Reakce na recenzi:

horyna - @ 01.05.2016

Stavební kámen art rocku, album jež znají (troufnu si říci) miliony posluchačů celého světa, synonymum pro navýsost umělecky kreativní etapu kapely, kapely která sama stála v přední linii, možná dokonce na špici žánru, kterýžto v 70-letech spolu určoval chod hudebních dějin. Zdůrazněné a podtržené za ty dlouhé roky bylo snad vše, od skladatelského vkladu, přes instrumentální výkony všech zůčastněných, až po celkový dopad na nitro komnzumentovo.

A tak si hned od prvních tónů úvodní Roundabout říkám, tak kdo vlastně byl větší technik, Squire, nebo G.Lee? Vzápětí si odpovím,oba, nebo klidně někdo třetí, třeba Tony Levin :-) Taková legrační polemika, by však měla stát až opodál, otázka by mohla spíše znít takto- hra kterého basmena je vlastně pro mne inspirativnější? A tady nutno podotknout že jak styl, hráčská dovednost a technika, zapojení do celku a dominance tohoto nástroje, ve všech těchto aspektech si pánové spolu rozhodně mohou tykat, ovšem zvuk, barva a dotváření celkového soundu mi příjde u tohoto alba zcela prvořadé, tedy jasně ve Chrisově režii a s každou jeho notou se posluchač opravdu sžívá a kochá. Hned v dalším plánu by se podobná polemika dala vést na téma- bubeník a opět by se střetávali Fragile třeba s Permanent Waves. Ale nechme toho a přejděme ke skladbám samotným, o ty se tu jedná především, no a že to jsou všechno stěžejní položky a nezapomenutelné, dokonale vystavěné obrazce rozkoší, je na snadě, na toto téma skutečně nelze připustit žádnou polemiku.

Tentokrát dám zde přednost pouze vokální složce alba:
Howeho klasicky čitelná a čistá kytarová práce nám otevírá návštívenou Roundabout- bublající Squireho basa, Anderson svévolně vypouštějíc slova do éteru s velkým přehledem a preludující Wakeman, jež vhání do skladby patřičný náboj, který z ní přímo prýští, nástrojové orgie v prostřední části písně a její lyrický přerod plně prezentují toto velké dílo.
Ostrý nápor rytmických prvků v ně skladby South Side Of The Sky- vnáší do tohoto celku patřičnou dramatičnost, klasicistně jazzový klavírní Wakemanův výlet dokáže posluchače maximálně uhranout, nebojím se říci, přímo odzbrojit, Andersonova asistence nepostrádá patřičnou dávku něhy a v různých modulacích si s divákem krásně pohrává, přesto, úvodní napěchovaný poryv se vrací.
Long Distance Runaround- patří ji přední místo v originalitě uchopení i má značná obliba, začíná kytarovo klavírním preludováním, z nenedání přichází změna a vše se pomalu zastavuje, odklepávaný basový běh doplněný kytarou a klávesami s mimořádně intonujícím Jonem dotváří tuto svébytně pojatou, rytmicky svěží píseň.
Heart Of The Sunrise- šílený rej basy, kytary a bicí složky se nemilosrdně dere na povrch a v mém nitru vytváří předobrazce inkvizičních procesů dávného středověku v konkrétních historických souvislostech, po chvíli onen lomoz ustoupí do pozadí krásnému tonu Chrisova nástroje, Bill se patřičně stará aby skladba překypovala dostatkem arzenálu k častým rytmickým obměnám, malebné pozadí hammondek vytváří spolu s Jonovým procítěným zpěvem zcela mimořádné zážitky, až subtilní atmosféru ještě více umocní plující basová linka a nám vyvstává otázka- kam až jde s hlasovou technikou zajít, pro myšlenku vyjadření maximálního citu. Opětovné instrumentální řádění prolomí Wakemanův klasicistní vpád a posouvá tak píseň do svého finále.

Troufnu si vyslovit domněnku že jak Yes, tak i toto album by nenašlo mezi prog-rockovou smetánkou jediného odpůrce. To by byla snad svatokrádež!

Touto cestou zkusím opět oslovit širokou Progboard-ovskou veřejnost s dotazem, na kterou příčku mimořádné diskografie Yes by toto album zařadilo.
Pět, šest míst k tomuto účelu snad postačí.
A celkem i zvědavost, zda-li se do tohoto užšího výběru dostanou i alba z jiných etap kapely? (s mimořádně silou sestavou 70-let, osobně v to snad ani nevěřím).

Osobní žebříček autora:

Close to the Edge
Fragile
Relayer
Going for the One
The Yes Album / Tormato

...a hned poté ty následující