terka - @ 12.05.2018 | #

The Ladder měla být deska, od které se očekávalo, že po chudých letech konečně naváže na dávnou slávu Yes. Skutečně se to podařilo? Někdo odpoví že ano, někdo řekne opak. Podle mě to vůbec nevyšlo. Buďto jsem proti Ladder zaujata, nebo mě zkrátka neoslovuje. Já tam z původních Yes necítím prakticky vůbec nic a tudíž pro mě není tato deska reprezentativní, výjimečná, ani hodna jména Yes.

Řada skladeb je tady jenom do počtu. V určitých momentech(3.-6. skladba), zní album příliš popově a strašně naivně. Nechápu, jak něco takového mohli Yes pustit na desku. Hrůza. Když náhodně vyberu některou z jejich dalších nahrávek a postavím vedle třeba Big Generator, je to jako poměřovat Davida s Goliášem. Ladder nemá atmosféru, nemá charisma a postrádá kvalitní skladby. Dobře, pár výjimek tady je. Zřejmě jako kompenzace za ty ostatní.

Za takovou - promiňte mi to slovo - patlaninu kluky z Yes nepochválím. Raději si pustím některou z dalších patnácti desek a Ladder uložím na delší dobu zase k ledu. Těžko se hodnotí něco, k čemu nemáte vztah. K Yes chovám úctu a jejich hudba mě doprovázela dětstvím i dospíváním. Taktně udělím tři body, které si nejslabší Andersonova deska u mě neobhájí.

Tímto se omlouvám všem příznivcům Yes, kteří se mnou nebudou souhlasit, ale nikdo po mně nemůže chtít, abych si vymýšlela.

northman @ 14.05.2018 04:19:33 | #
Pegas: omlouvám se za chybný text, měl jsem se prvně přesvědčit, než jsem to napsal. Věděl jsem, že to je o akordech, ale ....

Skutečný text Jaromíra Tůmy je tento

Když Supraphon v roce 1974 převzal páté album britské skupiny Yes Na samém kraji útesu, nabídl tehdejší ideál krásy, k němuž dospěla vyzrálá odnož rockové hudby: kostelní varhany a cherubínský vokál, monumentální zvukové plochy a surrealistický obal Rogera Deana, inspirativní kompozice a básnivé texty. Zpěvák a textař skupiny Jon Anderson se na tuto desku dívá dnešním pohledem: „Tak třeba A ty a já byla písnička o čtyřech akordech, kterou jsme rozvinuli do složité struktury.“ A jako kdyby předpokládal naše překvapení, dodává: „Hudba je do jisté míry iluzorní záležitost“.Kytarista Trevor Rabin, jediný nový muž v sestavě skupiny, se šklíbí nad Deanovými kresbami: „Jsem zásadně proti létajícím slonům a růžím.“ Co teď? Máme snad slavná alba jedné z nejpřesvědčivějších artrockových skupin vyřadit ze své diskotéky? Zříci se scénického a teatrálůního rocku a jmenovky „technoflesh“, která byla se skupinou Yes spojována? To určitě ne. S historií Yes od června 1968 do prosince 1980 souvisí jedna etapa vývoje rockové hudby, etapa významná, neboť kladla důraz na neustálé zvyšování hráčské a skladatelské dokonalosti. Že se nakonec dostala do slepé uličky, to je jen zákonitý důsledek faktu, že funkci rocku není suplovat pocity a prožitky hudby vážné, jakkoliv si budoucnost po této stránce rezervuje možná nejedno překvapení.

Mayak: Yes byla skupina, kterou jsem v době vydání Close To The Edge sledoval, ale nikdy nepatřila stejně jako jí podobné k mým oblíbencům a moc jsem je neposlouchal. Po vydání Going For The One jsem je přestal sledovat úplně a desku 90125 jsem si koupil jen proto, že ji vydal Supraphon, mimochodem nic moc. O The Ladder jsem do této zmínky vůbec nevěděl, poslechnu si to, uvidíme a uslyšíme. Co se týká art rocku, tak z této sféry od počátku sedmdesátých let sleduji a poslouchám King Crimson a Van Der Graaf Generator, kteří mě dodnes neomrzeli. Jestli jsem tě svými slovy popudil, tak se omlouvám.