Reakce na recenzi:

Antony - @ 26.06.2007

V rukách natěšených vyznavačů progresivních směrů rockové hudby se začátkem roku 1972 objevilo v pořadí čtvrté studiové album skupiny Yes, což bylo již v době, kdy vlna této hudby byla na vrcholu své síly a očekávání mnohých byla veliká. Nelehká je tak role zakladatelů stylu, jedněch z těch několika, co styl definovali a nenahraditelnou měrou se zasloužili o jeho nepřehlédnutelné místo v hudební historii. Jde-li vývoj hudby a tvůrčích niterních přístupů k ní bouřlivě vpřed, musí to být znát i na výsledném díle. To si nepochybně jednotliví členové uvědomovali, museli onu atmosféru tehdejší doby cítit, nakolik jim byla motivací a nakolik přítěží, musí zhodnotit posluchači tohoto díla více jak 33 let po jeho vzniku, neboť vlastní nahrávací frekvence probíhaly v září 1971.

Deska ve svém rozevíracím obalu skrývá hned několik novinek a překvapení. Premiéra výtvarníka Rogera Deana se nedá přehlédnout, temně modrý podklad s fantaskním vyobrazením planety s čarovnými zákoutími a detaily - toť dokonalé a mistrné zhmotnění toho, co hudba Yes v pocitech přináší. Dean se stávám jedním z poznávacích znaků kapely a jeho grafická díla se linou celou následující existencí Yes, občas se ztrácí, pak zase vynořuje, ale duchovní kontinuita je zachována. Tak nějak k sobě patří. Novinkou je také skutečnost, že Anderson poprvé vypuští ze svého křestního jména "h" a je od této doby uváděn jako Jon (Jonathan). Hlavní a veledůležitou změnu představuje příchod Ricka Wakemana, nahrazující jednoho ze zakládajících členů - Tonyho Kaye. Wakeman opustil řady folkrockových Strawbs a stal se přínosem v tvorbě Yes, v jistém smyslu srovnatelným s Deanem, neboť také k Yes neoddělitelně patří a občas během následujích desetiletí mizí, aby se opět objevoval.

Fragile přináší 9 skladeb, při bližším zkoumání však vyplyne, že plnohodnotné kompozice jsou nejvýš tři nebo čtyři. Poměrně významnou část alba Yes věnovali zajímavému experimentu, který měl svůj prolog ve skladbě The Clap již na The Yes Album. Pět skladbiček pochází ze samostatné autorské dílny každého člena a fungují jako mezihry či části k doplnění delších skladeb. Vlastní jádro Fragile je navýsost kvalitní a mistrovsky dokonalé. Nehledě k mimořádně perfektnímu zvuku, který je vzhledem k datu vzniku až neuvěřitelně krystalicky čistý a dává dostatečně vyniknout každé instrumentální i vokální linii, jsou tyto kompozice opět o krůček dál ve vzájemné sepjatosti zdánlivě těžko skloubitelných individualit. Úvodní Roundabout je dokonalou syntézou rockové ostrosti, ráznosti a dynamiky s rafinovanou architekturou jemného instrumentálního přediva. Všechny atributy Yes soundu jsou zde dotaženy do nadpřirozených výšin, opět Squireho basa bublá, duní i hladí, Anderson vyklene svým hlasem jakýkoli pocit si zamane, Bruford hraje prostě jako Bruford, Wakeman přinesl klasickohudební cítění a znatelný skladatelský vklad, přičemž jeho piano je nenápadné i dominantní současně a Howe si hraje svoje permanentní sóla snad všude. Právě Wakeman je zásadní v náladotvorné, částečně progrockově rozmáchlé a částečně nádherně snivé South Side Of The Sky, kde v pasáži kolem 3. minuty předvádí jeden z nejkrásnějších Yes momentů celé jejich tvorby. V působivosti celkového vyznění tuto skladbu plně dostihuje a snad i překonává závěrečný opus Heart Of The Sunrise. Cokoli hledáte u Yes, najdete v této skladbě. Naléhavost a filozofická moudrost jejího vyznění se slovy velmi těžko popisuje, je to čirá hudba, jeden z tvůrčích vrcholů skupiny vůbec. Andersonovo ...Sharp - distance... nejde vyhnat z hlavy.

Tím by skončila chvála a přichází ke slovu několik "ale". Pokud by Fragile bylo o 10 minut kratší a neobsahovalo sólové hříčky jednotlivých protagonistů, byl by to klenot bez jediné vady. Zde se mi to těžko říká, ale těchto pět skladbiček způsobilo spíše jen rozpaky. Především je věčná škoda velmi nadějné skladby Long Distance Runaround. Ta začíná docela roztomile civilně a písničkově jako příjemné osvěžení, kde je hlavní motiv vyzpívávaný Andersonovým hlasem a zbytek doprovodných instrumentů se decentně zdržuje v pozadí, avšak je to takové významné ťukání na dveře, které se jen jen otevřít aby něco velkolepého přišlo. Místo toho se přesně v bodě očekávaného začátku instrumentálních ploch skladba zlomí v nezajímavou Squireho The Fish a celé to jemně navršené napětí přichází vniveč. Stejně tak Howeho Mood For A Day je hluboko pod jeho výrazovými schopnostmi a ve stínu The Clap je vlastně zbytečná. Skladby zbylých tří členů považuji za vysloveně špatné a v kontextu celého alba za rušivé. Nejsou mi při poslechu ničím jiným, než bolestným pádem z výšin a způsobují nelibost, především ke škodě jinak geniálního alba. Vzhledem k tomu, že tento odvar tvůrčího potenciálu zabírá na albu přibližně 10 minut, nemohu přiznat pět hvězdiček, ale hodnotím je čtyřmi.

Škoda, tentokrát by opravdu méně bylo více. Vrcholy titulu Fragile sahají nejvýše, kam se Yes ve své tvorbě dosud dostali, avšak propastná údolí mezi nimi nedovolí vychutnat stoprocentní hudební prožitek. I feel up - I feel down.

Hodnocení: 4/5