Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 16.09.2017

Když jsem objevoval progresivně rocková hájemství, ocitl se klávesista Yes mezi prvními interprety, kterými jsem ještě nesměle obohatil svou sbírku. První trojice desek ze sedmdesátek už u mě tvoří jakýsi klasický trojúhelník, i když každý má jiný námět, zpracování, ale i vyznění.

The Journey/Recollection začíná po živém orchestrálním vstupu klasickým smyčcovým lesem. Přichází velebný hlas Garryho Pickforda-Hopkinse a slyšíme kapelu, oscilující kdesi na pomezí jazzu a klasiky. Otisk filmu a dobrodružného hledačství je ale přítomen od prvních kontaktů. Tlumené drama doprovází dramatické titulky Davida Hemmingse oznamující se zápalem, čeho výprava na cestě dosáhla. Přichází jasnozřivé yesovské otisky, melodie pomalu zaplouvá do hlubiny, přesně jako výprava pod zemskou kůru, a prostor dostane ostrá rocková poloha s nažhavenou kytarou Mike Egana a krásnými otisky londýnského chrámového sboru. Návrat ústředního motivu je překrásný a nečekaný, téma se postupně promění do závěrečné hladivé extáze...

Z ruchu zvuků nám vyplouvá druhá polovina expedice stíhané úspěchy i nehodami - The Battle/The Forest. David Hemmings suše a chraplavě oznamuje další zážitky, bitvu dvou vodních příšer nevyjímaje. Opět nám vyplouvá kompletní kapela, kouzlící kdesi v hudebním zákulisí Rickovy domovské formace, a dokonce se ocitáme v prudkém rockovém vichru. Hlas se propojuje s mistrným laděním sboristek a klávesovými spirálami, chvat a spěch výpravy jako by se odrážel u nástrojů, klávesy těžce zápolí s kytarou a rytmickými přemety. V temné linii je jediným prvkem Hemmingsův přednes, v momentě zmaru se pak objevuje křišťálově čistá melodie s podporou sboru, centrální prvek druhé části alba. O tom, že výprava kope hluboko v nitru, svědčí rytmické vsuvky, vyplouvají nová jména a země, které se objevují před našimi zraky. Po citaci Edvarda Griega, vede nás známý motiv do závěru s chvátající expedicí. Tentokrát ho Rick okořenil pompou, ale i vřelostí a lidskostí. Každý, kdo došel až sem, je vítězem.

Zatímco prvotina šla ve znamení mistrně klavírně ověšených kompozic na téma žen proslulého panovníka Anglie, kde byl ještě jasně zřetelný otisk domovské kapely, už na dvojce se Rick Wakeman vydal na odvážné monumentální pole, spojující kapelu s orchestrem. Tématem není nic menšího než klasika Julese Verna o cestě do středu země, odvážného to lidského snu. Za skvostné čtyři, o něco více mě zaujal následovník, kterého jsem si až dětsky zamiloval.