Reakce na recenzi:

Beriq - @ 04.12.2007

Pro mne vrchol jak Yes, tak i jedním z vrcholů rockové hudby jako takové. Skupina v nejsilnější sestavě: Anderson skvělý, jemný, hladící i naléhající. Howe jako vždy pan Kytarista, basa Squira výrazná a zapamatovatelná. Wakeman ještě nezahlcuje sluch posluchače elektro pazvučnými exhibicemi a Bill Bruford je podle mě lepši než Alan White. Prostě všechno- nálada, zvuk, atmosféra tohoto alba mi příjde naprosto jedinečná a neopakovatelná. Po uvodním svrlikání a následnému zmatku kdy si každý hraje to svoje, z čista jasna to Pááááááááááá pa pa a najednou je všechno jasné a zřetelné, ubíhajíci kupředu v nádherné pohodě. Poté výrazné zklidnění, v pozadí kape voda, do toho I get up, I get down...Následuje část kdy si Wakeman hraje na varhany a poté se všichni opět nádherně rozjedou k velkému finále úvodního eposu.Právě čásk začínající On the hill we viewed... je pro mne asi nejkrásnější okamžik z celého alba.
Nasledující skladba And You and I s takřka nebeským zvukem a atmosférou která k nebi nutí zvednout zrak. Začátek tak jemný a pokorný a asi v čase 3:47 se zkladba zlomí v něco tak majestátního že z toho husí kůži musí mít snad i zarytý hoper.Ke konci se však vrací prostá španělka a k ní Anderson- těď už zas naprosto pohodově. Z nebe na zem... nádhera.
Třetí skladba Siberian Khatru je pro mě tak trochu ve stínu prvníh dvou. I když na samém počátku poslouchání tohoto alba se mi líbila asi nejvíc. Je taková přístupná a ne tak složitá, už od začátku docela nadupaná (věřím že lépe vynikne na koncertech než třaba And You and I, která mne skutečně na Yessongu moc nenadchla).Krásná je část tak po 3 minutě.Poté skladba prostě pokračuje...:-)
Beatles měli svoje modré album, Metallica černé album a Yes mají svoje zelené album (kresba Rogera Deana je tentokrát ukryta uvnitř. Close to the Edge- prostě nádhera (jen texty snad nikdo nechápe, ale o ty tak nejde)