Fan - @ 19.02.2010 | #

Tuto desku jsem si minulý týden poslech znovu po 20 letech a musím konstatovat, že se jedná stále o výbornou hudbu a čas ji vůbec neublížil.
Ve výše uvedeném nástrojovém obsazení je jeden nedostatek. Vždy jsem uvažoval, čím a proč se zvuk této desky liší. Je to tím, že Rick Wakeman kromě vynikajícího Polymoogu zde využívá zcela jedinečný a unikátní klávesový nástroj Birotron.
Tento ideový následovník Genesisovského Mellotronu byl vyvinut pod patronací právě Ricka a dodnes jsou na Světě dochovány pouze cca 4 exempláře tohoto nástroje.

Ale zpět k albu. Úžasné, jak po vrcholném Going for the one dokázali YES vykročit trochu jiným směrem. Autorsky a pěvecky vynikající Anderson jakoby vyvracel každým tónem slova jednoho rádoby kritika, který o něm v souvislosti s jeho koncertem na Colours v Ostravě napsal:


Anderson "no", Mercury Rev "yes"
Objektivně vzato, poměrně značná část návštěvnictva si opravdu užila sólové vystoupení ex-zpěváka artrockových Yes Jona Andersona. Ne už tak recenzent, pro kterého jsou Yes subjektivním ztělesněním hudebních nočních můr a Andersonův nyvý hlas jejich hlavním nositelem. Artrock byl už od počátku postaven jako slepá ulička a v tomto kontextu je dobře, že jsou 70. léta už dávno za námi.
Ondřej Bezr

Neubráním se úsměvu. Autor této recenze Ondřej Bezr zásobuje čtenáře idnes slepou uličkou, kterou je však jeho IQ a rozhodně ne hudba YES a celého art rocku.

Mirek Kostlivý @ 20.02.2010 18:25:29 | #
Objektivní hudební kritik by hudbu, která mu není vlastní nebo mu hudebně nevyhovuje, vůbec neměl hodnotit.
Je pravda, že před 40-ti lety jsem hlas Jona Andersona taky moc nemusel. Ale na druhou stranu je jeden z mála rockových zpěváků, jehož kvality se za ta léta prakticky nezměnily. Já koncert Yes ještě s ním ignoroval, čehož doposud silně lituji ...