a parádní chytlavé riffy. I v těch nejvíc disharmonických pasážích tu je se čeho chytit, a jde v nich vnímat hlavní melodickou linku.

Úvodní skladba Lemmings (Including Cog) je toho jasným důkazem. Je to saxofóno-varhanní hard rock nejvyššího stupně. Zeptáte-li se mně, kdo je král riffů, odpovím vám jednoznačně: Peter Hammill !! Druhá skladba Man-Erg je něco neskutečného. Začíná překrásným motivem, který postupně mohutní. Má to přímo hymnickou melodičnost. Ve třetí minutě se nálada skladby totálně „zvrtne“ a na vás se valí útočný tvrdý riff a Hammillův ječák „How Can I Be Free, Am I Really Me“. Šílené ! Pak skladba přejde do, řekněme, houpavé nálady, aby se pak mohl vrátit překrásný, monumentální motiv ze začátku skladby. I kdyby třeba Peter Hammill už nic jiného nenapsal, tak jen za tuhle skladbu bych ho jmenoval hudebním Mistrem.
Druhá strana desky obsahuje jednu dlouhou třiadvacetiminutovou klasickou suitu A Plague Of Lighthouse Keepers. Suita pojednává o zakomplexovaném strážci majáku, který zpytuje svědomí. Viděl umírat lidi na moři, a přesto jim nepomohl. Jak se s tím vyrovná ? Skladba má otevřený konec, takže je to na nás posluchačích. Hudebně tato suita obsahuje všechno, co jsem už vyjmenoval. Má jak nadměrně melodické pasáže, tak i skvělé riffy, ale i pořádně atonální disharmonické nálože.

Album Pawn Hearts je dílo, na které musí být opravdu správná nálada. Jedině tak se vám dostane mocného hudebního zážitku. Je to album, které opravdu nelze poslouchat denně. Třeba jeho dva předchůdce The Least We Can Do… a H To He, bych fakt mohl poslouchat od rána do noci. Miluju je nadevše. Ale Pawn Hearts… ? To chce skutečně přípravu a hudební odhodlání.
Dávám pět hvězdiček.

jiří schwarz @ 02.11.2020 23:07:31 | #
Chápu, že nejvyšší formy umění jsou obvykle produkovány lidmi určitým způsobem chorých myslí (nebudu vyjmenovávat, tisíce). A kumšt mám rád. Ale tenhle blázinec ke mně nikdy nemluvil (ani jsem si nikdy v mládí nenahrál). Jo, pár věcí od van der Graafů můžu, ale dost sporadicky. Ano, cítím, že v té muzice je spousta emocí, to jo. Má jen jednu vadu, že ty kakofonie a disonance ... jsou kakofonické. Mý nejoblíbenější album na světě, floydí Atom Heart Mother, má v sobě četné disonantní pasáže, ale je to jaksi vyváženo harmoniemi. Na téhle desce (ojedinělé pasáže) pár pokusů o harmonii je, jenže Hammill i nich je studenej, s nehezkym témbrem. V zásadě si myslim, že mu v mládí někdo zahodil kachničku do kanálu, aspoň dle poslechu Pawn (porn?) Hearts. Bejt holka, takovýko kluka nechci :-). S pár stanovisky jsi mě opravdu rozesmál "saxofóno-varhanní hard rock nejvyššího stupně". Ty chytlavé riffy jsem taky nezaregistroval, nechytily se :-(. Jo, a navíc, chybí mi v tom nějaké "muzikantství".