Ondra - @ 25.08.2005 | #

Pawn Hearts - Zadaná srdce, já myslím, že tady je jakýkoliv komentář nedostačující, hodnotím 2x za 5 hvězdiček!!! Hudba je křišťálově čistá, průzračná, beží jako vánek nad řekou, ovšem místy se ten vánek mění v maelstrom a uragán a když se do toho Hammill opře svým Hlasem tak posluchač opouští zemi a míří do vesmíru...
Jednoznačně nejlepší hlasová forma jakou kdy Peter měl, zpěv je neuvěřitelně emotivní, a s dlouhými výdržemi na výškách, místy až s bolestivým zabarvením trpícího zvířete. Tuto formu téměř "bolestivě emotivního" zpěvu přivedl Peter k dokonalosti na albech Godbluff, Still Life a World Record, ovšem tady je více prostoru pro také velmi jemný zpěv s přechody právě do této emotivnosti. Myslím že tady je právě ten poměr tak akorát - velmi hezky je to slyšet na Man-Erg, kde se mísí démonické momenty se svežím výrazem, s velmi lehkým zpěvem a dozvuky saxofonů, např. ....sometimes he's lightly sleeping in the quiet of hii-iis roo-ooom, but then hii-iis eyee--ees, will raise and sta-re through mii-iinee.... myslím že tato pasáž charakterizuje Hammillův typický pěvecký výraz a jeho vůbec nejlepší. kompozice "A Plague of Lighthouse Keepers" je od VdGG to nejlepší, co kdy nahráli - střídání tempa, rytmiky, nástrojů, hraní si s melodií, slovy a zpěvem, velmi tiché, komorní pasáže Eyewitness a S.H.M jsou střídány rychlými nástupy s dozvuky a s napjatým démonickým zpěvem Petera. Těsně před koncem to završuje brutální pasáž kakofonicko-kolovrátkového rytmu s hýkavým přerývaným zpěvem a rezonujícím spirálovitě znějícím doprovodem kapely a pak nastává uvolnění a závěr - nádherně vyzpívaná We Go Now s Peterovým procítěným doprovodem na klavír.
Robert Fripp - byl to od Hammilla velmi dobrý tah, že po částečném úvazku, jenž Robert měl na Emperoru v "H to He..." ho zde angažoval téměř jako plnohodnotného člena sestavy, humorně to dokladuje booklet, kde jsou uvedeni hudebníci VdGG, pak je tam mezera s laxní poznámkou: -and Fripp: electric guitar,... jako by se tam vlastně ocitl nějak náhodou jako cestovatel z kosmu a tomu odpovídá i jeho lehká, uvolněná, výborná hra na kytaru, která nijak nevyčnívá a působí až nenápadně, vine se jako nit celým albem a nedosahuje známé agresivity jako v King Crimson.
Vůbec souhra hudebníků je výborná a úplně samozřejmá, orchestrální.
Velmi pěkný je také obal od Paula Whiteheada, při troše pozornosti poznáváme jednotlivé hudebíky v jejich vesmírných hábitech.
Jednoznačné krásné, průzračné album, které definuje vlastní stylovou kategorii.

Voytus @ 01.07.2015 09:57:18 | #
Je možná podivné reagovat na takhle starou recenzi, nicméně to možná rozlouskne celou nastalou diskuzi. Název Pawn hearts není nic jiného, než tzv. "Spoonerism", což je takové hraní si se slovíčky, slovíčkaření, přehazovaní slabik ve snaze docílit nových významů, zkrátka a dobře přesmyčka >> odkaz Je to odvozené z věty, kterou používal David Jackson, když přitáčel dechové nástroje: "I'll go down to the studio and dub on some more porn hearts." "Porn hearts" jsou ve skutečnosti "Horn parts" (dechové party), čtení "Pawn" a "Porn" je téměř shodné, byť nemám k dispozici fonetické značky výslovnosti, oboje zní jako "pón". Tohle a další zde Christopulos, J., and Smart, P.: Van der Graaf Generator – The Book, page 128. Phil and Jim publishers, 2005.