Van Der Graaf Generator / Godbluff (1975)

Dlouhou dobu jsem byl přesvěčen, že vše podstatné nahráli VDGG ve svém prvním období a za nejlepší jsem považoval druhé album. Z druhého jsem měl jen The quiet zone, což je jinak zdařilá deska, ale chybí jí temnota sestavy Hammill - Banton - Jackson - Evans. I když jsem sehnal zbytek alb, stále jsem poslouchal to první období. Až pak mi dal přes hubu Godbluff. Není snadné tuto desku popsat a vůbec netuším jak na to, ale zkusím to.

Undercover man se rozjíždí z piana, jen jedním tónem Jacksonovy flétny, přidává se téměř šeptající Hammill, decentní hammondky, ale celou dobu kapela udržuje napětí a po první dvě minuty pomalu zvyšuje dynamiku. Skladba se odvíjí v typickém pomalém tempu, přes celkovou ponurost má překvapivý hymnický refrén, který bych neváhal označit jako velice chytlavý. Neobvyklá struktura a na první poslech nepřehledné melodie mi evokují šroubované melodie středověku.

Plynule přecházíme do téměř desetiminutové Scorched Earth. Opět narůstající dynamika na začátku, Hammill vypráví, deklamuje, zalyká se, křičí, ve výškách přestává hlídat intonaci, je to fakt démon. Pod ním kapela valí své potemnělé monotónní riffy - vždy mě dostávalo, jaká hutnost se dá dostat ze sestavy, která nemá baskytaru a po kytaře šáhne Hammill jen vyjímečně (na téhle desce je jen jako zpětná vazba právě na konci Scorched Earth). Instrumentální pasáže jsou ideální místo, kde se vyřádí Evans se zběsilými rytmy a Jackson s naplaybackovanými a naefektovanými saxofony. největší masakr přichází pak okolo páté minuty, kdy se do dunění kapely vloží nachraplaný Hammill. Opravdu těžké zlo. Naprosá zběsilost pak přichází v posledních dvou minutách - dlouhá dohrávka s jediným riffem a saxofonovými ukrutnostmi.

Třetí, opět desetiminutová, Arrow začíná ve středním tempu bicími a různými hluky z hammondek a saxofonovými skřeky. Poté přichází osamělé Hammillovo fender piano se základním motivem skladby. Co se týče struktury, tak je Arrow nejčitelnější skladbou, ve které se toho moc neděje. Ale přesně rozumím, proč ji zaředili zrovna sem. Před závěrečným masakrem The sleepwalkers je zapotřebí trochu vydechnout.

Téměř jedenáctiminutová skladba je plná zvratů, už začátek se odehrává v nervózním rytmu s množstvím vyhrávek na ságo a hammondky. Po dvou dlouhých slokách a krátkém refrénu (texty doporučuji pročíst, nadproduktivní Hammill je tu fakt ve formě)přichází krátká instumentální pasáž se saxofónovou 'cirusácky-zvrhlou' melodií. Můžeme brát jako odlehčení, nebo jako naprostý výsměch. Vše vystřídá variace na toto téma, jen zahraná celou kapelou naplno a řádně disonantně. V této skladbě mě nejvíce dostávají náhlé kontrasty hymnických, jakoby vítězných pasáží
a naopak míst temných a disonantních. Co dodat ke zpěvu? Hammill zde naplaybackoval velké množstí hlasů, které se překřikují, nejčastěji - a pro toto album dost typicky - mírně nařvaně, jakoby zle, přestože se pod dusotem kapely občas ztrácí. I přes svou délku skladba končí v podstatě náhle, postupný ztišením, což ve Vás zanechá pocit jistého neukončení, neurčitosti...

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Godbluff
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator