hejkal - @ 03.01.2013 | #

Vopred upozorňujem, že nasledujúca úvaha síce vznikla počas počúvania debutu Fermáty, ale kým sa prehryziete množstvom zamyslení o podstate rockovej hudby, mohli by ste na to zabudnúť, a preto, pokiaľ vás zaujíma iba a len album samotný, začnite čítať až od šiesteho odseku tohto textu. Navyše, je pravdepodobné, že niektoré konštatovania na seba nebudú nadväzovať a dokonca si budú odporovať, čo je v poriadku, keby bolo všetko jasné, nebolo by o čom diskutovať.

Čo je to hudba? Azda každý uzná, že nie každý zvuk je hudbou, keby to tak bolo, stačilo by na zvukové prejavy len jedno označenie. Zaujímavé je, že napriek tomu sa zvuky a hluky v takzvanej alternatívnej a avantgardnej hudbe stále viac ako pojmy stierajú a nikomu to nepríde divné. Zvuky dňa sa nazývajú hudbou každodennosti, akoby dajaké vzletné pomenovanie automaticky znamenalo neomylnú pravdu. Keď do toho pripočítame autorskú (a fanúšikovskú) ochotu ohradiť sa nad každou kritikou, namiesto toho, aby sa ohrady rúcali, nie je sa čo diviť, že diskusia o postate hudby a jej mnohorakých odnožiach a tvaroch sa azda okrem uzavretých akademických snobských kruhov nenosí. Ako milovníka rockovej hudby ma to mrzí o to viac, že práve rock sa v našich končinách vníma často značne pokrivene. Za „tú našu“ biedu sú aj srdcoví rockeri schopní zapredať dušu a hájiť neobhájiteľné s vervou dogmatika a zápalom inkvizítora (veď sú to naši chlapci, dokonca kamaráti, bol som im na koncerte, tak predsa nebudem ten zlý, čo keď si so mnou najbližšie nedajú pivo?). Oháňanie sa šírkou záberu ma nepresvedčí, radšej si vypočujem slabšiu rockovú dosku ako ľubovoľný popový hnoj, ktorý sa za rock iba vydáva.

Československý geografický priestor sa vyznačoval (a dodnes sa vyznačuje) nápadnou neschopnosťou ponúknuť poriadnu rockovú muziku. Iste, sem-tam sa našla skladba (ojedinele aj celý album), ktorá zniesla porovnanie so svetovou scénou, ale mám dojem, že politický vývoj plný opôn a ostnatých drôtov nás odrezal od toho, aby sme sa stali čelnými rockovými národmi. A Slováci sú na tom horšie než Česi, nakoľko slovenčina je mäkšia reč a rozhodne chudobnejšia vo výrazoch (čoho dôkazom je česká poézia, prekladová i pôvodná). Kým to druhé by ani tak neprekážalo, ľubozvučnosť sa k rocku až tak nehodí a ťažko sa prekonáva. Obzvlášť, keď vinou dejín dodnes prežíva predstava, že aby to bolo hodnotné umenie, musí sa dbať na mnohovýznamové a inotajové texty, ktoré sú „zárukou“ kvality. Pritom hudba je úžasný komunikačný nástroj pocitov, nie myšlienok. Tie do nej implantujú až slová, prípadne vizuálne sprievodné klipy a divadielka, pričom až na veľmi veľké výnimky necítim dajaké harmonické prepojenie medzi hudbou a tým okolo (to sa týka hlavne textov a videoklipov, hudba ako ovplyvňovateľka nálady pri tanci, vo filme, divadle alebo hoci na pohrebe zohráva svoju rolu znamenito). V našich hudobných intelektuálnych končinách sa to síce rovná koledovaniu si o označenie milosrdným náboženským pomenovaním heretik, ale podľa mňa by umenie (hudba obzvlášť) malo vyvolávať nielen slepú lásku a obdiv, ale aj kritické otázniky, nepokoj a v neposlednom rade túžbu po poznaní jeho podstaty i jeho precítenia.

Na margo tej slepoty, koho dnes ešte prekvapuje, že medzi najvýznamnejšie diela našej „rockovej“ scény sa zaraďujú napríklad Zvoňte zvonky od Prúdov? Kto sa pozastaví nad zástupom džez rockových počinov, špeciálne fusion typu, ktorým predsedajú tie od griglákovej Fermáty? Ono je to tak, každá krajina má určitý počet schopných inštrumentalistov a tí sú náchylní džezovať o sto šesť, nuž sa nemožno čudovať, že sa fusion usadilo takmer všade. Hlavne, keď sa v ňom nemusí spievať a dráždiť tak rôzne ideologické komisie svetského, prípadne náboženského typu. S tým rockom ma to mrzí dvojnásobne, nakoľko po páde Železnej opony už rocková hudba stratila všetku autenticitu a v drvivej väčšine funguje len na prísnych kalkuláciách. Nečudo, že v takom prostredí žiadna poriadna rocková generácia nevyrástla, veď potomkovia detí Elánu vymytí zástupmi “No Name“ skupín poznačených obdobím plným disca, ska a pod. sú chudáčikovia zbombardovaní technom, dance floorom, rapom, hard coreovým a crossoverovým brakom (zober z rôznych žánrov to najhoršie, zmixuj to a z malých kôpok exkrementov je razom hora) a podobnými mediálnymi masážami, ktoré trvajú už pekných pár desaťročí, jednoducho nemajú šancu nažiť tú pravú nekompromisnú rockovú metelicu.

Dosť bolo úvah, poďme k albumu.

Pozitívnou črtou prezentovanej hudby je jej pozitívna nálada, už svieža pramenistá Rumunská rapsódia je toho dôkazom, minerálky by si z nej mohli brať príklad. Pravda, predstaviť si v 70. rokoch skupinu s takzvanými vyššími ambíciami, ktorá by odolala experimentovaniu so zvukovými avantgardami, je pomerne ťažké, a preto ani Fermáta nie je výnimkou a ponúka meditačný kúsok Perpetuum II, ktorý dokazuje, že hudobníci sú machri, exhibicionisti, do seba zahľadení machovia, a vôbec, väčšina poslucháčov je určite rada, že s takýmito sebcami nemusí žiť, ale ich len obdivovať. Klasický melodický džez rock prevláda v absurdne pomenovanej skladbe Postavím si vodu na čaj (ďalší zaužívaný zvyk „vyššieho“ umenia, dávať inštrumentálkam prapodivné názvy, aby to vyzeralo, že ide o prudký umelecký zámer). A nechýba drsná jazda na záver. Valčík pre krstnú mamu je parádny vrchol parádneho albumu. Ehm, vďaka tradične mizernej úcte Bontonu (a OPUSu) k našej klenotnici je to záverečná skladba z dôvodu, že na CD z roku 1997 jednu skladbu vyrazili, aby mohli narvať na disk dva albumy a ušetriť na výrobných nákladoch, však z toho nekukal nejaký zisk, ale keď už je to vraj kvalita, tak aby to dajako vyšlo, však?

Nerád hodnotím našu scénu, obzvlášť, ak protagonisti ešte žijú (a to dokonca v tesnej blízkosti), ale pri takýchto skvelých dielach našťastie nemusím ísť proti prúdu a azda za to nevyfasujem päsťou do tváre od hlavného protagonistu kapely, ktorá v našich končinách v tých časoch v danom štýle patrila k svetovým.

Danny @ 03.01.2013 11:42:41 | #
hejkal: tys mi dal! Prokousal jsem se celým tvým textem. Tvá vstupní úvaha si určitě zaslouží pozornost každého fanouška rocku a stylů blízkých, už jen pro to, že si tak díky tobě můžeme urovnat vlastní myšlenky a názory. Ani si neumím představit, co se v tobě v minulých dnech emocionálně odehrávalo.

Pojem rock a rocková hudba se od 60. a 70. let, kdy si "žil rock vlastním životem", trochu rozostřil a neoznačuje už tak vyhraněnou hudební oblast jako tehdy. Rock prošel dlouhým vývojem, nabalil na sebe řadu postupů a různých schémat z jiných stylů, s některými styly splynul do nové svébytné podoby a dnes představuje hodně široké řečiště. Záleží na každém posluchači, jak hluboko chce lovit - z hlediska času i stylové složitosti. Napsal jsi: "radšej si vypočujem slabšiu rockovú dosku ako ľubovoľný popový hnoj, ktorý sa za rock iba vydáva," svým způsobem ti rozumím, ale já si radši poslechnu jakoukoli dobrou desku bez ohledu na stylovou příslušnost (i dobrou popovou) než špatný rock: z něj je mi totiž jako rockovému fanouškovi víc smutno. Máš pravdu v tom, že česká a slovenská scéna nenabízejí dlouhodobě originální a svébytné rockové soubory, čas od času se jakoby nahodile objevují tvůrci, kteří jsou schopni na vnější světovou inspiraci navázat originálním způsobem - zpravidla se, jak to tak bývá, netěší doma nějakému velkému (už vůbec ne masovému) zájmu, ale to vychází z podstaty každé nové hudby. Většinou se v naší kotlině objevují více či méně povedené deriváty úspěšných kapel z "venku". Navíc, běžný posluchač chce vždycky poslouchat písně, které už v jiné podobě zná a které je díky typickým výrazovým prostředkům schopen bez problémů přiřadit ke svým vzorům. K nové hudbě se člověk musí mnohdy pracně proposlouchávat a je to proces na celý život, ne každý to chce podstupovat a já to svým způsobem chápu. Předpokládám ale, že tady na progboardu bude "všehoschopných" hudebních nadšenců dost. Naprosto souhlasím s tím, že "by umenie (hudba obzvlášť) malo vyvolávať nielen slepú lásku a obdiv, ale aj kritické otázniky, nepokoj a v neposlednom rade túžbu po poznaní jeho podstaty i jeho precítenia." Ano, měli bychom o hudbě polemizovat, ale už tady na progboardu je to trochu složité, diskutéři se tady většinou hádají o počet hvězd k albu (což je podle mě to nejméně podstatné) a téměř vůbec se nezabývají argumentací autorů recenzí a případným oponováním - myslím, že někteří recenze ani nečtou, jen se letmo přesvědčí, jestli hodnocení odpovídá tomu, jak na album sami nahlížejí, jsem tu svým způsobem fórum osamělých běžců...

V jednotě s tím, co napsal PaloM, si nemyslím, že by v zásadě jakýkoli nerockový hudební styl byl a priori špatný a přinášel jen odpad, to už bychom se dostali do oblasti jakési hudební (rockové) xenofobie - rock uzavřený sám do sebe před "světem" si neumím a ani nechci představovat. Hudba se mi líbí ve své pestrosti a jen tak má neomezené možnosti.

Je to pár dní, co jsem od Fermaty poslouchal album "Huascaran" a opět jsem si to užil. Možná ho mám malinko výš než debut, ale to není podstatné. Připomněl jsi jednu z významných nahrávek "naší" historie. Někdy si tak říkám, jak by to asi vypadalo, kdyby Feramat napsala a nahrála skladby ve stejném duchu, ale se zpěvem (jako třeba Jazz Q). Piš dál!


PaloM: zdravím tě, ono s těmi hudebními škatulkami je to obtížné, novináři si jimi pomáhají pro snažší pojmenování popisované hudby a hudebníkovi, pokud se jedná o svobodnou uměleckou mysl, můžou být úplně ukradené, stejně si udělá všechno po svém. A naopak, pokud jde o hudebníka-epigona, nechá se škatulkami spoutat rád, protože mu 1) zaručí stylovou čistotu jeho vzorů, po které tak prahne a 2) zjednoduší tvůrčí práci, protože ta je do značné míry daná stylovými šablonami. Ten Miles Davis je určitě zajímavé čtení, jen se musím podívat, jestli vyšla i u nás (nebo si ji přivezu ze Slovenska, až pojedeme za rodinou).