horyna - @ 01.05.2016 | #

Stavební kámen art rocku, album jež znají (troufnu si říci) miliony posluchačů celého světa, synonymum pro navýsost umělecky kreativní etapu kapely, kapely která sama stála v přední linii, možná dokonce na špici žánru, kterýžto v 70-letech spolu určoval chod hudebních dějin. Zdůrazněné a podtržené za ty dlouhé roky bylo snad vše, od skladatelského vkladu, přes instrumentální výkony všech zůčastněných, až po celkový dopad na nitro komnzumentovo.

A tak si hned od prvních tónů úvodní Roundabout říkám, tak kdo vlastně byl větší technik, Squire, nebo G.Lee? Vzápětí si odpovím,oba, nebo klidně někdo třetí, třeba Tony Levin :-) Taková legrační polemika, by však měla stát až opodál, otázka by mohla spíše znít takto- hra kterého basmena je vlastně pro mne inspirativnější? A tady nutno podotknout že jak styl, hráčská dovednost a technika, zapojení do celku a dominance tohoto nástroje, ve všech těchto aspektech si pánové spolu rozhodně mohou tykat, ovšem zvuk, barva a dotváření celkového soundu mi příjde u tohoto alba zcela prvořadé, tedy jasně ve Chrisově režii a s každou jeho notou se posluchač opravdu sžívá a kochá. Hned v dalším plánu by se podobná polemika dala vést na téma- bubeník a opět by se střetávali Fragile třeba s Permanent Waves. Ale nechme toho a přejděme ke skladbám samotným, o ty se tu jedná především, no a že to jsou všechno stěžejní položky a nezapomenutelné, dokonale vystavěné obrazce rozkoší, je na snadě, na toto téma skutečně nelze připustit žádnou polemiku.

Tentokrát dám zde přednost pouze vokální složce alba:
Howeho klasicky čitelná a čistá kytarová práce nám otevírá návštívenou Roundabout- bublající Squireho basa, Anderson svévolně vypouštějíc slova do éteru s velkým přehledem a preludující Wakeman, jež vhání do skladby patřičný náboj, který z ní přímo prýští, nástrojové orgie v prostřední části písně a její lyrický přerod plně prezentují toto velké dílo.
Ostrý nápor rytmických prvků v ně skladby South Side Of The Sky- vnáší do tohoto celku patřičnou dramatičnost, klasicistně jazzový klavírní Wakemanův výlet dokáže posluchače maximálně uhranout, nebojím se říci, přímo odzbrojit, Andersonova asistence nepostrádá patřičnou dávku něhy a v různých modulacích si s divákem krásně pohrává, přesto, úvodní napěchovaný poryv se vrací.
Long Distance Runaround- patří ji přední místo v originalitě uchopení i má značná obliba, začíná kytarovo klavírním preludováním, z nenedání přichází změna a vše se pomalu zastavuje, odklepávaný basový běh doplněný kytarou a klávesami s mimořádně intonujícím Jonem dotváří tuto svébytně pojatou, rytmicky svěží píseň.
Heart Of The Sunrise- šílený rej basy, kytary a bicí složky se nemilosrdně dere na povrch a v mém nitru vytváří předobrazce inkvizičních procesů dávného středověku v konkrétních historických souvislostech, po chvíli onen lomoz ustoupí do pozadí krásnému tonu Chrisova nástroje, Bill se patřičně stará aby skladba překypovala dostatkem arzenálu k častým rytmickým obměnám, malebné pozadí hammondek vytváří spolu s Jonovým procítěným zpěvem zcela mimořádné zážitky, až subtilní atmosféru ještě více umocní plující basová linka a nám vyvstává otázka- kam až jde s hlasovou technikou zajít, pro myšlenku vyjadření maximálního citu. Opětovné instrumentální řádění prolomí Wakemanův klasicistní vpád a posouvá tak píseň do svého finále.

Troufnu si vyslovit domněnku že jak Yes, tak i toto album by nenašlo mezi prog-rockovou smetánkou jediného odpůrce. To by byla snad svatokrádež!

Touto cestou zkusím opět oslovit širokou Progboard-ovskou veřejnost s dotazem, na kterou příčku mimořádné diskografie Yes by toto album zařadilo.
Pět, šest míst k tomuto účelu snad postačí.
A celkem i zvědavost, zda-li se do tohoto užšího výběru dostanou i alba z jiných etap kapely? (s mimořádně silou sestavou 70-let, osobně v to snad ani nevěřím).

Osobní žebříček autora:

Close to the Edge
Fragile
Relayer
Going for the One
The Yes Album / Tormato

...a hned poté ty následující

Jarda P @ 02.05.2016 08:05:07 | #
Horyna: na těch Yes jsem byl v Bratislavě, mám to blíž. Ale do kongresového centra už nepůjdu, je to tak asi zvukově zakleté. V roce 1991 ELP a loni Anderson´s Jethro Tull, to byly zvukově nejhorší koncerty které jsem zažil. Co se týče první desky Asie, nic proti ní nemám, ale vadí mi její divný, plechový zvuk. Mám ji, ale neposlouchám.