Wakeman, Rick - Journey to the Centre of the Earth (1974)

Megalomanská studiová sólová nadprodukce Ricka Wakemana mně přijde značně nezáživná, zbytečná a chaotická. Klávesový mág ze sebe chrlí jedno album podobné druhému, někdy i několikrát během téhož roku. Přemíra vnitřního přetlaku a vlastní nabubřelé ego zřejmě volí tuto cestu jako správnou, avšak dnešní, ale i služebně starší fanoušek jeho tvorby na takové přehnaně časté volání k poslechu slyší jen velice zřídka.

Já Ricka uznávám za to, co dokázal ve Strawbs a především u Yes. Tam je jeho úloha důležitá a nezpochybnitelná. Jeho hra i technické dovednosti vtiskli kapele novou poznávací tvář. Po Rickovi už nepřišel podobně zdatný hráč a vlastně i doba, do které Yes po jeho odchodu vpluli, by takovou alternativu nedokázala akceptovat.

Když se na začátku recenze zmiňuji o jeho věcech hudebně-osobních, mezi díla povrchní a nezajímavá nezapočítávám několik platní, které vydal na prahu své dráhy, v mezidobí po prvním opuštění Yes a před jeho druhým návratem. Čtveřici vybraných nahrávek beru jako klávesistův tvořivý vrchol, lehce srovnatelný s tím nejlepším právě od domovských Yes.

Na úplnou špici stavím zhudebnělou historickou ságu o králi Artušovi a rytířích kulatého stolu. Těsně za ni už v mém pomyslném žebříčku leží díla No Earthly Connection, roztomilá hudební bajka o ženách Jindřicha osmého, a jako poslední zmiňuji životodárný a smysluplný útvar alba recenzovaného.

Journey to the Centre of the Earth, nebo-li Cesta do středu Země je třetím albem Ricka Wakemana. Vyšlo roku 1974 na etiketě A & M Records. Jedná se o živé nahrávání druhého ze dvou koncertů v Royal Festival Hall 18. ledna 1974, což byla premiéra jeho 40 minutového orchestrálního díla založeného na stejnojmenném sci-fi románu Julesa Verna. Vypráví příběh profesora Lidenbrooka a jeho synovce Axela, kteří vstupují průchodem do centra Země, který původně objevil islandský alchymista Arne Saknussemm. Wakeman vystupuje s Londýnským symfonickým orchestrem, anglickým komorním sborem a skupinou ručně vybraných hudebníků pro svou rockovou kapela, která se později stala anglickým rockovým souborem. Herec David Hemmings je vyprávěčem celého příběh.

Dílo je rozděleno do dvou zhruba dvacetiminutových vět po vzoru symfonické suity. V jeho hudebních obrazcích se setkávají dva přenádherné světy. Svět symfonický a svět klávesových nástrojů. Tato dvojice si spolu výborně rozumí, doplňuje se a vytváří v posluchači zvláštní a velmi poutavé vibrace. Ty navíc doplní dvojice výborných zpěváků. Jsou to Garry Pickford-Hopkins a Ashley Holt- kteří se podíleli i na dalších mistrových nahrávkách.

Wakeman si ve své obrazotvornosti neklade žádné meze. Pokud na jeho pozvánku přistoupíte a vydáte se společně s ním na cestu do nitra země, mohu vám garantovat, že vás čekají samá úžasná dobrodružství.

reagovat

Jarda P @ 24.01.2020 06:33:59
Po úžasném prvním sólovém albu pro mě v době vzniku Journey znamenalo zklamání, které napravila až další deska. Budu si ji muset připomenout jestli se od té doby něco nezměnilo. Z dalších Rickových desek se mi už líbí jen No Earthly Connection a hlavně Criminal Records.

EasyRocker @ 24.01.2020 06:41:39
I já bych byl asi kritičtější než před rokem-dvěma, oproti debutu a hlavně Artušovi je to kvalitativně o stupeň dole, aspoň pro mé uši. Moc megalomanské a orchestrální, tak mezi 3 a 4. Ale poutavé námětem, o tom žádná.

bullb @ 24.01.2020 14:07:51
YES: áno (nie všetko).
Wakeman sólo: nie (všetko).
Načo zbytočných slov.

PaloM @ 24.01.2020 19:16:30
Yes = 4/5 Yes
Rick Wakeman = 1/10 Yes

Když jsem objevoval progresivně rocková hájemství, ocitl se klávesista Yes mezi prvními interprety, kterými jsem ještě nesměle obohatil svou sbírku. První trojice desek ze sedmdesátek už u mě tvoří jakýsi klasický trojúhelník, i když každý má jiný námět, zpracování, ale i vyznění.

The Journey/Recollection začíná po živém orchestrálním vstupu klasickým smyčcovým lesem. Přichází velebný hlas Garryho Pickforda-Hopkinse a slyšíme kapelu, oscilující kdesi na pomezí jazzu a klasiky. Otisk filmu a dobrodružného hledačství je ale přítomen od prvních kontaktů. Tlumené drama doprovází dramatické titulky Davida Hemmingse oznamující se zápalem, čeho výprava na cestě dosáhla. Přichází jasnozřivé yesovské otisky, melodie pomalu zaplouvá do hlubiny, přesně jako výprava pod zemskou kůru, a prostor dostane ostrá rocková poloha s nažhavenou kytarou Mike Egana a krásnými otisky londýnského chrámového sboru. Návrat ústředního motivu je překrásný a nečekaný, téma se postupně promění do závěrečné hladivé extáze...

Z ruchu zvuků nám vyplouvá druhá polovina expedice stíhané úspěchy i nehodami - The Battle/The Forest. David Hemmings suše a chraplavě oznamuje další zážitky, bitvu dvou vodních příšer nevyjímaje. Opět nám vyplouvá kompletní kapela, kouzlící kdesi v hudebním zákulisí Rickovy domovské formace, a dokonce se ocitáme v prudkém rockovém vichru. Hlas se propojuje s mistrným laděním sboristek a klávesovými spirálami, chvat a spěch výpravy jako by se odrážel u nástrojů, klávesy těžce zápolí s kytarou a rytmickými přemety. V temné linii je jediným prvkem Hemmingsův přednes, v momentě zmaru se pak objevuje křišťálově čistá melodie s podporou sboru, centrální prvek druhé části alba. O tom, že výprava kope hluboko v nitru, svědčí rytmické vsuvky, vyplouvají nová jména a země, které se objevují před našimi zraky. Po citaci Edvarda Griega, vede nás známý motiv do závěru s chvátající expedicí. Tentokrát ho Rick okořenil pompou, ale i vřelostí a lidskostí. Každý, kdo došel až sem, je vítězem.

Zatímco prvotina šla ve znamení mistrně klavírně ověšených kompozic na téma žen proslulého panovníka Anglie, kde byl ještě jasně zřetelný otisk domovské kapely, už na dvojce se Rick Wakeman vydal na odvážné monumentální pole, spojující kapelu s orchestrem. Tématem není nic menšího než klasika Julese Verna o cestě do středu země, odvážného to lidského snu. Za skvostné čtyři, o něco více mě zaujal následovník, kterého jsem si až dětsky zamiloval.
reagovat

Tak dlouho jsem poslouchal zhudebněnou Cestu do středu Země od Ricka Wakemana, až jsem si musel koupit i originální Cestu do středu Země od Julese Verna a konečně si doplnit tento ostudný literární deficit z mládí.

A řeknu vám, přesně takhle jsem si to představoval na základě Wakemanovy hudby. Je neuvěřitelné, jakou obrazotvornost se mu podařilo svým dílem vytvořit. V mnoha částech mi přijde jeho hudební zpracování dokonce barevnější a poutavější než samotná kniha (i když čert ví, jakou paseku na ní zanechal český překlad). Přitom celých 40 minut drží perfektně pohromadě (narozdíl od pokračování z roku 1999) a ani pravidelné vsuvky vypravěče nepůsobí rušivě.

Pokud bych to měl shrnout, tak se jedná o záznam bravurního živého (!) představení, které patří bezpochyby k tomu nejlepšímu, co kdy Wakeman stvořil. Tohle album nemá slabé místo.
reagovat

PaloM @ 22.04.2010 15:07:27
Pekne si to napísal a súhlasím. Ale na toto mám iný pohľad: "ani pravidelné vsuvky vypravěče nepůsobí rušivě" - no veď to je práve jadro skladby, bez hovoreného slova by bol zážitok polovičný.

Lothian @ 23.04.2010 17:10:30
Skvělé album,hlavně bombastický začátek, Video z koncertu z té doby je mnohem slabší.

Album inspirované méně známým stejnojmenným románem Julese Verna, první, na které si Wakeman přizval vokalisty, a to kromě zpěváků také vypravěče. Rozdělení na jednotlivé skladby je spíše symbolické a zřetelně kopíruje možnosti LP desky.

V první části převládá pocit úžasu a okouzlení z objevování nedotčených prostor, smíšený s vědomím lidské nepatrnosti v objetí zemské hmoty. Samotná hudba zde vytváří paralelu k objevitelskému nadšení výpravy, Wakeman si vychutnává možnosti jednotlivých nástrojů a zároveň je s jakousi úctou drží na uzdě.

Dramatičtější druhá část líčí boj výpravy o holý život, která se ve Verneově podání zachrání mile naivním způsobem - nechá se vynést výbuchem vulkánu v obrovitém želvím krunýři.

Ano, bývaly doby, kdy v sobě lidské výboje (na poli přírodních věd stejně jako v umění) snoubily upřímnost osobního vkladu s vynalézavostí a duch byl v rovnováze s technickými možnostmi...
reagovat

PaloM @ 02.08.2008 15:21:11
Poslednou vetou si výborne vyjadrila najväčšiu tragédiu ľudstva, čo trvá už riadne dlho. To by bolo na iné fórum a zabralo by veľa priestoru. Duch prehráva na všetkých frontoch s technickými možnosťami ľudstva.
Môžem konkretizovať túto myšlienku, no neberte ma až tak pesimisticky: ak by nebolo hudobných záznamov, počúval by som živú hudbu na koncertoch muzikantov, či už rock, alebo klasiku. Nemusel by som zápasiť so sebou, ktorými konzervami sa ešte zavaliť. Výrazne menej posluchov by umožnilo dosiahnuť hlbší zážitok.
Wakemanove sólo albumy po r.1977 (bez Lisztomania
a White Rock) sú pre mňa rovnocennou klasikou.
Všetky sú osobitné a Cestu do stredu Zeme poznal každý chalan v školskom veku, lebo vtedy sa ešte čítali knihy. Práve to čítanie Verneho románu robí toto album pre mňa príťažlivým. A Rick si tu potrénoval zbory, ktoré naplno rozvinul v Kráľovi Arthurovi (Artušovi). Toto album by som hodnotil rovnako za 4.

PaloM @ 02.08.2008 17:55:42
Oprava: Wakemanove albumy DO roku 1977 sú pre mňa klasikou (vrátane Criminal Records). Potom ma z jeho nadprodukcie máločo zaujalo.

V @ 24.12.2010 08:53:55
>...první, na které si Wakeman přizval vokalisty...


Vokalisti boli už aj na predchádzajúcom albume The Six Wives of Henry VIII

Rick - není co dodat - nutnost poslechnout!!!!
reagovat