Kritik Vláďa - @ 02.11.2020 | #

Album Pawn Hearts jedinečného bandu Van Der Graaf Generator je opravdu nevídaný hudební nářez, který se chvílemi těžko rozdýchává. Tohle album je asi jejich nejhůře stravitelné. Odhaluje svoje hudební možnosti až na dřeň. Na rozdíl od jeho dvou předchůdců je zvukově o dost hutnější, tvrdší a nekompromisní. Určitě je to jejich hudebně nejvyzrálejší album, Generátoři tady prostě stanuli na svém vrcholu, ale upřímně… v mé oblíbenosti z onoho trojlístku „The Least, H To He, Pawn“ je Pawn Hearts až na posledním místě, protože obsahuje spoustu disonantních pasáží, které zrovna nemusím poslouchat každý den. Ale i přesto všechno… není to žádný neposlouchatelný paskvil à la Captain Beefheart, a není to ani žádné chladné hudební a vokální bloudění odnikud nikam à la Gentle Giant. Když se pořádně zaposloucháme do Pawn Hearts, tak zjistíme, že u Van Der Graaf Generator jsou stále na prvním místě především výrazné a silné melodie, a parádní chytlavé riffy. I v těch nejvíc disharmonických pasážích tu je se čeho chytit, a jde v nich vnímat hlavní melodickou linku.

Úvodní skladba Lemmings (Including Cog) je toho jasným důkazem. Je to saxofóno-varhanní hard rock nejvyššího stupně. Zeptáte-li se mně, kdo je král riffů, odpovím vám jednoznačně: Peter Hammill !! Druhá skladba Man-Erg je něco neskutečného. Začíná překrásným motivem, který postupně mohutní. Má to přímo hymnickou melodičnost. Ve třetí minutě se nálada skladby totálně „zvrtne“ a na vás se valí útočný tvrdý riff a Hammillův ječák „How Can I Be Free, Am I Really Me“. Šílené ! Pak skladba přejde do, řekněme, houpavé nálady, aby se pak mohl vrátit překrásný, monumentální motiv ze začátku skladby. I kdyby třeba Peter Hammill už nic jiného nenapsal, tak jen za tuhle skladbu bych ho jmenoval hudebním Mistrem.
Druhá strana desky obsahuje jednu dlouhou třiadvacetiminutovou klasickou suitu A Plague Of Lighthouse Keepers. Suita pojednává o zakomplexovaném strážci majáku, který zpytuje svědomí. Viděl umírat lidi na moři, a přesto jim nepomohl. Jak se s tím vyrovná ? Skladba má otevřený konec, takže je to na nás posluchačích. Hudebně tato suita obsahuje všechno, co jsem už vyjmenoval. Má jak nadměrně melodické pasáže, tak i skvělé riffy, ale i pořádně atonální disharmonické nálože.

Album Pawn Hearts je dílo, na které musí být opravdu správná nálada. Jedině tak se vám dostane mocného hudebního zážitku. Je to album, které opravdu nelze poslouchat denně. Třeba jeho dva předchůdce The Least We Can Do… a H To He, bych fakt mohl poslouchat od rána do noci. Miluju je nadevše. Ale Pawn Hearts… ? To chce skutečně přípravu a hudební odhodlání.
Dávám pět hvězdiček.

jiří schwarz @ 04.11.2020 23:08:21 | #
Ahoj Kritiku Vláďo. Trochu jsem myslel, že rozdmýchám zápal pravověrných art-rockerů a fajnšmekrů. Já k nim rozhodně nepatřím, nejsem ani sběratel, encyklopedista, kritik, jsem jen prachvobyčejnej konzument. Na muziku mám obvykle málo času a chci, když ten čas je, aby to byl svátek, a netoužim si nechat imrvére drnčet něco do uší. Nejsem schopen 20x poslouchat jedno LP abych k němu napsal férovou recenzi. Ale taky nemám moc rád mýty a aureoly génijků (a co jich bylo …; častý úkaz, nechápu to, nerozumim tomu, tak to asi bude geniální 😊), nejen VdGG.

Jsem ale zaskočen, že Ty jseš zaskočen odsudkem LP kapely, nota bene, jejíž obliba je jen menšinovým úkazem … to přece musíš vědět a ergo s tím počítat, i v úzkém prostředí Progboardu mezi četnými „spolufajnšmekry“. A nebrat to tak vážně. (Vážnější se mi zdá stran většinového vkusu např., koho lidi volí - Slováci, tohle se Vás teď netýká). Já fakt zas nejsem ani zbla zaskočen negativním hodnocením Atom Heart Mother (ok, souhlasím, Dark Side je další klenot). Jo, a nemusim ani většinu z pozdějších opusů ELP (byť opravdu miluju debut a taky Pictures …), ani Gentle Giant – fakt, dost akademický a studený. Mám radši horká srdce, Joplinu, Cohena. A krásu jednoduchosti (jo, rock, blues). Z tvorby VdGG mám doma CD The Least We Can Do… a pár věcí po kazetách, které jsem ale stejně moc neposlouchal. Já se k nerušenému poslechu dostanu tak 2x týdně (100x za rok). Odhaduju, že mám v oblibě tak 300 interpretů a tak cca 1000 desek. Takže na každou se dostane tak za 1x za 10 let ☹. Ne, nemíním trávit ve svém (dost pokročilém) věku čas poslechem věcí, které mi nesedí, a snažit se uchopit pro mě neuchopitelné.