Van Der Graaf Generator - Still Life (1976)

Mám rád začátek Pilgrims, decentní a melancholický. Hammill to nikam netlačí, spíš nás nechává samovolně se posunovat ke svému světu fantazie a dekadence. Po nějaké chvíli začne skladba těžknout a moc přebírá expresivita. Vzduch je zahuštěnější, ale v jeden moment skrze temno znovu problesknou sluneční paprsky. Střídání nálad je Hammillovou doménou. Still Life začíná romanticky a uvolněně, krásně se to poslouchá. Jenže Jacksonův saxofonový model spolu s tvrdým Bantonovým hammondem přemosťují skladbu do úplně jiné dimenze. Je to trochu schizofrenní, hlavně když Peter deklamuje svým drsným stylem.

Skladbu La Rossa rozdmýchávají pohupující se nástrojové proměny saxofonu a bujaré rytmiky. Složitější aranžmá a změny rytmů dovedou člověku pěkně zamotat hlavu, až se začne ve skladbě ztrácet. Je to klasická záležitost "generátorů" - dravá, pulzující, instrumentálně a poslechově náročná, nezapomíná na atmosféru a probouzí dostatek prostoru pro vlastní fantazii. Prostě skvělá. My Room (Waiting for Wonderland) je z úplně jiného světa. Tady jde především o náladu, kterou vytváří Peterův hlas, Davidova saxofonová melodie, ležérní Bantonův klavír, bublající basa a jazzově rozverné bicí. Childlike Faith in Childhood's End je pak magicky fatalizující operou definující celou tvorbu VDGG.

Stil Life je nejsilnějším reprezentatem druhého období "generátorů". To se vyznačuje skromnějším přístupem a odměřenější kompoziční škálou. Atmosféričnost zůstává stejná, bohatá a komplexní. Album obsahuje desítky překrásných detailů, do kterých je potřeba se postupně vpravit.

Deska desek!
reagovat

john l @ 26.07.2018 10:48:54
Pěkně vypsané pocity. Já mám rád obě etapy, přičemž nezatracuju ani tu poslední. Nesouhlasím s tím, že je SL lepší než Godbluff, protože není. Godbluff je hudebně variabilnější a pestřejší. Je tam víc nálad. U World Record mě spousta pasáží přijde nudných a Quiet Zone je k uzívání úplně. Ta deska neměla nikdy vyjít, nebo jako sólo Hammilla.

jirka 7200 @ 26.07.2018 23:29:11
S timto albem jsem Generátory objevil. Naprosto bezchybná deska, rád si ji občas pustím.

Pro případné nové zájemce, kteří by chtěli zakoupit original CD mám jednu radu. Nekupujte remaster verzi z roku 2005 na SHM CD. Má slitý zvuk s ořezanou dynamikou a je 2x dražší.

Original verze od firmy Charisma hraje naprosto skvěle, objeví tu tu mnohem více detailů. Nemám tam sice bonus live skadbu Gog, ale tu si mohu sehnat jide.

john l @ 27.07.2018 04:33:42
Souhlasím s Jirkou. Mám originál, vypadá prach- bídně, ale hraje velmi čistě. Mimochodem, remasterovaný katalog kapely, se mimořádně vyvedl, prvním nahrávkám neuvěřitelně prospěl.

PaloM @ 27.07.2018 05:47:11
Steve, ako píšeš, už som dal v minulosti plný počet bodov. Vďaka za pripomienku.

steve @ 31.07.2018 04:48:41
Pravda, poslech i psaní jsem si tentokrát náramně užil. Řekl bych, že SL je kvalitou srovnatelné s těmi nej-deskami prvního období generátorů.

Malou chvíli po zákusku v podobě nového skvělého!!! alba Van Der... Do Not Disturb, jsem dostala obrovitánskou chuť poslechnout si něco ze starších nahrávek kapely, možná proto, abych zjistila jak moc jsou kluci ze svojí dnešní tvorbou "jinde" a asi jsem chtěla i porovnávat mladickou vášeň kontra stařeckou rozvahu, obstojí čerstvá nahrávka vedle klasických děl?

Volba naprosto jednoznačně padla na oblíbené album Still Life, prubířský kámen seznámující mě s kapelou, znám ho asi nejlíp a hlavně nejdéle, navíc mě přijde oproti předchozí desce, nebo World Record mnohem přístupnější.
Umírněnost a poklid tu vystřídali depresivní plochy, kterými se Hammillovci celkem často předvádí.

Lyričtější kontury a početné užití hammondů a mellotronů hned v úvodní Pilgrims, připraví překrásný chvíle, křehká atmosféra a líbezný Peter, začátek co nemá chybičku, pak se ale obloha postupně zatahuje a kapela nasazuje těžší zbraně. Ke konci začne řádit i D. Jackson.
Still Life i La Rossa patří k mým oblíbeným, nepostrádají dynamiku Generator a pestrou hudební strukturu, hlavně Rossa je neskutečná.

Hlavní důvod proč mám desku tak ráda je, track č.4 My Room (Waiting for Wonderland), po House with no Door z Háček, je to druhá nejkvalitnější "balada" souboru a má nejoblíbenější píseň tu. Saxofonová melodie je něžná, subtilní a křehká, Peter recituje, šeptá a hudební doprovod (citlivé bicí, baskytara i klavír) je tak laskavý, že slzy v očich nejsou nic divnýho u takové nádhery.
Childlike Faith in Childhood's End špatná není, jen mě po předchozím "pokoji" už nedokáže upoutat.

Verdikt Do Not D... / Still L...---------chybí mi odstup od nový nahrávky a čaro Seventies a kdyby se ve studiu stavil Jacksonův saxík bylo by ještě líp:)
reagovat

horyna @ 30.10.2016 11:58:31
Still Life je i mým oblíbeným kusem Peterovi party. Zhodnotila jsi to výstižně a přijatelně, opravdu to není tak těžký ořech jako desky předešlé, to ale její hodnotu a krásu nijak neumenšuje. La Rossa je monumentální, stejně jako něžnost My Room.
Co se týče konkurence vedle desky nové. U mě jasně vítězí stará albová zástavba:-)

steve @ 01.11.2016 11:14:22
Jasně pětková záležitost, celkem mě mrzí že takto vyklidněných alb nevidali povíc. Ty dvě potom mě nikdy nebavili.

kamila @ 02.11.2016 10:16:21
ještě jsem neslyšela, že by někdo na Still L. nadával, že by se mu nelíbilo, nebo přišlo slabší. Naopak, myslím že ty psychotický pasáže z desek předešlých většina z nás nemusí:)

horyna @ 02.11.2016 15:34:59
Trošku bych to poopravil :-)
ještě jsem neslyšel, že by někdo na Vandery nadával, že by se mu nelíbili.
To zní lépe, né?

steve @ 02.11.2016 17:21:49
Nejspíš by se nějaký láteřník našel i v tomhle případě, rozhodně to není (ta pravá)hudba co by imponovala něžnému pohlaví (až na vyjímky). World R., nebo Quiet Zone.. za moc taky nestojí. Aspoň já si u kapely hodně vybírám po čem sahnu.

Pilgrims - začíná to melodicky s varhany, jemným zpěvem. V čase 2:18 se to parádně rozjede do rytmické pasáže, nástroje i zpěv přitvrdí, má to drive. Basové linky Bantona zní určitě skvěle, ale postrádám tam ten výrazný sound Pottera. Pak to opět ztichne a chystá se to na další zrychlení, kdy se začne víc prosazovat saxofon. It seems such a long time - ta pasáž nemá chybu. Pak skvělé saxofon solo a do toho duní klávesy, nebo basa, těžko identifikovat, ale zní to jako když něco sestupuje melodicky dolů :)

Still Life - pomalejší song, mírný nástup, varhany přiškrceně až vzdáleným dojmem podbarvují atmosféru, Peter vyprávěčským stylem zpívá současně s nimi. V čase 2:45 se to zase velmi zajímavě rozjede, zase ty rytmické bicí, do toho kvíkající a solující saxofon.

La Rossa - varhany si pohrávají. Bicí se přidávají, za chvíli se rozjedou i činely. Připomnělo mi to debut, kde se to taky používalo. Peter zpívá nahoru, dolu, saxofon kňourá. Zpěv se do toho víc opřel, je zase hrubší, agresivnější. Ve 3:50 nastupuje skvělá pasáž, nejdřív jen tiše se zpěvem a varhany a pak se přidají bicí a saxofon, příjemná melodie. V čase 6:10 další skvělá pasáž, flétny, činely, pohádková melodie jak z když se probouzí příroda. Závěr se rozjede v rytmickou smršť a agresivní zpěv, přidá se saxofon a jízda jede až do skoro 10. minuty.

My Room - velmi jemná, začátek jemný saxofon, klavír. Melodie si pohodově pluje. Peter začne zpívat tlumeným hlubokým hlasem. Pohodička, klídek, pustit si třeba v přírodě a usnout na louce. Saxofon jemně kňučí, podbarvuje atmosféru. Při refrénu je zpěv s ním sladěn. Klavír si v klidu putuje, melodicky podporuje. Ne tady velké zvraty nečekejme. Písnička si v pohodě a klidu pluje dál. Dokonce i Peter pak ještě ztenčí hlas. Pohoda dojíždí do finiše a vychutnávám si ten klídek.

Childlike Faith in Childhood's end - začíná to falešnou flétnou se zpěvem. V čase 1:20 tlumené varhany s melodickým zpěvem oznamují další část skladby, která se po 2 minutách rozjede. Saxofon melodicky pokračuje v motivu, Peter zvýší hlas na intenzitě. Opět ten Godbluffovský rytmus. A kde se vzala tu se vzala elektrická kytara. Prišla si také zakňourat. I když u VDGG člověk nikdy neví, jestli to nejsou klávesy, nebo to mohl být saxofon ? Ke konci 4.minuty to zpomalí na smutný zpěv s varhany. Přidají se pomalé bicí. V čase 6:30 to přitvrdí se zpěvem. Peter zpívá jako raněné zvíře, tak jako na solovkách. Po 8. minutách je to zase styl starých VDGG několik melodií přes sebe, melodická pasáž, falešná pasáž, všechno se míchá do sebe. Pak to zase zrychlí a je slyšet úvodní motiv.

Album Still Life je taková vitální, plné života, optimistické. Dá se říct, že v podstatě navazuje na Godbluff. Jsou tam občas i podobné pasáže. Celkově se mi album líbí, ale přeci jen už mě tak neoslnilo jako ty 4 předchozí.
reagovat

Miloš Novák @ 03.04.2015 14:37:48
Titane,je hezké,že se snažíš s VDGG,ale k čemu tolikátá recenze,na profláknuté album,které každý zná. Nevím,jaký si ročník,zdali jsi je objevil až v dnešní době,ale proč se nevrhnout trochu jiným směrem a tyto staré věci již konečně nechat spát,bez nových a zbytečných příspěvků,které stejně nikdo nečte.

Mohyla @ 03.04.2015 15:39:35
Miloš, je také ťažké pochopiť, že nie každý má 60 rokov, ako Ty a ja, a že pozná všetko, to, čo my! Že tieto "prefláknuté" klenoty objavuje teraz a sú preňho novinkou? Že on prežíva pri ich počúvaní to, čo Ty pri objavovaní nového! Nechaj chlapcov, nech sa prejavia a neznechucuj ich! Ďakujem za pochopenie, Igor!

PaloM @ 03.04.2015 15:32:42
Titan: ako Mohyla, aj ja som rád, že píšeš dojmy na diskografiu Van der Graaf Generator. Nemám ďaleko k "60", rád objavujem novú hudbu a ešte radšej sa vraciam k starej. Kto si odreže korene, zahynie.

Ryback @ 03.04.2015 15:35:32
„Zbytečné příspěvky, které nikdo nečte“? Jak jste na to přišel? Já je třeba čtu. A tyto a podobné „staré věci“ si skoro každý večer zhruba dvě hodiny pouštím do sluchátek… Navíc že by zrovna VdGG byla profláklá kapela, no…

diesbies @ 03.04.2015 17:11:01
Příspěvky týkající se mých oblíbených kapel a alb (a vůbec nezáleží na tom, jestli vyšly minulý měsíc nebo před čtyřiceti lety) si vždycky rád přečtu.

Titan @ 04.04.2015 00:22:59
No VDGG znám asi od roku 2004 tuším. To mi bylo 20. Teď je mi 31. Jelikož mě "normální" hudba tolik neoslovuje, tak rád poslouchám 60/70. léta, hlavně progresivní rock. Podobný to mám i s filmama. Takže mi Miloši prozraď co je dnes lepší než Genesis, Van Der Graaf Generator, King Crimson, Pink Floyd a další profláklý věci a já rád napíšu recenzi na něco novýho. Ze současných kapel mě oslovuje např. IQ.

Trochu si protiřečíš, píšeš recenze na Ange, Mahavischnu orchestra, to jsou taky profláknutý kapely, alespoň na poli progresivním rocku. Stačí zabrousit na progarchives. Mimochodem na Ange taky něco napíšu.

Tohle není o tom, že jsem to objevil teď, to je jen takové překonání vlastní lenosti, že jsem se dokopal něco dalšího napsat.

Mohyla, Palo, Ryback, Disbies: díky :)

hejkal @ 04.04.2015 06:51:14
Titan - nič si z toho nerob, každý píše o tom, čo uzná za vhodné, má rád atď. Frustrácie prípadných čitateľov neovplyvníš, vždy majú možnosť už z nadpisu vybrať si, či chcú čítať alebo nie. Tvoje recenzie som si prečítal rád.

Miloš Novák @ 04.04.2015 06:53:14
Tak,to je něco jiného,netušil jsem,že jsi tak mladý.Potom Ti to schvaluji,ale v příspěvku jsem psal,že nevím kolik je Ti roků.Já mám VDGG hrozně rád,ale mám to všechno moc naposlouchané,takže raději se snažím shánět a poslouchat alba,která neznám a těch je privela. ještě jednou,nic ve zlém,napsal jsem svůj názor a když chceš dělat Ange,tak třeba z Francie Mona Lisa a další a další stojí také za poslech. Zdraví Miloš

yngwie3 @ 04.04.2015 07:17:13
Titan ... máš to schválené, takže smieš "profláknuté album" počúvať a písať o ňom ;o) ...

btw ... nič si z toho nerob, chlapi okolo 60-tky začínajú byť strašní morousové a brouci Pytlíci ... tak pozor aj na mňa, mám 54 :o))

Progjar @ 04.04.2015 08:37:35
A práve progboard mne osobne hodne pomáha nebyť morousom - aspoň hudobne. Titan forever.

PaloM @ 04.04.2015 09:26:17
Pri čítaní diskusie som sa zasmial, to sedí aj na mňa :-)

Óin @ 04.04.2015 10:49:12
Něco bych sem napsal, ale jen bych přiléval oleje do ohně.

Brano @ 04.04.2015 11:13:06
Ja čítam KAŽDÚ recenziu,lebo ma to zaujíma.Čo nepoznám,vyhľadám si ukážky na youtube,keď ma to osloví tak fajn,keď nie tak nič sa nedeje.Každý máme svoj hudobný a estetický vkus.Pomaličky sa blížim k 50-ke a veľmi sa čudujem alternatívnym dedom čo majú 60 a viac,že ich to baví tu stále vyrývať.Niekedy treba mať na prežitie na progboarde skutočne hrošiu kožu.Titan,nedaj sa znechutiť,píšeš dobre.Držím palce.

Brano @ 04.04.2015 11:49:15
Inak neviem pochopiť,prečo ste vy starí chlapi takí nervózni?Že vám nestojí tak ako voľakedy?To predsa dnes nie je problém,veď lekárska veda tak pokročila...Sú tu testosterónové injekcie,modré tabletky...Ja som si minule švacol stovku viagru a stál mi ako rampa na hraničnom priechode.Mohol som s ním ísť normálne do bani uhlie ťažiť namiesto zbíjačky.Takže hlavu hore,život je nádherný!

Mirek Kostlivý @ 04.04.2015 12:37:23
Vždyť taky kde měl před rokem 2004 Titan VDGG poznat? Nevím, zda již youtube existovalo, ale na rádiích se tahle hudba určitě nehrála. Však když jsem v počátcích Rádia Beat poprvé přišel s VDGG a chtěl pustit skladbu Still Life, tak se mi moderátor optal, zda to nebude pro posluchače moc náročná hudba a nemám-li tam něco přijatelnějšího. Když jsem nabídl Captaina Beefhearta, tak byly VDGG schváleny.
A ještě k těm šedesátníkům. Jako její čertví držitel nabízím místo pilulek jít si zaběhat. Já si dal dneska 32km a mám hlavu křišťálově čistou :-).

Šesté řadové album Van Der Graaf Generator s názvem Still Life vyšlo jako druhé v pořadí v rámci obnovené kapely v polovině sedmdesátých let a samozřejmě jako každé jiné album téhle výtečné skupiny bylo sledováno se zesílenou pozorností….
Jak bylo zjevné, kapela se na hráčských postech proměnila (údaje uváděné u zavedeného alba v rámci jmen hudebníků nejsou pravdivá).
Na housle se zde objevil Graham Smith, na violoncelllo, varhany, elektrické piano a synthesizer Charles Dickie. Pak zde byl staronový člen Nic Potter na baskytaru a konečně stálý bubeník Guy Evans. Zmizel klávesový hráč Hugh Banton a už nikoliv jako člen kapely, ale jako host (!) zde účinkuje David Jackson na flétnu a saxofony.
Nevím, jaký byl důvod odchodu Jacksona z VDGG, ale Hammill si pravděpodobně uvědomil, že bez saxofonů a flétny by nebyli Van Der Graaf Generator těmi, které od budoval ve druhé polovině šedesátých let a do jejichž potemnělého soundu neodmyslitelně patřily…..a proto ho povolal alespoň na album hostovat.

PILGRIMS – od úvodních okamžiků jsou to staří známí čitelní Van Der Graaf Generator. Hammillův hlas je okamžitě identifikovatelný. Je ovšem výrazně podporovaný majestátními varhanami, které se harmonický rozlévají do prostoru, čeřeny bubenickými nástupy a důrazným doprovodem za podpory baskytary. Hammill zpívá s velkým napětím a smyslem pro dramatické vyústění, což bylo ostatně vždycky jeho zvykem. Přesto skladba není nějak nápadně výbojná a v tišších pasážích se naopak posiluje dramatické vyústění. Ja bych viděl Hammilla jako věrozvěsta stát na rozeklaném útesu špičaté skály čnící nad nedozírnou mořskou plání s rozlévajícími se vlnami a on s rozepjatýma rukama komunikuje s neznámým prostorem. Mezihru vyplňuje saxofon řeřavými víceméně dlouhými tóny až do závěru….

STILL LIFE – další skladba zní jako evesong nebo ukolébavka. Hammilův projev je konejšivý, umoudřený a vyrovnaný. Varhany znějí jako v kostelním dómu při mši. V okamžiku, kdy získaté dojem, že se tohle téma nezmění,. Přichází nečekaný zvrat. Do tématu vstoupí důrazné Evansovy bicí s poněkud méně čitelnými basy Nika Pottera a David Jackson řadí na svůj saxofon. Charles Dickie na varhany opět v majestátním soundu, Hammill se výtečně se svým hlasem dokáže položit do obsahu svého zpívaného textu a tak zde máme dvě interpretační tváře jako v divadelním dramatu. Závěrečná část je ovšem opět subtilně křehká, ovšem hned nato nastupují dlouhé tóny střídajících se varhan a klavíru. Zajímavé téma….

LA ROSSA – varhanní téma otevírá další skladbu, jako bychom poslouchali jemná barokní preludia, pak se ovšem tréma promění v dravější podíl hudebního přínosu, který se poprvé adresněji proměňuje v rockovou variantu. Bicí jsou zásadnější a více pulsují společně s baskytarou a nezbytné varhany rozevírají svoji náruč. Dravost sem přináší jednak saxofony (v playbacích), ale i famózní vokální projev. Rozmáchlé téma, nijak harmonické přebujelé, ale především dramatické a aranžérský výtečně zabalené. Postrádám čitelněji Hammillovy kytary a také klavír, jakoby nedostával více prostoru. Do celkového soundu jsou ovšem zapojeny i housle a violoncello. Nápadně nevyčnívají z instrumentace, na rozdíl od saxofonů, ale přítomny jsou. Další výrazně akcentované a zrychlené téma může v něčem připomenout v instrumentaci (bez varhan) Jethro Tull (!), čitelněji je slyšet i flétna, ale zase jsou tady dlouhé bezbřehé tóny homogenního celku a důrazné rytmické proměny. Hudba je plná energického potenciálu a její sevřený tvar má schopnost nadchnout a strhnout jako divoký proud. Jackson se prodere ještě nad hutný sound svým saxofonem a je konec…

MY ROOM (WAITING FOR WONDERLAND) – předposlední skladba má v sobě jakýsi derivát jazzu. Až do okamžiku, než postoupí před mikrofon Hammill, jsem mohl mít pocit nějakých méně známých Weather Report (!?). Frontman kapely hraje přitlumeně na kytaru stejně tak i na klavír. Ještě jsem si stále nevybral, jestli mám vnímat kompozici jako melancholické téma, anebo mírně záhadnou zpověď před sebou samým. Instrumentace se mi zda nějak zbytečně potlačena do pozadí. Klavírní téma j příjemné, stejně jako umírněné violoncello, a zajímavé basové proměny. Saxofon se výtečně prolíná s Hammillovým hlasem. Těžko zařaditelná skladba. Ryzí jazz to není, ale stejně tak ani rock. Některé postupy vykazují symfonické prvky a dobře propilované jsou rytmické akcenty bicích a baskytary. Klavírní téma pobzučuje méně nápadně synthesizer. Emotivní a rozhárané v impresích, ale přesto hodně přesvědčivé s nekonečně dlouhým synthesizerovým tónem do ztracena…

CHILDLIKE FAITH IN CHILDHOOD´S END – hudební doprovod je poměrně umírněný a myslím, že speciálně tady stojí smysl, obsah a poslání textu nad hudbou samotnou. Třebaže i zde jsou jímavě prokreslovány jednotlivé fáze skladby. Hammilův hlas napůl šeplavý a krátce nato i dravý zní jako vnitřní hlas vlastního svědomí. Skladba získá novou transfúzi dravosti a pojednou zní divadelně dravějším pojetím a Hammillův projev má více energie. V instrumentaci pojednou zní i pauzírující elektrická kytara, violoncello, housle a hlavně saxofony a divoká směs je pojednou zklidňována do jakési chrámové pokory a jistého sebezpytování jako při zpovědi. Varhany mají onen chrámový sound, ale důrazné bicí jsou opět ve hře společně s hrdelně suverénním syrovým vokálním podílem. Evansovy bicí pojednou znějí jako pochodový vojenský virbl, a pak se zhroutí do jazzových breaků s dravým spodkem (mírně v duchu Jona Hisemana). Tohle už místy zní jako rocková opera (muzikál) míněno v tom lepším slova smyslu. Hammill se opírá do hlasivek a vyzpívá svoje nejniternější pocity a o obsah metaforických textů.. Varhany znějí neustále majestátně jako věrný druh Hammillově interpretaci a celé téma se ubírá ke svému dramatickému závěru…..

Zajímavé album, které nese pečeť interpretačních kvalit a hammillovské mimořádnosti. Přesto se neomu ubránit tomu, že první období Van Der Graaf Generator bylo přece jenom o něco více kreativnější a i aranžérsky podmanivější. Na plný počet hvězdiček to nevidím (spíš neslyším) a protože téhle kapele celkem logicky nemohu razantně ubírat, dávám čtyři hvězdičky....

reagovat

hejkal @ 28.05.2012 13:23:54
Akurát včera večer som vytiahol všetky Van Der Graaf Generatory a hammillove sólovky, že si ich tento týždeň popočúvam. Skvelá hudba, i keď ťažká.

Bill Pleška @ 28.05.2012 15:39:04
Nevím, jak jsi přišel na to, že na tomto albu hraje Graham Smith, nicméně zcela určitě v Childlike Faith in Childhood´s End ani nikde jinde žádné housle či violoncello opravdu nezní ;-) Pokud mě paměť neklame, tak Hammill začal se Smithem spolupracovat až o více než rok později, od svého sólového alba Over. I zbytek celého obsazení, jak ho jmenuješ, je dost zmatený, David Jackson byl v té době ještě plnohodnotným členem... nespletl sis to spíš s Quiet Zone/Pleasure Dome?

Na Still Life hraje ještě celé klasické obsazení a předvádí se instrumentálně v nejlepším světle. Proto taky patří Still Life v diskografii VdGG k mým nejoblíbenějším: má skvělá, trochu minimalistická aranžmá, která se opírají tak ze 70% o geniálně barevné Bantonovy varhany - hlavně díky nim má deska tak výsostně unikátní zvuk.

hejkal @ 28.05.2012 16:13:04
Fakt, schválne som si prešiel booklet remasteru z 2005 a kapela fungovala normálne, v tradičnom zložení a ešte tak aj koncertovala. To je nejaké nedorozumenie.

Bill Pleška @ 28.05.2012 17:35:30
Nechci být zbytečně rýpavý a ofenzivní, ale přijde mi minimálně úsměvné, jak někdo píše květnatým slohem takové obsáhlé, hudebně-patologické elaboráty, má tisíc epitetonů pro každé hudební "téma", a přitom slyší různé hudební nástroje tam, kde vůbec nejsou, a dokonce se ještě rozepisuje, jak na ně kdo hraje (!) :-)
V "La Rosse" není ani stopy po smyčcových nástrojích či po jakékoli flétně, stejně tak není žádná kytara v "My Room", a tak dál...

Petr Gratias @ 28.05.2012 18:01:29
Musím vysvětlovat.....
je to moje nedopatření. Mám ve své databázi sestavy Van Der Graaf Generator v různých proměnách a nikoliv záměrně mi po zadání sem nepochopitelně skočila sestava z alba Vital... tím pádem jsem převzal následnmé náležitosti s stím související, které mě zavedly mimo cestu.
Co se těch nástrojů týče, album nemá podle mého názoru nijak brilantní sound a hudba je dost utopená.
Nicméně jsem v těch varhanních partech vedle saxofonu uslyšel violoncello a i housle (ty spíš vytušené neý zjevné...)
Takže moje velká omluva Billu Pleškovi vandergraafologovi, kterému jsem tím tak nějak šlápl na kuří oko. Opravdu se omlouvám sa řekl bych, je mi mírně stydno. Záměr v tom ale evidentně nebyl, abych pozorného posluchače mystifikoval.
Co se týče mého stylu psaní, je takový jaký je, někomu nevyhovuje, někomu zase ano. To je věc přístupu. Takže ještě jednou SORRY, zradila mě elektronická databáze. Ještě se mi to nestalo.....
Zdravím!

Bill Pleška @ 28.05.2012 20:42:02
Jasně, tím se to vysvětluje :-) Ostatně, Bantonovy varhany tady znějí opravdu tak bohatě, až se člověku může zdát, že slyší celý symfoňák, i když tam žádný není...
Co se týče zvuku alba, myslel jsem to spíš jako - těžkopádně řečeno - průnik instrumentačních prvků s výrazem a projevem kapely (jak anglisté říkají "nezaměnitelný sound"), než kvalitu samotné nahrávky. Nicméně osobně mám remasterovanou verzi z roku 2005 a tady se dá mluvit i o celkem příjemné zvukové kvalitě a čistotě, nic "utopeného"...
A taky mi vůbec nešlo o to kritizovat tvůj sloh; ať si každý píše, jak potřebuje. Osobně si myslím, že v recenzi třikrát obracet každou notičku alba je trochu bezpředmětné (stejně se to musí slyšet), filmový kritik taky nebude v recenzi detailně popisovat každou scénu, ale to je fakt jen a pouze věc vlastního gusta.

Petr Gratias @ 29.05.2012 09:51:53
Zdravím, Bille Pleško....
tak jsem jsem rád, že se to osvětlilo.
Můj způsob podání recenze zcela záměrně nerespektuje takovou tu primární zestručnělost. Samozřejmě, že ta se čte nejlíp a je drtivé většině lidí srozumitelnější. Já chci jít trochu dál a pojímám můj způsob podání spíš jako recenzní esej.
Samozřejmě, když jsem se pustil do takových projektů jako TOMMY, THE BEATLES (white double album), CHICAGO TRANSIT AUTHORITY, THE WALL... tak riskuji, že můj příspěvek nebude čitelný a bude odrazovat svým rozsahem. To je samozřejmě riziko.
Vycházím při tom nejenom z toho, že na Progboardu je spoustra znalců, kteří ten daný hudební terén znají, ale i z těch, kteří přicházejí k danému albu jako k neznámé krajině. Mám rád ponory do tématu a snažím se (pokud je to možné a moje paměť neselhává) ještě připomenout, jak, kde, kdy a a za jakých okolností jsem tu tu kterou desku dosáhl...
Možná je tu také trochu "deformace" z toho, že jsem vedle hudební publicistiky také autor čtyř vícedílných beletristickýcbh románů a jedné biografie a tak se vyjadřuji nějakým "literárním" principem, který někomu nesedí a někdo zase se do toho ponoří. Tohle je riziko všech kdo píší,aby byli pochopeni, respektování a oslyšeni.....
V každém případě díky za pochopení
a jsem rád za případné upozornění, když někdy "ťápnu" vedle, ale stávat by se to nemělo.
Zdravím!

Skupina Van Der Graaf Generator bola u vrstovníkov môjho otca (vrátane) umiestnená kamsi ďaleko za hranice bezbrehej oddanosti, takže vyhnúť sa jej nedalo. Pravda je, že ma oslovila až potom, čo som sa o hudbu začal zaujímať aj „profesijne“. Koncom 90. rokov som mal na CD napálené obidva albumy po sebe na jednom nosiči a tento stav sa stopercentne podpísal pod mojim vnímaním obidvoch diel. Godbluff ma zakaždým totálne odrovnal a Still life bol následne „iba“ dobrý. Tento mlynský kameň cítim aj dnes, keď už počúvam albumy oddelene.

Čo sa týka repertoáru, dve skladby boli nahraté v lete 1975 v rámci príprav albumu Godbluff a je to cítiť! Krásne pokojné polohy Pilgrims plné jemných melódií a typického Petrovho prejavu postupne gradujú do nevtieravého záveru, sú jednoducho skvelé a ako úvod albumu sa hádam nič iné zvoliť ani nedalo. Druhou skladbou je La Rossa, ale tej predchádza klasická Hammillova skladba Still life. V úvode akoby vypadla zo Silent corner and the empty stage (introvertný prejav sa nezaprie), v takmer hard rockovom rozbehu sa vracia temnota a to mi reže. Van Der Graaf Generator dáva s prehľadom na frak všetkým tým black-death-doom-gothic a ďalším metalom a nepotrebuje k tomu ani chrochtáka za mikrofónom a ani bubeníka s neovládateľným trasením oboch dolných končatín fixovaným na dvojšľapku. A je tu druhá zo starších nahrávok, vrcholná skladba La Rossa. Tá by sa veru na Godbluff nestratila! Len, čo poslucháč prenikne do hudby Van Der Graaf Generator, tak nemá šancu, vnútorná sila jej prejavu je neopísateľná, a preto je potrebné si La Rossu vypočuť, tak do toho! Harmónia, pohoda, odpočívanie v pokoji, tak by som charakterizoval krehkú fresku My room. Jeden z najvydarenejších názvov skladieb, aké poznám je Childlike faith in childhood’s end. Je v tom nádej, túžba, progres, ale aj strach, neurčitosť, fatalizmus... Päť slov, o ktorých sa dá dumať hodiny a stále je možné objavovať ďalšie a ďalšie významové vrstvy, nie, že by to bolo o hudbe, ale stojí mi za to sa o tom zmieniť. Skladba samotná je klasická „graafovina“, výrazná melodika a pokojná nálada sa mieša z naliehavými pasážami, budem sa opakovať, hajde počúvať!

Zmes filozoficko-mýtických textov sa od art rocku akosi prirodzene očakáva, takže ich neprítomnosť by síce mohla byť originálna, ale pravdepodobne aj nežiaduca. Našťastie, Hammill má básnenie v krvi, takže zvláda predostrieť pomerne zaujímavé slová pre každého, kto rád medituje nad nesmrteľnosťou chrústa. A to vnímam ako plus.

Bonusová skladba Gog naživo z Walesu z roku 1975 je surová a aj keď sama o sebe obstojí, opäť by som bol radšej, keby nebola prilepená k pôvodnému dielu. Chápem, že kšeft s opakovanými vydaniami by súborné vydanie rarít poškodilo, ale aj tak...

Výborný album.

P.S. Teraz som si všimol, že skladby na cédéčkach oboch zmieňovaných albumov (od Virgin z roku 2005 – CASCDR 1109 a CASCDR 1116) majú zhodné časovanie. Sranda. Chyba je v bookletoch Godbluff...

reagovat

Ondra @ 16.06.2011 21:28:50
Ani nevíš jak jsi to vystihl, a s jakou chutí jsem si to od Tebe přečetl. Jsem rád, ž oceňuješ i kvalitu textů, bez nichž by hudba VdGG byla jen poloviční.
Dovedeš poměrně přesně vystihnout vyznění jednotlivcýh skladeb a jejich gradaci, to se mi líbí.
Dovolil bych si pouze vyslovit svoje podivení se nad tím, proč ti Still Life připadá po Godbluffu už jen "dobrý".
Vždyť těžkotonážní a vyřvané, Hammillem dokonale prožité kusy jako Still Life, La Rossa a Childlike jsou se svým běsněním velmi znepokojující :-)
Godlbluff je spíše tvrdé, přímočaré, téměř na poměry VdGG rockové album bez nějakých přílišných příkras navíc, ale na Still Lifu je hudební krajina mnohem malebnější, pestřejší, s větší šířkou motivů a také se Hammill konečně odpoutal od všech zbytků svojí příčetnosti, a z toho, co zde předvedl jak pěvecky, tak především obrovským nasazením, kdy v každé sloce se dusí s hlasem na výdržích, mě osobně běhá mráz po zádech, to je neuvěřitelné, to je až na hranici čirého šílenství :-)) K tomu musím připočíst texty, které jsou z jiného světa. Prostě paráda.

Je to další věc, co mi dal Progboard:)
A musím říct že do týhle party jsem se zamiloval...obzvlášť do Hammila. I když moje první album bylo Present, z mého dnešního pohledu jejich nejslabší, věděl jsem že takovou kapelu ještě doma nemám..a tak jsem začal doslova sbírat jejich desky. Během půl roku jsem měl jejich komplet a to že jsem do nich byl dosti zažraný svědčí hlavně to, že každé album jsem si musel objednávat. Jsou to americká vydání s bonusy (které většinou stojí za starou bačkoru a než se spustí, tak cd vypínám a nechávám si zážitek z desky, jak měla znít...tudíž ucelená a bez nějakých bonusů a ukončená tam, kde ji chtěli sami muzikanti ukončit) a každý cd mne stálo cca 400kč...

Still Life je má nejoblíbenější a za všech alb mi přijde i nejméně potemnělá. Jsou tu hned tři kousky, které bych zařadil do své top 5 Van Der... Titulní, s krásným, komorním zpěvem Hammilla v úvodu, s nádhernými melodiemi po zozjezdu. Na VDGG mne vždy uchvacoval neotřelý zvuk díky saxofonům, Hammillův hlas a jejich složitost skladeb. Po prvním poslechu je z toho akorát "madlajz". Titulní a La Rossa jsou právě ty přímočařejší (v kontextu VDGG). La Rossa je tou druhou z top5. Energická, se řvoucím zpěvem a která jede a jede... Miluji ten prostředek, kdy se vše zpomalí a pak se rozjede znovu do počátčního tempa. Ale jednička celého alba je Childlike Faith in Childhood's End.
Nevím kolikrát jsem si ji pouštěl, obzvlášť ten závěr, kde se melodie opakuje pořád dokola a myslím si že tohle je Hammillův vrchol...co dělá s tím hlasem po celou dobu písničky nechápu. Častokrát jsem si jen přejížděl zpět jen ty poslední 3 minuty, kdy po šíleném kláveso-saxofonovém sólu se vrátí vše nenápadně do úvodního rytmu a pak již ...nevím o čem zpívá, ale ty melodie jsou hodně optimistické, skoro bych řekl až oslavné...nevím jak jinak to vystihnout, ale zaručeně u toho mám pokaždé husinu po celém těle...jako teď, když mi hraje pokojem na plné pecky:)

Opak Budgie, tuhle skupinu moje Eli nesnáší a má vůči ní i snad alergii...ale já ji miluji, i když to byl pokaždé tvrdý oříšek rozlousknout jejich album a jednotlivé skladby...

reagovat

Ondra @ 16.06.2011 21:15:43
No právě že ty texty jsou zvláště v Childlike dost existenciální o hledání podstaty (ale platí pro celé album), a pokud si je přeložíš, což nebude úplně nejsnadnější, zjistíš, že ona zdánlivá "oslavnost" melodie se ti v kontextu s textem začíná zadírat pod kůži jako osina, která svrbí a dál tě nutí víc a víc přemýšlet. Ten text je prostě vynikající, ještě i poměrně srozumitelný a Hammillův jeden z nejlepších!
To La Rossa nebo Still Life, to jsou jiné oříšky, tam ti to v některých pasážích řádně zamotá šišku - zkus si přeložit - však uvidíš :-))
Ale jinak si to zhodnotil velmi pěkně, ale časem přijdeš na to, že u VdGG je působení poměrně trpkých textů v kontrastu s naprosto uchvacující melodií, rytmikou a vyzněním hudební složky.

Ondra @ 16.06.2011 21:17:19
Po létech poslechu VdGG znám texty už nazpamět. A co je nejlepší a co můžu doporučit, frázovat si text současně s poslechem, pokud navíc textu alespoň trochu rozumíš, potom je to dokonalý zážitek.

Filozof @ 17.06.2011 09:56:38
moje výhoda je, že mám dokonalý zážitek i bez textů. A zlepšit dokonalé je logicky nemožné. :-)

hejkal @ 17.06.2011 11:06:15
Predstava, že text vylepšuje hudbu je rovnako rozšírená, ako nezmyselná (dva svety: jazyk a zvuk). Ale pokiaľ to niekto silou-mocou k životu potrebuje, nič zlé na tom nevidím. :)

Bill Pleška @ 09.09.2011 18:44:52
to hejkal: Jazyk a zvuk možná jsou dva různé světy, ale ideální je, když se navzájem doplňují, když nálada a vyznění hudby koresponduje s náladou textu: dojala by někoho nádherná, tklivá melodie, pokud by se k ní zpívala naprosto nevhodná slova, třeba "óda na kvadratickou rovnici" nebo "o státním rozpočtu"? Asi dost těžko. Naopak když bude ta tklivá melodie znít spolu s textem o nešťastné lásce, zapůsobí na většinu z nás mnohem silněji.
Konkrétně "Still Life" je pro mě Hammillův textařský vrchol, uzemňující existenciální básně, jež dokážou říct v úžasné zkratce nesmírně hluboké myšlenky. Kvalitní hudba, která na tomto albu je, se k těm textům velmi hodí a neoddiskutovatelně umocňuje jejich vyznění. Pokud někdo odděluje jazyk a zvuk tak striktně, že by ho vůbec nerušilo, kdyby k těmto textům hrálo například techno nebo balkánská dechovka, tak mu to neberu. Nicméně já osobně (a předpokládám, že asi většina lidí) vnímám hudbu s textem jako celek a rušilo by mě to dost.

hejkal @ 10.09.2011 05:55:51
Symbióza je potešiteľná, nehádam sa, ale počúvam priveľa hudby, ktorá ma oslovuje a textom nerozumiem ani ň a žiaden deficit nepociťujem. Iste, predvídavo vypočítavé postupy - balada o láske, art rocková suita o filozofických kvázi hlbokých myšlienkach a pod., sú zažité a fungujú, v umení však nikto nemôže zakázať spievať clivý text v techne, keď už sme pri tom. :) Toť nedávno sa tu niekto vyjadroval, že Hamburger concerto od Focus ho po rokoch znechutilo, keď zistil, že ide naozaj o hamburger. Zaujímavé, že sa dá milovať hudba, ak sa o text nezaujímame a nestaviame si zbytočné mantinely. :)

Ak máte radi divokú,nespútanú adrenalínovú jazdu na horskej dráhe tak tento album je určený pre Vás!Ani sa nenazdáte ako sa pokojné pasáže "zvrhnú" do zbesilého tempa,Peter Hammill opäť prekvapí svojím hlasom,tentokrát vypätým drsným chraplákom.Pokiaľ v prvých dvoch skladbách sú iba náznaky nejakých turbulencií,v tretej La Rossa to už páni vybalia naplno a neberú na nič ohľad.Hudba zbesilo pulzuje ako živel odtrhnutý z reťaze.VdGG nenechávajú nikoho na pochybách,že sú stále živí...a ešte ako!Určité skľudnenie prinesie skladba My room,silne mi pripomína House with no door z albumu H to he...Záverečná Childlike faith... opäť v štýle La Rossy,najmä druhá polovica je ako nekontrolovateľná reťazová reakcia.Hammill spieva s obrovským nasadením,akoby nastal posledný okamih jeho života.Potrebuje ten chlap vôbec dýchať?Mám pocit,že si vykričí a vychrapčí hrdlo,že úplne skolabuje a potom ho záchranka odvezie na jednotku intenzívnej starostlivosti,kde ho napoja na prístroje...Keď sa ešte pridajú Bantonove hammondky a Jacksonov diabolský saxofón...rozpúta sa hotové inferno a dielo skazy je dovŕšené!A nastalo ticho.Dokonalý album,len mi trochu chýba Hammillovo oblúbené slovo Emperor :-).
reagovat

Ondra @ 25.03.2008 23:43:12
Nejkrásnější je, že album končí slovem start, po ďábelském řevu nastane to ticho, to je krásnej okamžik...Souhlasím. Text je jeden z Peterových nejlepších řekl bych, co se narážek a podtextových sdělení týká - paráda, lahůdka.
Jinak celkem fajn recenze, docela výstižná, zejména La Rossa popisově sedí - tak pravda - je to píseň pro silnější povahy, málokdo vydrží poslouchat La Rossu na stejné hlasitosti, kterou měl na jejím začátku, když se konec line démonicky až dusivě řvoucím - Givee meee liiiifffeeeeee, ....give mee liiiifffeeeeeeeeeee!! :-))
Přes kolik taktů Peter zde dává na výdrž - nu, je to celkem slušné, taky nechápu, že u toho nekolabuje:))
Pěkně dává také ve sloce - One more heaven gained - zde je vidět práce hlasu přímo ukázkově.
Jen doplnění k Bantonovi - varhana si stavěl z převážné většiny přímo sám, průběžně je mutoval, aby dosáhl co nejdémoničtějšího projevu v souladu sprodukcí VdGG, mimo ARP hammond tam má ještě Farfisa professional organ (+custom buildy a úpravy) , které byly v té době docela známé a dokonce jsou vidět na pár klipech v tehdejší ČSt...
Výsledný zvuk jeho varhan je však špičkově jedovatý, nejlepší zvuk varhana mají na "The Least...", neznám snad jinou skupinu, která používala takhle modifikované varhany, ovšem na novějších deskách Godbluff, Still Life je to mírný ústup z typického "zkresleného" zvuku, typický zvuk Banton vrací až na World Record.

Ondra @ 25.03.2008 23:53:25
Zlus si poslechnout i zbytek Vandergráfu a napiš nějaký recenze, docela se už na tvůj emotivní popis těším :-))

Brano @ 26.03.2008 19:02:03
Ondra ďakujem.Som rád,že sa Ti recenzia páčila.

Shodou náhod také znám verzi My Room z roku 1992, jak se potom objevila na TYPICAL. A je to verze báječná, velmi zajímavá, její podání je dramatičtější, s větší gradací nežli na Still Lifu a mě osobně se líbí víc - je taková neučesaná, rozervaná oproti té dokonalé, učesané a nablýskané verzi na Stillu. Pardon za malinkatou odbočku, ale musel jsem si tak trošičku rýpnout:-))
reagovat

i kdybych Hammilla "nemiloval", musel bych tomuto albu dát plný počet... není tady slabé místo... mám doma originální videokazetu Hammilla z Německa, 1992, a zahrál i pouze na klavír My room- zajímavě tam i lehce zaimprovizoval... ale abych neodbočoval... Pilgrims a Still life mají úžasnou, magickou, procítěnou, poeticky smutnou atmosféru... a zbytek alba vlastně také...nejenže tu není slabé místo, je to přímo "nahuštění" silné hudby do 45 minut!
reagovat

Jedno z najlepších albumov v histórii fungovania tejto kapely. Na rozdiel od absolútneho klenotu "Pawn Hearts" je podstatne vzdušnejšie, straviteľnejšie už pri prvom kontakte, teda jeho počúvaní. Album bolo nahrané v zostave Peter Hammil (spev, gitara, piano), David Jackson (saxofón, flauta), Hugh Banton (organ, baspedál, gitary, melotron) a Guy Evans (bicie). Nepôsobí ani tak depresívne ani náročne psychedelicky, ako jeho predchodcovia...
Rozličné nálady, duševné rozpoloženia a životné skúsenosti a zážitky Petera Hammilla charakterizujú vlastne všetky kolektívne diela VDGG aj nespočetné množstvo jeho sólových albumov.
Na tomto LP/CD by som vyzdvihol úvodnú " Pilgrims", predposledú "My Room" a záverečnú "Childlike Faith in Childhood's End"... ale čo, slabého miesta tu vlastne vôbec niet, proste ponorte sa do tejto MUZIKY a zabudnite na zvyšok (reálneho) sveta...
reagovat

Môj najobľúbenejší album tejto skvelej kapely spolu s "Pawn Hearts" a "Godbluff".Oproti predchodcoci "Godbluff" je celkovo jemnejší,introvertnejší a lyrickejší. V popredí sú Hammillove melancholické texty a jemné textúry Bantonovho hammondu. Rytmika je uvoľnená a striedmejšia ako na predchádzajúcich albumoch.
Album nie je natoľko komplexný, je celkovo prístupnejší aj progovým "začiatočníkom", zároveň tu môžme nájsť ale prekrásne hudobné detaily a veľmi atmosférické skladby.
Najradšej mám prvú a poslednú skladbu.
Celkovo by som mu dal asi 4,5 hviezdičky, ale kedže VDGG je moja obľúbená kapela, budem subjektívny a dám mu plný počet!
reagovat