Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 03.12.2009

Tak a je to tady - Yes se nám dostávají do pozice superkapely, kde je každý člen uznávaným mistrem svého nástroje (či nástrojů) a chystají se podruhé vystoupat na rockový Olymp. Nabušená posila jménem Rick Wakeman zapadla do kapely na 100% a najednou je úplně jedno, že před ním tu byl nějaký Tony Kaye. Zázrak č.2 může začít.

Yes si na svých deskách nikdy nehráli na nejaké rozvolněné začátky a hned na uvítanou obvykle servírují hutné kousky. Rundabout je pecka jako kráva, co naplat, Wakeman (jakkoli se mi styl jeho předchůdce zamlouval) je prostě jiná třída. Však také pasáž, kdy se nad osamoceným zvukem Wakemanových hammondek vznáší lehoučký Andersonův vokál, aby se skladba vzápětí mohla přesunout do zběsilé sólové pasáže, patří k nejsilnějším okamžikům už tak strhující skladby. Druhé číslo již patří plně Wakemanovi, klapkové intermezzo je jasným připomenutím, že "on" je tady. Druhou částí výdechu po Rundabout a zároveň nádechem před dalším hutným hudebním číslem je hravá We Have Heaven. Ty okamžiky, kdy se skladba najednou propadne o několik tónů hlouběji, prostě žeru. South Side Of The Sky je druhou delší kompozicí na desce a zároveň do té doby asi nejtvrdší skladba Yes. Howeova kytara tady nepoletuje nikde v oblacích, ale spolu s basou vespod nekompromisně tvrdí muziku. Následuje opět výdech, Five Per Cent for Nothing je poměrně ujetá disharmonická vsuvka, která ale posluchače pouze odstřihne od první poloviny alba a hned uvolní místo asi (v daném kontextu) nejveselejší taškařici alba s názvem Long Distance Runaround. Zařazení téhle skladby na Fragile mi přijde poněkud zvláštní, svou atmosférou by totiž pasovala spíše na živelné The Yes Album než na jeho komornějšího a zamyšlenějšího následovníka. Ale na každý pád je to jedna ze špiček celého alba, tahle pozice Yes rozhodně svědčí. Zpět do meditativní polohy se album dostává s Fish (Schindleria Praematurus)a v této linii pokračuje i Mood For a Day, Howeova instrumentálka. V porovnání s Clap je, jak to ostatně vyznívá z celého alba, o poznání chladnější a více strohá. Jako poslední pak přichází na řadu obsáhlá Heart Of The Sunrise, kde se jemné, až podezřele uklidňující klávesové a akustické pasáže střídají s divokým rockovým běsněním a dohromady vytvářejí impozantní koláž nálad. Úplným koncem konců tohoto počinu je pak krátký návrat motivu z We Have Heaven, který připomene, že celé album nebylo tak tíživé jako jeho poslední vzepětí.

Fragile je podle mě dvojčetem a zároveň naprostým opakem k The Yes Album. To je oslavou života, radosti, všechny úvahy v jeho světle dopadají příznivě. Fragile je zatím zasmušilejší, více zahloubané do sebe. The Yes Album je dnem a Fragile nocí.