Van Der Graaf Generator - Godbluff (1975)

Když jsem si v koupelně začala prozpěvovat "how swiftly comes the arrow", došlo mi, že je čas vypustit myšlenky ven. Kolem tvorby Van der Graaf Generator jsem kroužila delší dobu, ale teprve laskavé přímé postrčení zde na Rockboardu a hlavně tip na konkrétní album mě přiměly se do této veličiny soustředěněji pohroužit. Peter Hammil (o něj tu jde především) na mě dělá dojem člověka, jemuž nebyla dána do vínku samozřejmá příchylnost k bytí, takže se neustále ptá, hledá, pochybuje a občas si to snad až příliš komplikuje - ale kdyby každá existenciální krize měla takové grády, byl by svět o dost zajímavější místo. Album na mě na první poslech působilo jako představení, zejména úvodní skladba výrazně graduje a vystřídá se v ní spousta různých poloh a hlasů; blíže o tom dále (mám tendenci pokaždé "načichnout" vnitřním světem umělce a jeho vyjadřováním, takže je možné, že tento text bude poněkud hůře stravitelný).

Samotná hudba je na poměrně skromné nástrojové obsazení nesmírně plná, stále se tu něco děje. Postupně mi začaly vyvstávat kontury, které bych popsala asi takto: bicí (velmi příjemný "přírodní" zvuk blízký přímému akustickému vjemu) jsou tady plně ve službě celku, místy skutečně pouze udržují rytmus, který ani není kdovíjak složitý, jindy vytvářejí pocit napětí krátkými, rychlými, ale spíše jemnými údery, a potom vyrazí vpřed, přidají se ke smečce v její honitbě (v těchto vypjatých pasážích jsou nástroje zajedno a jako štvaná zvěř tu klopýtá Hammilův hlas, který si nabral víc slov, než se dá do zběsilého úprku pohodlně vměstnat - připadá mi to trochu jako další jeho úhybný manévr, na pódiu působí spíš plaše, v textech i výrazu je přitom velmi otevřený, takže se zdá, jako by neustále sváděl vnitřní boj o to, jak moc se odhalit), jindy zase jen zahušťují celkovou atmosféru; hlavní hmota hudby je na bedrech varhan a její proměny bych skutečně nejlépe popsala jako střídavé houstnutí a rozplývání komplexní masy zvuku. Saxofon se vznáší jako duch nad vodami, občas jen nesměle, ale vždy trochu poťouchle tíká, jako by ponoukal vokál: no jen jdi do toho, pak se rozběsní a potom zase hravě zlomí do kabaretního čísla, které je ale nějak skrytě kruté, opravdu trochu jako cirkus, kde se předvádí nevídané kousky ku potěše publika, ale pod líčidly je živé maso...

Někdo tu zmínil, že Hammil není žádný šašek, míněno stačí mu subtilní výrazové prostředky. Myslím, že trochu zlého klauna v sobě má - v první skladbě jako by šťouchal do někoho, kdo je kousek před zhroucením, a pak odskočí a okatě se diví, jejej, ono nás to bolí? Nebo je možná přesnější vidět ho jako šaška na královském dvoře, který je vnímaný jako mešuge, ale jediný smí beztrestně říkat pravdu... Album začíná potichu a zvolna a je to pohled do zrcadla, zprvu nepřítomná a ztuhlá tvář postupně roztává, křiví se a hráz praská - to je ten moment, kdy onen druhý, který se dívá se zaujatostí vědce zkoumajícího nadlidské úsilí laboratorní myši, začne s přehnaným zaujetím deklamovat: "Copak bych tě mohl opustit ve chvíli tvé zkoušky? Je to snad moje chyba, že tě tady vidím plakat?" Ti dva jsou jedno, to je jisté, a spojí se vždycky v okamžiku bolesti, klaun-analytik nakonec pokaždé zjistí, že šťourá ve vlastní bolavé ráně. A jaká je to poezie! "Až šílenství vstoupí, nechť mne sladce zavalí, ztopí, co ve mně je slabé, požehnané i prokleté, nechť zničí můj život, vezme mou duši cele, nechť je tím, kým jsem."

Opakuje se tu motiv pronikání, propukání v nářek, vnikání klíče do zámku, šípu do těla. Jednolitou linii v krajině tvoří stopy štvané bytosti, ale i stín slunečních hodin, který přes každé číslo míří do nekonečna (obraz času, kterého je pořád dost, dokud najednou není žádný, album svým způsobem rámuje, objevuje se na konci první a poslední skladby). Jako by celé to postupně budované napětí mělo za cíl dospět zas a znovu k momentu, kdy něco praskne, zvrátí se, rozpadne. Je v tom pokaždé jakási krutá náhoda a netečnost osudu: malé zaváhání, které způsobí, že kostky vyklouznou z ruky, a to, co padne, už se nedá odestát. Zběsilý úprk, který je nejprve útěkem od něčeho (spálené země) a pak zoufalým voláním po spáse, milosti, útočišti, se osudově protne s linií šípu, kterému se hnal celou dobu vstříc: "Jak dlouhý je čas, jak temný stín, jak přímo orel letí vstříc svému šípu. Jak dlouhá je noc a průchod úzký, jak divně se cítí tělo mé, nabodnuté na šíp."

Útěk, který tu v hudební rovině zdaleka nekončí, je popisován trhaně a vrhavě, nohy proti dlažbě, plazení po svahu, vrhnutí se na dveře - hudba je podobně přerývavá, zvedají se v ní stále další vlny energie a tříští se v marném zápasu. Závěrečná skladba přináší klid, ale jaksi zlověstný, neživý. Tanec spící či náměsíčné armády působí jako ples duchů a vypravěč (tady už je to zase zřetelný autorský hlas) se k němu chtě nechtě přidává. "Patřím k tomuto nočnímu sboru, jako ty musím tančit tento tanec měsíčního svitu, a nakonec já též musím zaplatit cenu tohoto žití. Je-li vše ztraceno, nikdo není znám; a jak bychom mohli ztratit to, co nikdy nebylo naše?" Nejen interpret, i hudba tu doslova mele z posledního (co si budem povídat, recenzent toho už má taky tak akorát) a znázorňuje zanikání a konec, opona se zatahuje a kvílí zpod ní nic. Celkově na mě ale album nepůsobí přehnaně depresivně, je tu i spousta odlehčených momentů a mám rozhodně dojem, že tito pánové se své hudbě oddávají s potěšením. Děkuji tedy baluovi, že mě inspiroval namočit si ve Van der Graafech čumák. Až trochu vydýchám tenhle zážitek, někdy se k nim zase vrátím.
reagovat

zdenek2512 @ 02.11.2022 19:08:28
Činnost Petera Hammilla, který v sobě spojuje geniálního skladatele a básníka zaujal tehdy na přelomu šedesátých a sedmdesátých Roberta Frippa natolik, že s ním nahrál podle mě nejlepší desky Van Der Graaf Generator a svou debutovou sólovou desku Fools Mate. Po vydání těchto desek se Peter Hammill věnoval sólové tvorbě a po odmlce vydal s původními spoluhráči tuhle desku. Deska je to výborná, rád si ji občas pouštím, ale počáteční desky jsou pro mě zajímavější. Sólové desky Petera Hammilla z druhé poloviny sedmdesátých let se mi taky líbí více.

Judith @ 02.11.2022 20:13:11
zdenek2512: Pro mě se tohle album ukázalo jako dobrý odrazový můstek, první období je pro mě zatím trochu víc neproniknutelné. Když jsme u Roberta Frippa, ve vzájemném srovnání si uvědomuju, proč mám mnohem vřelejší vztah ke King Crimson (napříč dekádami) - vnímám, že mě ta hudba jako posluchače potřebuje, dává mi prostor právě tím, že je lehce odtažitá. VdGG mají těch emocí tolik, že si s nimi vlastně vystačí sami, cítím se u nich spíš jako pozorovatel než někdo, kdo je přizvaný k účasti na dovršení díla.

balu @ 02.11.2022 20:21:01
Judith - děkuji za podařenou recenzi, vzala jsi to hezky od podlahy a tak to má být.

Před tímto albem vyšla Hammillovi sólová alba, která dle mého názoru předznamenala desku Godbluff,
Zejména The silent corner...
Zmíněná alba a Relayer od Yes byla v půlce sedmdesátek ( spolu s Physical Graffiti- LedZepp )
Má hodně oblíbená.

zdenek2512 @ 03.11.2022 06:56:09
Judith: to, že objevuješ Petera Hammilla a VDGG je skvělé a je jedno odkud. Doporučuju poslechnout si debutové album Petera Hammilla Fools Mate (Mat bláznů) a následně další ze sedmdesátých let.

Judith @ 04.11.2022 13:57:54
zdenek2512: Nijak se ani sólovému Hammilovi nebráním, nechám tomu teď zas trochu volný průběh, co přijde dál. Díky za nasměrování! Vnímám ho možná víc jako básníka, což ho ale paradoxně trochu znevýhodňuje, protože když už mám chuť na poezii, je tady spousta jiných klasiků.

Pokud je na výběr a pokud mám skutečně náladu poslouchat náročnou muziku, chci aby měla alespoň částečnou hlavu a patu. O nějaké prvoplánovité libivosti, nebo lehce pochopitelné melodičnosti si můžu u Van Der Graaf Generator nechat leda zdát. V dnešní době ultrabrutálních smeček a pomalovaných šašků hrajících divadélko na své obecenstvo jak ukrutně jsou zlí, může působit Hammillova muzika jako přeceděný čajík. Jenže právě ta šílená zloba je v děsuplné atmosféře tohoto alba tak trefně ukrytá, že dnešní teenager ji dokáže dost těžko odhalit. Pokud dotyčný interpret nevystupuje jako černokněžník, neháže okolo sebe kříži, nemaluje na zdi okultní symboly a nelije na sebe kalichy krve, nedokáže šokovat. To si dnešní mládež myslí a je to samozřejmě blbost! Zrak přenáší do mozku to co dnešní svět vidět potřebuje a v muzice to je podobné.
Hammill dokázal šokovat už před čtyřiceti lety a žádné levné propriety k tomu nepotřeboval. Byl to génius. Myšlenky které nosil v hlavě uměl přesně tlumočit svým tehdy pozorným posluchačům.
Texty a muzika je tím prvotním.
Žádný skandály, šminky, hadry, plátna a monstrózní hororová jeviště.
Mě stačí devět minut Scorched Earth a mám v kaťatech.
reagovat

tykeww @ 21.03.2018 13:31:16
Moc pěkně napsaná a zajímavá úvaha. Zrovna album Godbluff mě jakožto hammillofila dost baví a když mám náladu na jednu konkrétní skladbu od VDGG, dost často to bývá Undercover Man.

Adam6 @ 21.03.2018 19:30:23
Jeden z mojich obľúbených albumov od VDGG vďaka za recenziu
S tou mládežou si to vystihol :DDDDDD

Petr87 @ 21.03.2018 20:12:55
Výborné dílo, výborné! Musím si jej zítra zase po dlouhé době připomenout...
Nedávno se mi dostaly do spárů non-remaster CD vydání z konce let osmdesátých, a to alb "H to He, Who Am the Only One" a "Pawn Hearts", takže zítra si "Generátory" zase pořádně propláchnu uši!

A pánové tykeww a Adam6 jsou pro mne důkazem, že i dnešní hodně mladí si můžou k této hudbě najít cestu.
Bravo, hoši, bravo!
Díky za recenzi.

pinkman @ 22.03.2018 07:14:52
Není to tolik recenze, jako spíš zamyšlení nad přítomností a celkovým vnímáním okolního světa.
Také mě překvapuje když si i mladí lidé(a ročníky 96,99 zatraceně mladí jsou)dokážou najít cestu k VDGG. Přitom Godbluff je velice náročná muzika, avšak pořád přístupnější než tolikrát omílaný Zappa. Jde o těžké až pochmurné dílo, které se znalostí textů působí přímo hypnoticky. Skvělá je pak deska Still Life, která vyznívá daleko optimističtěji.

EasyRocker @ 22.03.2018 07:33:54
Skvělá deska, dávající na malé ploše maximum. Pro mě asi nejlepší album VdGG.

northman @ 22.03.2018 07:51:02
K recenzi se nebudu vyjadřovat, Van Der Graaf Generator a Peter Hammill patří k mým srdečním záležitostem, ale od této skupiny si daleko více vážím desek jako Pawn Hearts, H To He Who Am The Only One a The Least We Can Do Is Wave To Each Other. Tahle deska vznikla až po téměř čtyřleté přestávce, ve které Peter Hammill vydal své největší sólové skvosty v podobě Silent Corner And The Empty Stage a In Camera. Tahle deska je asi nejlepší z následující čtveřice desek a mám ji celkem rád.
Samozřejmě mě těší fakt, že se tohle a i jiné věci líbí mladé generaci v případě tykeww je to obdivuhodné, jeho obliba VDGG a Beefhearta mě hodně těší.

PaloM @ 22.03.2018 08:11:11
Bez pochýb, vynikajúca progresívna muzika. Striedanie napätia a uvolnenia s výbornou gradáciou k záverom skladieb. Typický Hammill. Nemám pocit temnoty a desivosti, proste originálny progres rock.
Pozeral som texty, zdajú sa mi komplikované a preklad by bol ťažký, mnohovýznamový - záležalo by od individuality a zdatnosti prekladateľa.
VdGG mám rád počas celej kariéry a mám všetko podstatné v zbierke CD, akurát albumy r.2011-12 ma nezaujali z dôvodu experimentov, ktoré mi nesadli.

Těžko by mě ještě před půl rokem napadlo, že desce Godbluff někdy dám relativně vyšší hodnocení. Vždycky mi hudba graafů připadala nesmírně těžka a hlavně depresivní. V poslední době se to nějak otáčí, možná na tom má zásluhu i to, že jsem je začala poslouchat na sluchátkách a ne v klasických reprácích, přeci jen je u takové hudby intimita důležitá, možná dokonce prvořadá. Z druhého období mě hodně bere Still Life a v posledeních dnech už i tahle placatice.

Mám pocit, že kytary se tady úplně vytrácí, hlavní slovo mají klapky a dechy - Jackson se vyřádí do úmoru. Každá skladba hodně graduje, jazzový místa se krásně propojují s rockem a nejzábavnější pasáž se nachází v poslední skladbě. Jakési zvláštní kabaretní číslo, které nemůžu popsat slovy, ale vždycky, když ho slyším, rozhostí se mi po těle příjemný pocit.

Těžko oposlouchatelná muzika, která mě dokáže stále šokovat ale i přitahovat. Mám tu desku ráda, stejně jako úvodní minuty Undercover man, takže hodně.
reagovat

EasyRocker @ 18.02.2017 21:12:40
Pravděpodobně moje nejoblíbenější album VDGG, 35minutová porce nadčasového, i když lehce na poměry pánů odlehčená. Díky za připomenutí!

exte @ 18.02.2017 22:02:59
Mne se od VDGG vzdycky asi nejvic libil World Record. Z tehle tri desek (puvodne mely vyjit udajne jako trojalbum) pro mne mel nejvic takovou nejakou neidentifikovatelnou nostalgickou atmosferu. Jinak tuhle trojici alb - World Record, Godbluff a Still Life povazuju za to nej, co kdy grafove natocili. Pawn Hearts a jejich starsi desky na mne byly vzdycky tak nejak prilis "stary" a az prilis "drsny" - neco jako treba mnohem drsnejsi Foxtrot versus mnohem jemnejsi Broadway od Genesis (zamlada jsem mel nejradsi Nursery + Foxtrot a Broadway na mne byla prilis mekka, poslednich 20 let je to naopak) nebo treba pro mne naprosto nestravitelny prvni desky Yes (Yesalbum, Fragile) versus podle mne naprosto skvely "Tales fTO".

Jenom snad dodam, ze kompletni diskografie Genesis, Yes, VDGG a PH jsem mel na orig. LP uz nekdy ve svejch 15-17ti letech, coz bylo nekdy v polovine 80 let.

Ja mel vzdycky mnohem radsi solovyho PH. Mnohem radsi nez stary VDGG..

tykeww @ 19.02.2017 09:38:24
Jedno z mých nejoblíbenějších děl páně Hammilla, už kvůli Undercover Man. Tahle hudba nikdy neomrzí

Po delší odmlce od skvělého Pawn Hearts se kapela dala opět dohromady a vydala následující album s názvem Godbluff. Jakoby si kluci řekli, že temná, mystická éra VDGG je u konci. Budeme hrát teď trochu víc svižně, vesele ?

Undercover man - začíná to nevinnou flétnou, pomalým nástupem. Peter jakoby mi zhrubnul hlas oproti starší éře. Po 2 minutách naběhne klavír, bicí, příjemná melodie, zpěv. Zní to tak nějak nezvykle vstřícně na to když to porovnám s předchozí tvorbou. Taková pohodička. Miluju tu pasáž ve 4:28, jak zabroukají efekt klávesy a přidá se saxofon, z toho mi jde vždy mráz po zádech. Vidím Jacksona jak se v tom vyžívá. Pak se to zase vrací do úvodního motivu.

Scorched Earth - asi moje nejoblíbenější na albu. Ten nástup nemá chybu, zase ten efekt kláves, varhany v pozadí, přidává to na gradaci, přidává se saxofon až se skoro zajíká. Peter přitvrdí opět se zpěvem, zpívá současně melodicky se saxofonem. Ve 2:10 se to rozjede v parádní rytmickou pasáž, jen tedy zatím na chvíli, pak Peter zpívá hlasem ducha. Jeho multi vokály se překřikují jako v mozku schizofrenika ze strany na stranu a začne v orgasmu burácet saxofon s varhany, nádhera. Jackson se tu opravdu vyřádil. V čase 6:00 se to rozjede opět v tu rytmickou část, bicí jedou jak mašina, nástroje se přidávají. Saxofon melodicky odpovídá. Ty bicí nemají chybu, musím si u toho vždy podupovat. V čase 8:30 to nemá chybu a dokážu si představit jak u toho křepčím někde na koncertě, má to drive.

Arrow - začíná to exhibicí bicích. Ozve se najednou i basová linka, která je bohužel slyšet méně než na předchozích albech. V čase 1:55 to zpomalí, klávesy opakující efektový rif si hrají do pohody. Peter začne zpívat, tady ještě přitvrdil jak ho ve VDGG neznám. Jeho hlas je tu daleko drsnější, agresivnější. Jakobych ho poznával z jeho solové tvorby. Pustil se tu do toho z plného hrdla. Začíná to nabírat na gradaci, zase ten klávesový efekt, Peter začne křičet "Heaven" až zvířecím způsobem. Melodie pokračuje, bicí se přidávají, příjemný rytmus, saxofon kvíká. V 5:25 se to rozjede a opět ta svižná melodie, bicí jedou, má to drive. Jackson se zase odvázal a pouští si tam své sola. Místama se opět přitvrdí, někdy mám pocit, že by se z toho dal udělat i death metal :)

The Sleepwalkers - začíná to hravou příjemnou melodií. Na první poslech jsem tuhle skladbu pobral nejrychleji. Hráva melodie pokračuje, přidávají se bicí, saxofon připomíná trochu i flétnu, zní to jako z nějaké slavnosti na zámku ze středověku. Něco jako styl klarinetu. V čase 3:03 začne takový lážo plážo, pohodové varhany a saxofon, jakobych se válel na pláži a pozoroval moře a přinesli mi drink. Pak to přitvrdí zajímavě VanDerGraafovsky, ale stále se to drží stejné melodie. V čase 5:00 nastoupí má nejoblíbenější pasáž. Rytmické bicí to rozjedou, varhany podbarvují, saxofon pouští rif dokola, je to svižné a rychlé, krásně agresivní. V čase 6:32 mám vždycky mráz po zádech z toho saxofonového sola. Vidím Jacksona jak si s tím pohrává ve svitu reflektorů. Peter začne agresivně zpívat, svižná pasáž jede dál. Pak v závěru bublají varhany ze strany na stranu, pomalu se to utiší a máme tu závěr, až neuvěřitelně to uteklo.

Godbluff je celkově další velmi velmi povedené album, sice s nezvyklou kratší stopáží, ale není tam slabého místa. Je to pro mě vcelku totální změna když to porovnám s předchozí tvorbou. Album je agresivnější, melodičtější, rychlejší, tvrdší, optimističtější. Jakoby prošli velkou proměnou za ty 4 roky. Kdo se chce dostat VDGG pod kůži a neví s tím začít, tak bych doporučil hlavně toto album. Myslím, že je jedno z nejvstřícnějších v 70kové éře, ani mi to nedalo moc zabrat se do něho dostat. Podobně i jako u debutu. Kupoval jsem si asi v roce 2007 v Bontonlandu DVD živáku Godbluff + bonusy z Pawn Hearts. A musím říct, že velmi povedené, celý koncert se mi líbil, alespoň jsem viděl jak to opravdu vypadalo a že Jackson byl blázen, dva saxofony najednou, to jsem zíral. Jak jsem zmiňoval, že předchozí trojlístek považuji za vrchol, toto je ještě taková třešnička na dortu, kam by se to dalo vtěsnat. Nemůžu jinak než 5.
reagovat

Sajgon3 @ 02.04.2015 23:09:27
U mňa jednoznačne najoblúbenejší VDGG. A hlavne je tu úvodná skladba, kde Peter za pár minút odšepoce a srdcervúco odkričí viac ako väčšina plytkých popových spevákov za celý svoj život.... -)

EasyRocker @ 03.04.2015 04:58:39
Naprostá nádhera, už fantastický úvod v podobě The Undercover Man mě dostane vždycky do kolen...

Ondra @ 02.08.2016 03:16:28
Jo kluci Undercover to je masíčko, že? Velice vydařená skladba a ty 2 mezihry mezi zpěvem jsou naprosto geniální, stejně tak jako postupná gradace hudebního motivu až k naprosté katarzi :3 Na to, jak je skladba na poměry VdGG "měkká" tak její působení na posluchače je přesně jak píše EasyRocker nade mnou...dostávající do kolen.

Po rokoch spolupráce na Hammillových sólovkách sa hlavní protagonisti rozhodli, že to skúsia opäť pod hlavičkou Van Der Graaf Generator. Materiál na album Godbluff najprv preverili na koncertoch a až potom sa unúvali do štúdia. Pretlak nápadov z týchto koncertov im vystačil aj na časť ďalšieho albumu. Tieto fakty sa podpísali na všetkých štyroch skladbách.

Skupina údajne nechcela ďalší Pawn Hearts, takže skladby sú podstatne jednoduchšie, rytmus sa drží v jednotnej línii, zmien tempa a motívov ubudlo.

The undercover man je pomalá melodická krása v priamom prenose. Postupne graduje, ale žiadna psycho pasáž a ani náročné rytmizovanie sa nekonajú. Keby mala tak 3 minúty, je to dokonca hit. Scorched Earth je podstatne tvrdšia a zlovestnejšia skladba. Opäť sa však drží niekoľkých málo motívov a priveľmi neexperimentuje, hoci pár mierne chaotických náznakov sa tu predsa len nachádza. A záver skladby je správne hrozivý. Rytmicky náročnejší úvod s džezovým saxíkom naznačí, že v skladbe Arrow sa toho ešte udeje. A naozaj. Nastupuje pokojné tempo, ťahané tóny a tušenie krásnej melódie sa napokon naplní. Ten saxofónový motív (tá-tata tá-tatatata-tá), ktorý dopĺňa spev, je jednoducho geniálny. Gradácia je samozrejmosťou. Najlepšia skladba na albume! Perfektný motív odštartuje skladbu The sleepwalkers. Rýchlo ho doplní spev a skladba dostáva zvláštny nádych, tak typický pre Hammillov rukopis. Nedá sa presne opísať, to sa musí počuť.. Plus je v strede skladby mierne kabaretná vsuvka, v sóle skladba vygraduje a je vynikajúcou bodkou za Godbluff.

Vydanie od EMI/Virgin z roku 2005 obsahuje dva bonusy, ide o záznamy živých skladieb, ktoré skupina používala ako doplnok k repertoáru, pôvodne sa jedná o sólovú Hammillovu tvorbu z albumu The Silent Corner And The Empty Stage. Konkrétne sú to Forsaken Gardens a A Louse is Not a Home. Nie je to zlé, ale zvuk je dosť mizerný, takže je to skôr dokumentárna perlička. Odporúčam počúvať zvlášť, nekorešponduje mi to s albumom.

Je počuteľné, že skladby vznikli a boli precizované na koncertoch. Udržujú si tak vnútornú konzistenciu. Takto súdržný album ešte skupina nenahrala a patrí k vrcholu celej jej tvorby. Moja tesná dvojka za H to He...

reagovat

Ondra @ 23.04.2009 12:24:11
Pěkná recenze. Nicméně si myslím, že i následující Still Life si udržel vnitřní konzistenci naprosto stejnou, a co se týče emočního vypětí, tak na Still lifu je ještě lepší. Osobně hodnotím Still Life maličko nad Godbluff, ale je to otázka názoru, doporučuji důkladně naposlouchat obě alba a s časem se k hodnocení ještě vrátit...

hejkal @ 23.04.2009 13:30:22
Still Life radím až za Godbluff, ale to je naozaj iba o jemných nuansách osobného vkusu. :)

Ondra @ 13.09.2010 11:16:58
Tak pochopitelně se asi shodneme, že bude záležet na měřítku hodnocení. Pokud budu skutečně detailní, tak např. úvodní Undercover Man je jedním z nejlepších počinů kapely, od skutečně anemického začátku, který je jakoby se strachem šeptán, do famózního konce, se dvěma vynikajícími refrény zhruba v 1/3 a ke konci skladby, nemůžu opomenout skutečně výborný text. Sežehnutá země už je slabší, už trochu monotónně nudí. Následující Arrow je z hlediska hráčského provedení a vypětí při zpěvu opět na špici, člověk z toho cítí ten hněv na to, co nám autor chce sdělit (lahůdka). Kvalitní je i text.
Závěrečná skladba je pro mě maličko zvláštní, začátek mě příliš nenadchne, ale ke konci si to kapela znatelně vylepší 2 minutovou instrumentální vypalovačkou, která je ve správném kontrastu s předchozím volnějším tempem.
Pokud budu tedy hodnotit takto, potom jsou tyto jednotlivosti na Godbluffu skutečně lepší - souhlas. Jako celek je však dle mého názoru Still Life vyváženější, i když jednotlivé skladby tolik nevyčnívají, ovšem texty na Still Lifu jsou ještě kvalitnější, existenciálnější, mnohovýznamové, těžké na přeložení, natož na pochopení, bez znalosti autorova myšlení a prostředí, kde se pohybuje, komunikuje a žije, dosti složité...
Neber to tak, že musím mít tzv. poslední slovo, jen ti chci přiblížit mechaniku mého pohledu na věc :-))

vmagistr @ 24.07.2011 08:43:42
Vyprovokován různými recenzemi zde na Progboardu (poslední "kapkou" bylo počteníčko od Petra Gratiase k H to He, Who Am the Only One) jsem se po dlouhém váhání a odkládání rozhodl dát Van der Graaf Generator první příležitost. Nezvolil jsem přímo onu desku, ale o něco mladší album Godbluff (navnadila mě tato recenze od hejkala) a rozhodně nelituji.

Hudba zde podle mě není laděna nijak extrémně negativně, čekal jsem o něco temnější a depresivnější hudební představení. Takové Lizard nebo In The Wake of Poseidon od King Crimson na mě napoprvé působily mnohem děsivěji. Ale celé se mi to docela zamlouvalo a už se těším, až do téhle muziky proniknu hlouběji.

hejkal @ 24.07.2011 10:47:19
No pekne. Múdro si zvolil, ak chceš niečo podobné King Crimson, zabŕdni do Pawn hearts alebo H to he, prípadne Hammilla sólovo - In camera.

vmagistr @ 29.07.2011 18:25:12
Díky moc za tip - dám šanci Pawn Hearts...teda až se alespoň trošku nabažím Goldbluffu. Tohle album mě ždímá jako snad žádné jiné co pamatuju. Každá skladba by tu mohla být základem pro jedno výborné album - ale takhle dohromady to dává dohromady něco nadpozemsky nádherného. To se slovy nedá vyjádřit...

Pro mě osobně vrchol tvorby VdGG - na pětatřiceti minutách plochy je řečeno prostě vše. Album startuje emocionální hymna The Undercover Man (jeden z nejlepších úvodů v dějinách progu) a já s potěšením zjišťuji, že Hammillův hlas neztratil nic na své osudové naléhavosti. Všechny nástroje jsou v neskutečné rovnováze a je znát, že kapela oproti minulé desce citelně přitvrdila (pořádně nahlas jsou vytaženy bicí). Scorched Earth je citelně členitější a Hammillův hlas osciluje od sotva slyšitelné deklamace až do jeho nátlakového projevu; také kytary ve vypjatých pasážích zní pořádně nahlas. Začátek The Arrow obstarává sofistikovaný souboj bicích a dechových nástrojů, pak si slovo postupně berou naléhavé tóny kytar a klavíru, které skladbu dávají do pohybu. Výsledkem je ohromující koktejl v nejlepších intencích VdGG. Závěrečná The Sleepwalkers znatelně zrychluje, ale zakončuje album ve velkolepém stylu. Skutečně jen na málo albech v historii je tolik muzikantského umu a emocí nastřádáno na tak malé ploše. To, co dnešní mnozí progeři roztahují na neuposlouchatelných 80 minut, VdGG se vší grácií sdělili na ani ne polovině. Desku vlastním již řadu let, ale stále mě nepřestává překvapovat.
reagovat

Ondra @ 02.08.2016 03:22:55
Zde můžu jen souhlasit se skvělým popisem alba. Snad jen Scorched Earth mě nikdy moc nepoteší, sklouzává do nudy.

Mirek Kostlivý @ 02.08.2016 18:15:52
Kdepak nuda, tahle skladba je naprosto dokonalá, stejně jako celé album, které nemá chybu! Neskutečná kvalita. Vlastně si uvědomuji, že jsem se k němu za ta léta ještě ani nevyjádřil, což bych měl někdy napravit.

Dlouhou dobu jsem byl přesvěčen, že vše podstatné nahráli VDGG ve svém prvním období a za nejlepší jsem považoval druhé album. Z druhého jsem měl jen The quiet zone, což je jinak zdařilá deska, ale chybí jí temnota sestavy Hammill - Banton - Jackson - Evans. I když jsem sehnal zbytek alb, stále jsem poslouchal to první období. Až pak mi dal přes hubu Godbluff. Není snadné tuto desku popsat a vůbec netuším jak na to, ale zkusím to.

Undercover man se rozjíždí z piana, jen jedním tónem Jacksonovy flétny, přidává se téměř šeptající Hammill, decentní hammondky, ale celou dobu kapela udržuje napětí a po první dvě minuty pomalu zvyšuje dynamiku. Skladba se odvíjí v typickém pomalém tempu, přes celkovou ponurost má překvapivý hymnický refrén, který bych neváhal označit jako velice chytlavý. Neobvyklá struktura a na první poslech nepřehledné melodie mi evokují šroubované melodie středověku.

Plynule přecházíme do téměř desetiminutové Scorched Earth. Opět narůstající dynamika na začátku, Hammill vypráví, deklamuje, zalyká se, křičí, ve výškách přestává hlídat intonaci, je to fakt démon. Pod ním kapela valí své potemnělé monotónní riffy - vždy mě dostávalo, jaká hutnost se dá dostat ze sestavy, která nemá baskytaru a po kytaře šáhne Hammill jen vyjímečně (na téhle desce je jen jako zpětná vazba právě na konci Scorched Earth). Instrumentální pasáže jsou ideální místo, kde se vyřádí Evans se zběsilými rytmy a Jackson s naplaybackovanými a naefektovanými saxofony. největší masakr přichází pak okolo páté minuty, kdy se do dunění kapely vloží nachraplaný Hammill. Opravdu těžké zlo. Naprosá zběsilost pak přichází v posledních dvou minutách - dlouhá dohrávka s jediným riffem a saxofonovými ukrutnostmi.

Třetí, opět desetiminutová, Arrow začíná ve středním tempu bicími a různými hluky z hammondek a saxofonovými skřeky. Poté přichází osamělé Hammillovo fender piano se základním motivem skladby. Co se týče struktury, tak je Arrow nejčitelnější skladbou, ve které se toho moc neděje. Ale přesně rozumím, proč ji zaředili zrovna sem. Před závěrečným masakrem The sleepwalkers je zapotřebí trochu vydechnout.

Téměř jedenáctiminutová skladba je plná zvratů, už začátek se odehrává v nervózním rytmu s množstvím vyhrávek na ságo a hammondky. Po dvou dlouhých slokách a krátkém refrénu (texty doporučuji pročíst, nadproduktivní Hammill je tu fakt ve formě)přichází krátká instumentální pasáž se saxofónovou 'cirusácky-zvrhlou' melodií. Můžeme brát jako odlehčení, nebo jako naprostý výsměch. Vše vystřídá variace na toto téma, jen zahraná celou kapelou naplno a řádně disonantně. V této skladbě mě nejvíce dostávají náhlé kontrasty hymnických, jakoby vítězných pasáží
a naopak míst temných a disonantních. Co dodat ke zpěvu? Hammill zde naplaybackoval velké množstí hlasů, které se překřikují, nejčastěji - a pro toto album dost typicky - mírně nařvaně, jakoby zle, přestože se pod dusotem kapely občas ztrácí. I přes svou délku skladba končí v podstatě náhle, postupný ztišením, což ve Vás zanechá pocit jistého neukončení, neurčitosti...
reagovat

Je to tu! Rozhodl jsem se pro své první internetové hodnocení. Dlouho jsem zvažoval, jaké album z pokladnice art rocku bude ono úvodní a volba padla právě na Godbluff. Toto album znám již přes rok (dobře, nejsem zasloužilý art rockový veterán:), ale za uplynulých 12 měsíců jsem ho slyšel snad častěji, než znělku televizních novin. Mé první setkání s těmito čtyřmi temnými eposy proběhlo v autě za velmi sychravého rána. Nebudu a ani nechci předstírat, že takový zážitek ve mě nezanechal stopu. Zanechal a není to pouze stopa, ale hluboká, černá brázda v duši, kterou si od toho dne šlechtím s pečlivostí pravého hudebního nadšence. Takto drsnou a hutnou zpověď jsem vážně nečekal. Úvodní THE UNDERCOVER MAN je skvěle vygradovaný kousek, otevírající album výborným Hammillovým textem a předzvěstí muzikantské extáze, která se však teprve jakoby rodí a nechává nás posluchače v očekávání věcí následujících. Přichází SCORCHED EARTH a s ní neskutečný nářez. Evans se na bicích vážně utrhl ze řetězu a chrlí jeden rytmický break za druhým. Celek ale nepůsobí tak roztrhaně, jako například Bill Bruford z King Crimson, ale vše má své opodstatnění a nenahraditelné místo. Hammillův impulzivní zpěv podtrhuje pravou atmosféru "spálené Země". Nosná melodie z druhé poloviny skladby je v podstatě prostá, avšak geniálně zaranžovaná a především neskutečně návyková. ARROW se zpočátku tváří jako nevinný, jazzem nasládlý kousek. Opět se však oběvuje Hammill a svým drásavým zpěvem zcela mění charakter kompozice. Ten zpěv je tak naléhavý, že mi vždy otevře okno do Peterova nitra(nebo jsem to ve skutečnosti já, kdo se s těmi euforicky vykřičenými emocemi ztotožňuje?). Je to přesně to, co mě na hudbě Van der Graaf Generator tak uchvátilo. Finále v podání THE SLEEPWALKERS pohltí všechny pocity, které se při poslechu předešlých skladeb vyplavily na povrch, znásobí je a vrátí mocným úderem zpět. To se už vážně těžko rozdýchává. Opět nádherně depresivní hudební koláže, bourání melodie a dechberoucí finále s opravdu silnými klávesami, saxofonem a hlasem. Neskutečné! Ono "Tonight before you lay down..." se nezapomíná.
Godbluff je album, které se nikdy neoposlouchá, přestože obsahuje na dnešní dobu nepřijatelně nízký počet skladeb. V nich je ale ukryto tolik hudby a invence, která by stačila současným kapelám na celý život. Nakonec jedno varování : pokud se pustíte do překládání Hammillových textů, buďte si vědomi a važte si svého duševního zdraví a možná vše přežijete bez úhony. Optimismem opravdu nepřetékají. Naštěstí...
reagovat

Ondra @ 15.05.2008 01:05:48
Nojo, a je to tady, vítám tě milý brachu v klubu Fanfů beznadějně propadlých tvorbě VdGG. Myslím že tvoje hodnocení je velmi výstižné, a líbí se mi že svoje pocity při poslechu dokážeš i skvěle popsat. Mimochodem, opravdu dobré album, ale s dlouhými lety se přece jen může mírně, ale jen mírně oposlouchat, kromě UNDECOVERA a SLEEPWOLKRŮ :-)))

Tmavo ladený obal ako keby signalizoval temné prvky poňatia progresivity v hudbe skupiny Van der Graaf Generator...
Album nahrané začiatkom leta roku 1975 patrí do zlatého fondu nielen tvorby tejto fenomenálnej kapely, ale art rocku (toho skutočného a náročného) vôbec. Doska obsahuje štyri kompozície, každá z nich je svojím spôsobom silná a zásadná. Všetky sú z pera fenomenálneho speváka, gitaristu, pianistu, skladateľa, textára a ducha VDGG Petera Hammilla (len na druhej ?Scorched Earth? je spoluautorom David Jackson). Pre mnohých fanúšikov legendy britského art rocku je to druhé najvýznamnejšie album po nedostižnom ?Pawn Hearts?.
Z nahrávky priam srší množstvo energie a pozitívnej rockovej agresivity ? štvorica Peter Hammill, Hugh Banton (klávesy, bass pedál), Guy Evans (bicie) a hráč na saxofón a flautu David Jackson (už ho poznáte aj z prvého alba superkapely TANGENT) album nahrala po vyše štvorročnej odmlke (Hammill sa venoval výlučne sólovým projektom). Nebudem teraz ospevovať perly, ako úvodnú ?The Undercover Man? a predposlednú ?Arrow?, poviem len, že záverečná , vyše desaťminútová ?The Sleepwalkers? je moja absolútne najobľúbenejšia skladba z repertoáru VDGG... chcem povedať niečo podstatnejšie: V týchto dňoch sa po 27 ročnej nečinnosti dala kapela v tejto klasickej zostave opäť dokopy a na budúci rok bude koncertovať (v jeseni - presne 30 rokov po vydaní albumu ?Godbluff?) po Európe! Je to nesmierna šanca vidieť na vlastné oči skompletizovanú legendu art rockovej scény, čomu už mnohí z nás (starších) takmer ani neverili... týmto vyjadrujem presvedčenie, že v Čechách sa nájde aspoň jeden statočný promóter, ktorý VDGG pozve na niektoré z pražských pódií... Po koncertoch Pink Floyd, YES, RUSH, King Crimson, Genesis a E.L.&P. si to stovežatá a art rockeri z Čiech, Moravy a Slovenska nepochybne zaslúžia!
Hodnotenie albumu: 4,5/5

reagovat

Honza Říha @ 17.12.2004 00:00:00
a dokonce by příští rok mělo vyjít nové (=nový materiál) studiové dvojalbum (!!!) VdGG... jsem moc zvědavý!