Caine - @ 13.06.2010 | #

Yes, jedna z prvních rockových skupin, od které jsem si poslechl asi v devíti letech desku(bylo to Open Your Eyes), a která mě vlastně přivedla k rocku. Pokud si vzpomínám, tak jejich koncert byl taky jedním z prvních, na kterém jsem byl. Tehdy mi ovšem nebylo ještě tolik na to, abych tuhle hudbu dokázal náležitě ocenit a o přestávce jsem musel s břišními bolestmi pryč:-))
Tím pro mě Yes na dlouhou dobu skončili a vrátil jsem se k nim až po dlouhé době, když jsem si poslechl právě Relayer. Dodneška tuto desku považuju za jednu z nejlepších progressivních desek a dost možná i za to nejlepší, co jsem zatím od Yes slyšel.
Nevím, jak vám, ale to, co Relayeru předcházelo, mi připomíná stylem hraní a stavbou skladeb v některých pasážích Genesis(které já zrovna nemusím). Relayer se spíše kloní k dřívější tvorbě Pink Floyd, k psychedelii a space rocku. Ale přesto jsou to stále Yes.
Uvodní Gates of Delirium jsou od začátku hrané tak trochu v jiné dimenzi, postupem času spolu se zpěvem nástroje přitvrdí a poté se rozběhne tradiční instrumentální část plná experimentů, změn rytmu, propracované basové linky nikdy neusínající na kombinaci dvou tří tónů jako u mnoha kapel, stále nových a prolínajících se melodií. Tato pasáž je uzavřena konečnou absolutní směsicí všech nastřádaných zvuků a nastupuje nádherná klidná pasáž Soon. Právě ta nejvíce připomíná náladu vesmíru, stačí zavřít oči a představit si rotující planety, nekonečnou tmu, pomalu ubíhající čas(jako by se mu ani nechtělo:-). Do konce už se nástroje nepouští do žádných dalších experimentálních vsuvek, nechávají úplně dorozvinout klidnou pasáž, ve stejné náladě také uzavřou celou skladbu. Pro mě jedna z nejlepších dvacetiminutovek, co jsem slyšel, neopakovatelný zážitek.
Další dvě skladby jsou neméně kvalitním pokračováním desky a to i tím, že v obou dostává velký prostor Steve Howe(znovu potvrdil, že v rockovém světě měl v té době jen velice malou konkurenci). Sound Chaser je dost experimentální, kdyby nebylo toho sóla, byla by asi i trochu nudná, ale proč to řešit. To Be Over znovu trochu připomene úvodní skladbu, je ale daleko klidnější a už se zde klade větší důraz na jednotnou melodii a na zpěv. Znovu nálada vesmíru.
Když se mluví a nejlepších rockových hudebnících světa, dost často se v žebříčcích jednotliví členové Yes objevují(hlavně Chris Squire, Steve Howe a Rick Wakeman). Na tomto albu dostali všichni s výjimkou Wakemana hodně prostoru a předvedli jeden ze svých životním výkonů.

PaloM @ 14.06.2010 17:29:53 | #
Caine, vzhľadom na to, že ako prvú si počul ich najhoršiu platňu, si sa dobre uchytil. Síce mal si 9 a to bolo šťastie. Počuť ako prvú Relayer v detskom veku, to by so záľubou v rocku nedopadlo dobre :-)
Nemyslím, že sa ich tvorba dá porovnávať s inými veličinami, Yes boli originálni.
Len drobná poznámka, hrá tu Moraz, nie Wakeman. Možno si to tak myslel, len to nie je jasné z tvojho posledného odstavca. Ostatné sa mi páčilo.