Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 27.11.2011

K anglické rockové skupině Roxy Music jsem vždycky tak trochu hledal cestu a občas jsem při tom hledání zabloudil. Dlouho jsem si nedokázal vybrat, jestli je tahle kapela pro mě ta pravá. Tohle album jsem ale vzal „namilost“, což se o jiných albech říci už jednoznačně nedalo. O muzikantských schopnostech kapely jsem neměl nikdy žádné pochybnosti, ale jejich stylové směrování nebylo pro mě natolik přitažlivé, aby akceptoval jejich hudební produkci bez odporu…..

DO THE STRAND – začátek má ryze divadelní charakter. Potkává se mě na téhle dekadentní platformě hned několik jmen – David Bowie, Marc Bolan, Mott The Hoople… hlas je však neomylný – Brian Ferry a tím pádem máme co dělat s Roxy Music. Šlapavá skladba, která na mě působí jako prolínání divadelních scén nějakého obskurního dramatu. Bučivý saxofon Andy Mackaye, úderné klavírní akordy zpívajícího frontmana Briana Ferryho a z pozadí elektronické clonění synthesizeru Briana Ena. Jakoby se zde spojoval rock and roll, soul a kabaret dohromady

BEAUTY QUEEN – druhá skladba má v sobě více tajemna. Mám na mysli hned velmi zvláštní začátek, na který navazuje zajímavě proaranžovaná skladba. Přemýšlivá baskytara navazuje na perlení elektrického piana a rozlamované akordy kytaristy Phila Manzanery. Bowieovská atmosféra je tady v téhle skladbě alespoň pro mě dost čitelná. Je zde patos, ironická nadsázka. Zajímavé přeznívání elektronických tónů a bzučení synthesizerů a aplikace natočených pásků do hudebního záznamu. Skladba má v sobě jakousi výtvarnou barevnost a pompéznost. Řekl bych, že místy způsobem interpretace dává Ferry najevo, že jeho velkým vzorem v začátcích byl Elvis Presley…. Nejsem si ovšem jist, jestli je to přednost nebo nevýhoda….

STRICTLY CONFIDENTIAL – saxofonové intro Mackaye, kovové tóny elektrického piana a aplikace nástroje, v rockové hudbě velmi neobvyklého – hoboje. Jestliže jste očekávali nějaký experiment směrem k orientální hudbě, jste vedle. Divadelní odér zde cítím v patosu přednesu a v prokreslování hudební scény. Možná bychom mohli hovořit o nějakých artrockových asociacích v náladotvornosti kompozičních postupů a Manzanerova kytara se pohybuje ve vysokých polohách svým kvílivým až svištícím soundem. Harmonie není nijak rafinovaná a melodické pojetí prokresluje atmosféru do jakýchsi záhad….

EDITIONS OF YOU – elektrické piano rozehrává výrazný hudební motiv, který rozbíhá šlapavou a přímočaře rockovou skladbu s netajenou ambicí vytvořit hit. Rock and roll sedmdesátých let, ve kterém nemůže chybět bučivý saxofon a hřmotná údernost, včetně destruktivních elektronických zvuků vyráběných Enem. Manzanera do strojového rytmu vsadí kratší kytarové sólo a celá instrumentace se hrne vpřed jako tok řeky. Synthesizer vyrábí svištivé a kvílivé tóny a určitě bych se nemýlil, když bych skladbu označil za taneční záležitost

IN EVERY DREAM HOME A HEARTACHE – začátek je v mírně morrisonovském duchu. Tohle ale nejsou Doors – přesto dekadence a jakási vnitřní rozeklanost ze skladby prýští. Sdělovaný obsah zpívaného textu má hlubší myšlenkový svět a elektronické bzučení a opakující se ponuré schéma vyzývá k nějakému tajemnému rituálu. Zvláštní skladba – myslím, že by mohla zaujmout jak vyznavače undergroundu, tak art rocku…. Teď ovšem přichází ryzí rockové téma. Manzanera se zde vyšplhá k famóznímu výkonu a Thompsonovy bicí nástroje předvádějí vrstevné bubenické breaky, které jsme dosud na albu nezaznamenali. Zajímavé uchopení hudebního tématu…. Experimentální práce se zvukem nezvyklého pojetí….

TO BUGUS MAN – výrazné šlapavý nástup bicích a baskytary v pochodovém rytmu je následován elektronickými mučidly Briana Ena a rozjímavě znějícím saxofonem Mackaye. Žádná sofistikovaná skladatelská záležitost, ale práce s náladami, zvukovými kouzly a prolínání mellotronu s lidskými hlasy. Alternativní pojetí rocku v první polovině sedmdesátých let, které nemá nic společného s hard rockem, pompézním art rockem, ani s blues nebo s jazz rockem. Ferry studoval výtvarné umění a skoro se mi chce říci, jako chtěl pomocí hudebních prostředků demonstrovat pomocí instrumentace svoje fantaskní obrazové vize – hodně impresí a zvláštních nálad, které možná vyjadřuji i rozpoložení mysli a ducha. Klasický rocker asi bude otráven z té nezařaditelnosti a bude postrádat tu drsnou homogenitu podání – ale kdo poslouchal Velvet Underground a dokázal se vklínit do jejich zvláštní hudby, nebude v této skladbě tak úplně vedle. Možná i významná německá progresivní rocková skupina Can není tak vzdálená pojetí této hudební odnože. Tohle je nové myšlení v hudbě s prvky minimalismu a zvláštního kreativního uvolnění….

GREY LAGOONS – v další skladbě se dostáváme na pokraj osobitého pojetí soulu mírně gospelové hudby, v níž Ferry aplikuje svůj divadelně teatrální projev, podpíraný dobře sevřeným hudebním doprovodem a najednou se divoká klavírní hra a agresivní saxofonem rozhodnou píseň posunout k osobité rockandrollové variantě s řadou destruktivních postupů a elektronických zvuků, kde se elektronické pojetí hry na foukací harmoniku dobře snoubí s baskytarou a bicími a Manzanera vyšívá svoje melodické kytarové sólo s mrštnými obraty, s nimiž se trefuje do melodické linky… Dekadence je ze skladby cítit výrazným odérem a když si představím jejich pódiové show s kostýmy, světly a stylizacemi – získává tenhle obraz docela jasné kontury.

FOR YOUR PLEASURE – poslední skladba nezní vůbec špatně. Klasické rockové postupy balady ve středním tempu se zajímavými Manzanerovými kytarovými ornamenty a Ferryho hlas čeřený Enovou elektronikou. Zvláštní hudební divadlo s pořádnou porcí ironie a nadsázky – na tohle už těžko budeme tancovat, spíš je to návod jak odejít zvolna do nekonečné nirvány, čemuž nahrávají astrální tóny synthesizerů, klavíru a zpožďování zvuků včetně bubenických přechodů. Vize přechodu přes hlubokou propast na houpajícím se mostě bez zábradlí s nekonečnou černou hlubinou pod nohama se mi zdá najednou docela reálná….

Závěrečná skladba na albu For Your Pleasure v jistém slova smyslu může působit stejně tajemně, záhadně a průkopnicky – jako Tomorrow Never Knows od Beatles na albu Revolver…. Elektronické kouzlení se zvukem a vokály s s bicími jsou přízračné.
Myslím, že album Roxy Music posouvá na výraznou progresívní platformu a v dané době to bylo velké překvapení na britské scéně…. Škoda že pozdější alba získala výraznou popovou orientaci a progresivní koncepce zaznamenala řadu kompromisů k pojetí, které už mi nesedělo. Řekl bych, že čtyři hvězdičky si album zaslouží.