Reakce na recenzi:

kamila - @ 30.10.2016

Malou chvíli po zákusku v podobě nového skvělého!!! alba Van Der... Do Not Disturb, jsem dostala obrovitánskou chuť poslechnout si něco ze starších nahrávek kapely, možná proto, abych zjistila jak moc jsou kluci ze svojí dnešní tvorbou "jinde" a asi jsem chtěla i porovnávat mladickou vášeň kontra stařeckou rozvahu, obstojí čerstvá nahrávka vedle klasických děl?

Volba naprosto jednoznačně padla na oblíbené album Still Life, prubířský kámen seznámující mě s kapelou, znám ho asi nejlíp a hlavně nejdéle, navíc mě přijde oproti předchozí desce, nebo World Record mnohem přístupnější.
Umírněnost a poklid tu vystřídali depresivní plochy, kterými se Hammillovci celkem často předvádí.

Lyričtější kontury a početné užití hammondů a mellotronů hned v úvodní Pilgrims, připraví překrásný chvíle, křehká atmosféra a líbezný Peter, začátek co nemá chybičku, pak se ale obloha postupně zatahuje a kapela nasazuje těžší zbraně. Ke konci začne řádit i D. Jackson.
Still Life i La Rossa patří k mým oblíbeným, nepostrádají dynamiku Generator a pestrou hudební strukturu, hlavně Rossa je neskutečná.

Hlavní důvod proč mám desku tak ráda je, track č.4 My Room (Waiting for Wonderland), po House with no Door z Háček, je to druhá nejkvalitnější "balada" souboru a má nejoblíbenější píseň tu. Saxofonová melodie je něžná, subtilní a křehká, Peter recituje, šeptá a hudební doprovod (citlivé bicí, baskytara i klavír) je tak laskavý, že slzy v očich nejsou nic divnýho u takové nádhery.
Childlike Faith in Childhood's End špatná není, jen mě po předchozím "pokoji" už nedokáže upoutat.

Verdikt Do Not D... / Still L...---------chybí mi odstup od nový nahrávky a čaro Seventies a kdyby se ve studiu stavil Jacksonův saxík bylo by ještě líp:)