Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 16.05.2011

Mahavishnu Orchestra - to je pro mě absolutní zjevení na hudební scéně, které (domnívám se nebylo a asi hned tak nebude) překonáno.
Počátkem sedmdesátých let jsem o nich nejprve četl, pak jsem zaslechl velmi pochvalná slova od lidí, kteří pro mě byli normou v názorech a ve vnímání a pak mě kamarád přinesl k poslechu jejich první album. Varoval mě, že to bude hodně tvrdý oříšek na vnímání. Já jsem sice v roce 1972 posluchal hodně hardrock (v sedmnácti mě s ohledem na dobu jaksi formoval), ale už jsem znal a poslouchal i Vanilla Fudge, Iron Butterfly, Pink Floyd, King Crimson, Van Der Graaf Generator a dokonce i Franka Zappu a to byl opravdu těžký kalibr (Zappa), ale Mahavishnu Orchestra - to bylo něco nepopsatelného...
Album Inner Mounting Flame jsem vyslechl a měl jsem z toho zmatený pocit, ale vnitřně jsem cítil, že jsem schopen tuto hudbu akceptovat, ale budu muset pro ni dozrát. To se pak záhy stalo a už jsem jim zůstal věrný a obklopil se jimi....
První dvě alba jsou umělecky velmi vyrovnaná a tak nejsem schopen určit, které z obou alb je "lepší".

Myslím, že John Coltrane, Miles Davis, Jimi Hendrix jsou světově nedotknutelnými ikonami progresivního jazzu v širokém slova smyslu a Mahavishnu Orchestra na ně navazují. Ostatně Davis byl jejich inspirací a oni dokázali řadu věcí posunout odvážně ještě dál, kam už si nikdo netroufal, anebo kam ho jeho umělecký potenciál jednoduše nepustil...
Fascinoval mě už samotný obal - zapálený plamen na tmavém pozadí a v něm umístěná kapela. Jako bych už z toho prvního doteku ucítil jakousi nespecifikovatelnou magii a to co následovalo mě téměř vyvedlo z rovnováhy...

MEETING OF SPIRITS - mocné údery kombinující kytyru, baskytaru,varhany a bicí nástroje…. Pomlka a pak se rozvíjí kytarové téma v rychlých předivech tónových proměn, do kterého se velmi energicky vkliňují bicí nástroje a ty vykrývají prostor společně s kytarovým sólem hnaným vpřed se zběsilou energií. Další harmonické vrsty přinášejí elektrické housle, sekundující klávesy a baskytara….. Opravdové setkání duchů, jak deklarují samotný název v němž je hodně prostoru pro improvizace. Elektrické piano převezme iniciativu a sází krystalicky čisté tóny, než opět převezme svou roli elektrická kytara a bicí nástroje v neskutečném tempovém běhu a výtečných breacích téměř ďábelským způsobem demonstrují svou přítomnost. Následné zklidnění tempa ovšem otevře prostor k prokreslení náladotvorných obrazů kytary a v tématu jsou elektrické housle než je skladba dovedena do finále…. Člověk se jen těžko dokáže vzpamatovat s takového dynamického a energetického potenciálu. Famózní!

DAWN – dumavá pomalá skladba, v níž pertlí elektrické piano Jana Hammera a elektrické housle Jerryho Goodmana, kterým sekunduje výrazně zklidněná rytmika, ale McLaughlinova kytara natahuje stratosférický tón s rychlou tónovou výměnou, do té doby neslýchanou a atmosféra ve skladbě začíná gradovat, až se po Cobhamově bubenickém breaku rozběhne úderným tempem vpřed. Jednotlivé nástrojové vstupu jsou svázány jakousi vnitřni logickou linkou, ale zároveň je uvolněna jejich energie a vzájemně se nikterak neomezují. Kdo má schopnost při poslechu vnímat jednotlivé nástrojové vrstvy, neslyší zdánlivý chaos, ústrojně propojené myšlení. Skladba ovšem v závěru opět zklidněným tempem jakob utichá…

NOONWARD RACE – Cobhamovy bicí nástroje jedou ve velkém tempu s přesnými akcenty a korespondují s rychlými běhy kytarového virtuosa McLaughlina… Konečně se připojují mi ostatní strojově přesná Lairdova baskytara odvíjí dané opakující se téma a Goodmanovy housle nastupují divoký běh s neskutečným hráčským nasazením. A už je ti i Hammer, který se vkliňuje do zběsilého běhu bicí baterie svými modulovanými tóny elektrického piana v jedinečné improvizaci. Stále rychlejší a rychlejší tempo opakuje promyšlené téma, kterému se všichni přizpůsobují. Famózní McLaughlin vystřeluje nespočitatelné množství tónů, které jako snop jisker létají vzduchem a padají do širokého prostoru. Úžasná sebekontrola a dynamická práce na hranici možnosti vnímání a Cobham stále přidává nové eskapády, jakoby mu jeho prostor pro kulometné přechody nestačil a náhle je konec….

A LOTUS IN IRISH STREAMS – tklivá akustická balada nyní působí jako balzám. Kytara, housle, klavír – jen v ryzím uchopení bez rytmiky prokreslují téma v procítěném až melancholickém vyznění. Všichni tři hudebníci ukazují, že neztácejí nic ze své virtuosity ani na otevřeném akustickém poli a hraje stejně přesně a s výrazem. Je úžasné vnímat, jak si pohrávají s jednotlivými motivy a dokáží je preparovat do nejmenšího detailu. Také zde pracuje dynamika a atmosféra bez přítomnosti decibelů a zběsilosti. Hammer nabízí téměř klasické klavírní téma z articifiální hudby a Goodman mu k tomu sekunduje citlivou hrou smyčcem s lehkým nasazením a jemnými ornamenty, zatímco McLaughlin ohýbá svoje kytarové tóny v decentní pojetí….

VITAL TRANFORMATION – ale jsme zase na horké půdě. Jako přírodní živly se zde opět setkávají oheň a voda a rozdivočená rytmika je společně s kytarou na obzoru. Dochází však ke zklidnění a dynamika nás vrací do tajemného neklidu a prudky bubenický break opět rozbíhá další závod vpřed. Hammer střídá elektrické piano (v pozadí tušíme hammondky) a Lairdova baskytara sází opakující se téma a McLaughlin dvá opět prostor improvizačním schopnostem. Evidentně ovládá skladbu, a následně se kytara, klávesy, baskytara a housle propojují do neskutečného unisono a Cobham to celé uzavírá bicími přechody a důslednými údery do čnelů Avedis Zildjian. Téměř hypnotická rytmická figura udržuje fantastické tempo až do závěru…

THE DANCE OF MAYA – ponuré tóny zkreslené kytary s aplikací wah wah pedálu se prolínají s elektrickým pianem, baskytarou a dochází k úžasnému harmonickému stupňování, které v přesném metru proměňuje harmonickou strukturu a my máme pocit, že jsme svědky nějakému starobylému obřadu. Tanec Mayů je ostatně nedaleko podobné asociaci. Harmonické stupňování je doprovázeno kvílením elektrických houslí a pak zcela nečekaně dochází ke zvratu a objevuje se základní bluesová forma demonstrované rytmem a nad tím sviští hadovité tóny houslí a McLaughlin ohýbá wah wah pedálem tóny a skladba začíná získávat nové energičtější tempo a prokreslování kytarovou exhibicí a houslí pokračuje ve velkém stylu. Zildjianovy činely čeří vzduch a McLaughlin nepostrádá nic ze svého neuvěřitelného nasazení. Tónová vyměna poslouží další vlně improvizací, která se ovšem zvolna proměňuje díky základnímu hudebnímu tématu zpočátku a stále se stupňuje harmonizování. V jedné skladbě jsme uslyšeli tolik hudebních variací, že člověk žasne nad jejich vnitřním sepětím….

YOU KNOW, YOU KNOW – subtilní úvod. Jemné kytarové předivo a přesně tikající jemné údery bicích a perlivé tóny elektrického piana, jako nějaký druh svébytné indické rágy – téměř meditačního charakteru… Nečekaný agresivní úder do strun, ale pořád jsme v jakési kontemplaci, kde jakoby nástroje odpočívají a my netušíme, jestli propukne nějaká agresivní erupce, nebo budeme hudebně chlácholeni do závěru. Údery se přibližují a ztrácejí a Cobham pojednou rozběhne svoje bubenické breaky a v kulometných přechodech skladbu za absolutního úderu skladbu ukončuje….

AWAKENING – závěrečná skladba jako kdyby probudila hejno sršňů ze zimního spánku. Zběsilá rytmika v mocném tempu uhání vpřed a společně s ní se hlásí ke slovu elektrické housle a mírně destruktivní tóny elektrického piana. Nespočitatelné doby a takty a zase ta ďábelská jízda v neuvěřitelné modulaci McLaughlinovy kytary. Co se zde děje, odmítá lidský rozum akceptovat. Je to princip soudobé bážné hudby, freejazzu… Nejsem si jist, kam zařadit tohle neskutečné vzepětí, dynamiky, exprese, emocí a virtuozního mistrovství, které ve své době vypadalo jako hudba z Marsu…. Je třeba však ještě připomenout, že McLaughlin, který přijal indické jméno Mahavishnu byl veden nejen hudební ideou založit progresivní skupinu, která by se vymykala všemu co bylo možné slyšet na tehdejší hudební scéně, ale i duchovním sdílením hudby jako pozitivní energie, které nejen jeho, ale i okolí dokáže povznést a rozpínat mysl bez aplikace oamných látek…..

Byl jsem nemálo hrdý nato, že v této v podstatě mezinárodní skupině hraje i „český Honza“ Jan Hammer, jehož jméno mělo být vymazáno z paměti našeho národa. Česká filmová pohádka Šíleně smutná princezna to naštěstí přežila, protože jeho jméno bylo zarámováno nepříliš čitelným gotickým písmem na pozadí bojnického hradu….
Tady jsou jakákoliv další slova marná. Tam kam dosáhli Mahavishnu Orchestra (a stáli vlastně na začátku), nikdo nedosáhl.
Plný počet hvězdiček!!!