Reakce na recenzi:

horyna - @ 27.09.2016

Časopisu Spark archaické doby vděčím za mnohá hudební procitnutí a spoustu skvělých nahrávek, jež jsem si s dokladovanými recenzemi (články) opatřil. Píše se rok 1994 a na béžové hlavní stránce se nachází američtí Obituari (jestli si to tedy vybavuji správně) a mezi recenzemi se v pravém dolním rohu, nebo to byl levý horní (těžko po více jak 20 letech říci) :-) krčí recenze (jinde i rozhovor) na zrovna aktuální desku amerických progresivistů Fates Warning a mne po jejím přečtení přepadá ona náhlá touha, tento obelisk slyšet a snad i vlastnit. Sny postupně přecházejí ve skutečnost a cd se už nějakou dobu vyhřívá v mém přehrávači. Tato dnes už historická událost, má zasluhu na objevení oné kapely a její zařazení na přední příčky v tomto hudebním sektoru.
Dnes s nadhledem můžu tento monolit bez skrupulí zařadit za nesmrtelného předchůdce Parallels, jež na něj navazuje, ale nemá patřičné atributy ho zkolit. Někdo může říci, že pánové pouze recyklují nápady použité v minulosti, osobně bych to takhle neviděl, snaží se rozvíjet progresivní myšlenky, jdou na to trochu oklikou a jinými prostředky, přeci jen uplynuly tři dlouhé roky a hudební svět té doby utíkal mílovými kroky a tak i F. W. opatřili tuto nahrávku více syrovým a chladivým krunýřem, oproti Parallels více nepřístupným a mám za to, že Bill Metoyer nebyl úplně tou nejsprávnější volbou za producentským stolem. Terry Brown by myslím z kapely vymáčkl více entuziasmu, ale to už je vedlejší, ono se něco působivějšího přihodí přec pod jeho taktovkou o další tři roky později.

Musím se přiznat, že desku znám za těch více jak 20 let skoro nazpaměť a poslouchal jsem ji ze všech děl F. W. nejspíš i nejčastěji, při první Outside Looking In- se teprve rozehřívám exponovaný Alder ve výškám mne tu až tolik neuchvacuje, za to Markova hra naprosto.
V pravdě progresivně hitová je Pale Fire- skutečný skvost tvorby kapely s překrásnou akustikou i sóly Jima Matheose, sametovým hlasem Raye a specificky znělým, zapamatovatelným refrénem.
The Strand- zpomalí a její hloubavý charakter položený na basovém podkladu se v přicházejícím chorusu kvalitně rozepne do patřičné šíře.
Shelter Me- patří díky "podmořským" akustikaám k mým oblíbeným, její ezotericky malebná nálada, tolik jiná od předešlé kolekce kapely prezentuje zcela svébytný svět hudbní náplně těchto američanů.
Balada Island In The Stream- tvořena překrývajícími se španělkami a akustikou, pevně řídí Adlerův hebký vokál, krátká klavírní vložka a dynamicky parádně členěná Zonderova bicí technika dotváří jedinečnou náladu písně, která především v chorusu přidává další emocionální aspekty. Krásné.
Do druhé půle přiváží kaskády melodických riffů a bicí přechodové linie rytmicky dravější píseň Down To The Wire, jež dá lehce vzpomenout na první, už artové dílo Perfect Symmetry.
I skladba Face The Fear- využívá spektrum hudebních barev a nuancí v ráznějším a rychlejším sledu, Mark dávkuje tempa s patřičnou přesností a dynamikou, vše je dotaženo k dokonalosti, Matheosova kytarová hra prostě baví.
Inward Bound- přichází oděna do očistného kabátce s překrásně vyhotovenou paletou barev a uklidňuje naši mysl.
Devátá Monument- plně slouží svému názvu, platí za stěžejní položku alba, v níž pánové naprosto uchvacují uchopením daných témat i dokonalou aranžerskou prací, sólové pasáže s exoticky stavěnou španělkovou parádou v druhé části nemá chybu.
Poslední Afterglow- doslova zbožňuji, je to virtuozní, noblesně procítěná parádnice s intenzivní pochmurnou částí.

Neexistuje nic, co bych albu vytkl, nepříváží sice mnoho nového do stylu, či tvorby F. W., ale to vůbec nevadí, pozorný poslech přesto rád odhalí prostředky, které skupina prozatím nepoužívala, ale pro budování atmosféry sloužící této desce jsou nepostradatelné.