TomKas - @ 22.04.2011 | #

S Fragile Yes začali psát další éru ve své hudební kariéře. Nově příchodivší Rick Wakeman, který nahradil Tonyho Kaye s sebou přinesl nebývalý arzenál klávesových nástrojů, kterým neobyčejně obohatil zvuk skupiny. Obal desky namaloval talentovaný Roger Dean, jenž se pro Yes na dlouhé roky (a vlastně až do současnosti) stal dvorním výtvarníkem. Jeho malované snové krajiny se skvěle pojí s hudbou Yes a kromě obalů pracoval také na scéně (dekoracích pro živá vystoupení), kterou společně se svým bratrem navrhl a zrealizoval.
Fragile jako album je pojato poněkud nevšedním způsobem. Každý z pěti členů souboru zde má prostor pro vlastní seberealizaci. Jon Anderson se představuje s písní We Have Heaven, jejíž základ je postaven na vrstvených vokálech a jednoduchém nápěvu. Chris Squire velmi mile překvapil v podstatě instrumentální baskytarové The Fish (Shindleria Praematurus). Steve Howe prispěl nádhernou akustickou Mood For A Day, jenž se stala další stálicí koncertního repertoáru kapely. Rick Wakeman se uvedl v Cans And Brahms, výňatkem z Brahmsovy symfonie a konečně Bill Bruford si střihl krátkou bubenickou Five Percent For Nothing, tak trochu parafrázující na nehospodárné nakládání s vydělanými penězi uvnitř skupiny.
Zbytek alba je vyplněn společnou tvorbou, z níž asi nejzásadnější a pochopitelně také nejznámnější je Roundabout. Až do vydání alba 90125 je to pro Yes hit číslo 1.
Dramatická South Side Of The Sky po dlouho dobu od svého vydání nebyla skupinou živě interpretována. Yes, jako by ji znovu objevili až v roce 2003 v rácmci Full Circle Tour a od té doby je to další stálice koncertního repertoáru.
Long Distance Runaroud s až nakažlivou melodií ve spojení s The Fish tvoří dohromady skvěle fungující kousek.
Závěrečná Heart Of The Sunrise je možná tím nejepším z celého alba. Kombinace strhující nástrojové smršti v úvodu s klidnějšími pasážemi zpívanými Andersonem je více než dobrý důvodem si celé album minimálně ještě jednou přehrát.

TomKas @ 22.04.2011 17:19:27 | #
Díky. Ono je to strašně těžké. Kdybych měl porovnat Fragile a Close To The Edge, tak bych řekl, že víc se mi líbí to album, na které mám momentálně větší chuť :-) Obě desky jsou výborné.
Close To The Edge je svým pojetím poněkud více akademické a tak nějak celistvější.
Fragile je opravdu velice křehké dílko právě díky těm pěti minimalistickým kouskům od každého člena souboru. Dokonce můj čistě subjektivní pocit je takový, že Fragile vzniklo velmi rychle a tak nějak "snadno", že ta tvůrčí atmosféra ve studiu byla značně pohodová (narozdíl od CTTE, kdy nahrávání nebralo konce a probíhalo s až příliš puntičkářským přístupem).
Asi bych řekl, že víc si cením Close To The Edge, ale je to opravdu o té momentální náladě.

The Yes Album jsem vždycky vnímal jako jakýsi most mezi prvním obdobím Yes s Banksem a tím klasickým, zastoupeným právě výše zmiňovanými alby. Je to také vynikající deska, ale tady už mám poměrně jasno v tom, že CTTE i Fragile mám o fous raději.