Petr Gratias - @ 27.11.2011 | #

K anglické rockové skupině Roxy Music jsem vždycky tak trochu hledal cestu a občas jsem při tom hledání zabloudil. Dlouho jsem si nedokázal vybrat, jestli je tahle kapela pro mě ta pravá. Tohle album jsem ale vzal „namilost“, což se o jiných albech říci už jednoznačně nedalo. O muzikantských schopnostech kapely jsem neměl nikdy žádné pochybnosti, ale jejich stylové směrování nebylo pro mě natolik přitažlivé, aby akceptoval jejich hudební produkci bez odporu…..

DO THE STRAND – začátek má ryze divadelní charakter. Potkává se mě na téhle dekadentní platformě hned několik jmen – David Bowie, Marc Bolan, Mott The Hoople… hlas je však neomylný – Brian Ferry a tím pádem máme co dělat s Roxy Music. Šlapavá skladba, která na mě působí jako prolínání divadelních scén nějakého obskurního dramatu. Bučivý saxofon Andy Mackaye, úderné klavírní akordy zpívajícího frontmana Briana Ferryho a z pozadí elektronické clonění synthesizeru Briana Ena. Jakoby se zde spojoval rock and roll, soul a kabaret dohromady

BEAUTY QUEEN – druhá skladba má v sobě více tajemna. Mám na mysli hned velmi zvláštní začátek, na který navazuje zajímavě proaranžovaná skladba. Přemýšlivá baskytara navazuje na perlení elektrického piana a rozlamované akordy kytaristy Phila Manzanery. Bowieovská atmosféra je tady v téhle skladbě alespoň pro mě dost čitelná. Je zde patos, ironická nadsázka. Zajímavé přeznívání elektronických tónů a bzučení synthesizerů a aplikace natočených pásků do hudebního záznamu. Skladba má v sobě jakousi výtvarnou barevnost a pompéznost. Řekl bych, že místy způsobem interpretace dává Ferry najevo, že jeho velkým vzorem v začátcích byl Elvis Presley…. Nejsem si ovšem jist, jestli je to přednost nebo nevýhoda….

STRICTLY CONFIDENTIAL – saxofonové intro Mackaye, kovové tóny elektrického piana a aplikace nástroje, v rockové hudbě velmi neobvyklého – hoboje. Jestliže jste očekávali nějaký experiment směrem k orientální hudbě, jste vedle. Divadelní odér zde cítím v patosu přednesu a v prokreslování hudební scény. Možná bychom mohli hovořit o nějakých artrockových asociacích v náladotvornosti kompozičních postupů a Manzanerova kytara se pohybuje ve vysokých polohách svým kvílivým až svištícím soundem. Harmonie není nijak rafinovaná a melodické pojetí prokresluje atmosféru do jakýchsi záhad….

EDITIONS OF YOU – elektrické piano rozehrává výrazný hudební motiv, který rozbíhá šlapavou a přímočaře rockovou skladbu s netajenou ambicí vytvořit hit. Rock and roll sedmdesátých let, ve kterém nemůže chybět bučivý saxofon a hřmotná údernost, včetně destruktivních elektronických zvuků vyráběných Enem. Manzanera do strojového rytmu vsadí kratší kytarové sólo a celá instrumentace se hrne vpřed jako tok řeky. Synthesizer vyrábí svištivé a kvílivé tóny a určitě bych se nemýlil, když bych skladbu označil za taneční záležitost

IN EVERY DREAM HOME A HEARTACHE – začátek je v mírně morrisonovském duchu. Tohle ale nejsou Doors – přesto dekadence a jakási vnitřní rozeklanost ze skladby prýští. Sdělovaný obsah zpívaného textu má hlubší myšlenkový svět a elektronické bzučení a opakující se ponuré schéma vyzývá k nějakému tajemnému rituálu. Zvláštní skladba – myslím, že by mohla zaujmout jak vyznavače undergroundu, tak art rocku…. Teď ovšem přichází ryzí rockové téma. Manzanera se zde vyšplhá k famóznímu výkonu a Thompsonovy bicí nástroje předvádějí vrstevné bubenické breaky, které jsme dosud na albu nezaznamenali. Zajímavé uchopení hudebního tématu…. Experimentální práce se zvukem nezvyklého pojetí….

TO BUGUS MAN – výrazné šlapavý nástup bicích a baskytary v pochodovém rytmu je následován elektronickými mučidly Briana Ena a rozjímavě znějícím saxofonem Mackaye. Žádná sofistikovaná skladatelská záležitost, ale práce s náladami, zvukovými kouzly a prolínání mellotronu s lidskými hlasy. Alternativní pojetí rocku v první polovině sedmdesátých let, které nemá nic společného s hard rockem, pompézním art rockem, ani s blues nebo s jazz rockem. Ferry studoval výtvarné umění a skoro se mi chce říci, jako chtěl pomocí hudebních prostředků demonstrovat pomocí instrumentace svoje fantaskní obrazové vize – hodně impresí a zvláštních nálad, které možná vyjadřuji i rozpoložení mysli a ducha. Klasický rocker asi bude otráven z té nezařaditelnosti a bude postrádat tu drsnou homogenitu podání – ale kdo poslouchal Velvet Underground a dokázal se vklínit do jejich zvláštní hudby, nebude v této skladbě tak úplně vedle. Možná i významná německá progresivní rocková skupina Can není tak vzdálená pojetí této hudební odnože. Tohle je nové myšlení v hudbě s prvky minimalismu a zvláštního kreativního uvolnění….

GREY LAGOONS – v další skladbě se dostáváme na pokraj osobitého pojetí soulu mírně gospelové hudby, v níž Ferry aplikuje svůj divadelně teatrální projev, podpíraný dobře sevřeným hudebním doprovodem a najednou se divoká klavírní hra a agresivní saxofonem rozhodnou píseň posunout k osobité rockandrollové variantě s řadou destruktivních postupů a elektronických zvuků, kde se elektronické pojetí hry na foukací harmoniku dobře snoubí s baskytarou a bicími a Manzanera vyšívá svoje melodické kytarové sólo s mrštnými obraty, s nimiž se trefuje do melodické linky… Dekadence je ze skladby cítit výrazným odérem a když si představím jejich pódiové show s kostýmy, světly a stylizacemi – získává tenhle obraz docela jasné kontury.

FOR YOUR PLEASURE – poslední skladba nezní vůbec špatně. Klasické rockové postupy balady ve středním tempu se zajímavými Manzanerovými kytarovými ornamenty a Ferryho hlas čeřený Enovou elektronikou. Zvláštní hudební divadlo s pořádnou porcí ironie a nadsázky – na tohle už těžko budeme tancovat, spíš je to návod jak odejít zvolna do nekonečné nirvány, čemuž nahrávají astrální tóny synthesizerů, klavíru a zpožďování zvuků včetně bubenických přechodů. Vize přechodu přes hlubokou propast na houpajícím se mostě bez zábradlí s nekonečnou černou hlubinou pod nohama se mi zdá najednou docela reálná….

Závěrečná skladba na albu For Your Pleasure v jistém slova smyslu může působit stejně tajemně, záhadně a průkopnicky – jako Tomorrow Never Knows od Beatles na albu Revolver…. Elektronické kouzlení se zvukem a vokály s s bicími jsou přízračné.
Myslím, že album Roxy Music posouvá na výraznou progresívní platformu a v dané době to bylo velké překvapení na britské scéně…. Škoda že pozdější alba získala výraznou popovou orientaci a progresivní koncepce zaznamenala řadu kompromisů k pojetí, které už mi nesedělo. Řekl bych, že čtyři hvězdičky si album zaslouží.

KlepetoX @ 29.11.2011 08:13:18 | #
Roxy Music se mi líbili velice, ale jen první 3 alba, dalším jsem už nedokázal přijít na chuť. Album For Your Pleasure pak považuji za jejich nejlepší a stále se k němu vracím. Po odchodu Ena už to bylo moc popu.

Co se týče Bryana Ferryho, jeho zpěv mám moc rád. Vydal toho hodně a cestu k němu lze určitě najít. Doporučuji album Mamoua, které považuju za špičkové. Taky poslední album Olympia je skvělé. Třeba cover verze Song To The Siren (Tim Buckley) nebo No Face, No Name, No Number (Traffic) skutečně stojí za to.

Phil Manzanera - koncertně je možné ho vidět ještě na sólovém projektu Davida Gilmoura. Záznam vyšel na DVD Remember That Night: Live at the Royal Albert Hall (2007).