Reakce na recenzi:

Judith - @ 02.11.2022

Když jsem si v koupelně začala prozpěvovat "how swiftly comes the arrow", došlo mi, že je čas vypustit myšlenky ven. Kolem tvorby Van der Graaf Generator jsem kroužila delší dobu, ale teprve laskavé přímé postrčení zde na Rockboardu a hlavně tip na konkrétní album mě přiměly se do této veličiny soustředěněji pohroužit. Peter Hammil (o něj tu jde především) na mě dělá dojem člověka, jemuž nebyla dána do vínku samozřejmá příchylnost k bytí, takže se neustále ptá, hledá, pochybuje a občas si to snad až příliš komplikuje - ale kdyby každá existenciální krize měla takové grády, byl by svět o dost zajímavější místo. Album na mě na první poslech působilo jako představení, zejména úvodní skladba výrazně graduje a vystřídá se v ní spousta různých poloh a hlasů; blíže o tom dále (mám tendenci pokaždé "načichnout" vnitřním světem umělce a jeho vyjadřováním, takže je možné, že tento text bude poněkud hůře stravitelný).

Samotná hudba je na poměrně skromné nástrojové obsazení nesmírně plná, stále se tu něco děje. Postupně mi začaly vyvstávat kontury, které bych popsala asi takto: bicí (velmi příjemný "přírodní" zvuk blízký přímému akustickému vjemu) jsou tady plně ve službě celku, místy skutečně pouze udržují rytmus, který ani není kdovíjak složitý, jindy vytvářejí pocit napětí krátkými, rychlými, ale spíše jemnými údery, a potom vyrazí vpřed, přidají se ke smečce v její honitbě (v těchto vypjatých pasážích jsou nástroje zajedno a jako štvaná zvěř tu klopýtá Hammilův hlas, který si nabral víc slov, než se dá do zběsilého úprku pohodlně vměstnat - připadá mi to trochu jako další jeho úhybný manévr, na pódiu působí spíš plaše, v textech i výrazu je přitom velmi otevřený, takže se zdá, jako by neustále sváděl vnitřní boj o to, jak moc se odhalit), jindy zase jen zahušťují celkovou atmosféru; hlavní hmota hudby je na bedrech varhan a její proměny bych skutečně nejlépe popsala jako střídavé houstnutí a rozplývání komplexní masy zvuku. Saxofon se vznáší jako duch nad vodami, občas jen nesměle, ale vždy trochu poťouchle tíká, jako by ponoukal vokál: no jen jdi do toho, pak se rozběsní a potom zase hravě zlomí do kabaretního čísla, které je ale nějak skrytě kruté, opravdu trochu jako cirkus, kde se předvádí nevídané kousky ku potěše publika, ale pod líčidly je živé maso...

Někdo tu zmínil, že Hammil není žádný šašek, míněno stačí mu subtilní výrazové prostředky. Myslím, že trochu zlého klauna v sobě má - v první skladbě jako by šťouchal do někoho, kdo je kousek před zhroucením, a pak odskočí a okatě se diví, jejej, ono nás to bolí? Nebo je možná přesnější vidět ho jako šaška na královském dvoře, který je vnímaný jako mešuge, ale jediný smí beztrestně říkat pravdu... Album začíná potichu a zvolna a je to pohled do zrcadla, zprvu nepřítomná a ztuhlá tvář postupně roztává, křiví se a hráz praská - to je ten moment, kdy onen druhý, který se dívá se zaujatostí vědce zkoumajícího nadlidské úsilí laboratorní myši, začne s přehnaným zaujetím deklamovat: "Copak bych tě mohl opustit ve chvíli tvé zkoušky? Je to snad moje chyba, že tě tady vidím plakat?" Ti dva jsou jedno, to je jisté, a spojí se vždycky v okamžiku bolesti, klaun-analytik nakonec pokaždé zjistí, že šťourá ve vlastní bolavé ráně. A jaká je to poezie! "Až šílenství vstoupí, nechť mne sladce zavalí, ztopí, co ve mně je slabé, požehnané i prokleté, nechť zničí můj život, vezme mou duši cele, nechť je tím, kým jsem."

Opakuje se tu motiv pronikání, propukání v nářek, vnikání klíče do zámku, šípu do těla. Jednolitou linii v krajině tvoří stopy štvané bytosti, ale i stín slunečních hodin, který přes každé číslo míří do nekonečna (obraz času, kterého je pořád dost, dokud najednou není žádný, album svým způsobem rámuje, objevuje se na konci první a poslední skladby). Jako by celé to postupně budované napětí mělo za cíl dospět zas a znovu k momentu, kdy něco praskne, zvrátí se, rozpadne. Je v tom pokaždé jakási krutá náhoda a netečnost osudu: malé zaváhání, které způsobí, že kostky vyklouznou z ruky, a to, co padne, už se nedá odestát. Zběsilý úprk, který je nejprve útěkem od něčeho (spálené země) a pak zoufalým voláním po spáse, milosti, útočišti, se osudově protne s linií šípu, kterému se hnal celou dobu vstříc: "Jak dlouhý je čas, jak temný stín, jak přímo orel letí vstříc svému šípu. Jak dlouhá je noc a průchod úzký, jak divně se cítí tělo mé, nabodnuté na šíp."

Útěk, který tu v hudební rovině zdaleka nekončí, je popisován trhaně a vrhavě, nohy proti dlažbě, plazení po svahu, vrhnutí se na dveře - hudba je podobně přerývavá, zvedají se v ní stále další vlny energie a tříští se v marném zápasu. Závěrečná skladba přináší klid, ale jaksi zlověstný, neživý. Tanec spící či náměsíčné armády působí jako ples duchů a vypravěč (tady už je to zase zřetelný autorský hlas) se k němu chtě nechtě přidává. "Patřím k tomuto nočnímu sboru, jako ty musím tančit tento tanec měsíčního svitu, a nakonec já též musím zaplatit cenu tohoto žití. Je-li vše ztraceno, nikdo není znám; a jak bychom mohli ztratit to, co nikdy nebylo naše?" Nejen interpret, i hudba tu doslova mele z posledního (co si budem povídat, recenzent toho už má taky tak akorát) a znázorňuje zanikání a konec, opona se zatahuje a kvílí zpod ní nic. Celkově na mě ale album nepůsobí přehnaně depresivně, je tu i spousta odlehčených momentů a mám rozhodně dojem, že tito pánové se své hudbě oddávají s potěšením. Děkuji tedy baluovi, že mě inspiroval namočit si ve Van der Graafech čumák. Až trochu vydýchám tenhle zážitek, někdy se k nim zase vrátím.