Mahavishnu Orchestra - The Inner Mounting Flame (1971)

11.09.2019 EasyRocker | #

To, co předvedli Mahavishnu zejména na pódiích, posunulo obecně hranu možného v instrumentaci, ale i ohromující nasazení. Zřejmě jeden z nejdůležitějších debutů vůbec.


Drtící McLaughlinovy riffové overtury, sóla rozbíjející prostor, a Cobhamova ničivá přehlídka. Je to čistokrevná laboratoř fusion, kde jede celá pětice od začátku na plný plyn - Goodmanovy housle zuří jako pradávná božstva a také Jan Hammer si bere v mezihrách patřičné doprovodné slovo. Zkrátka mimořádné setkání Duší. Dawn uvádí jemná kytara a basa, pak si bere s dominantní melodií slovo Jerry Goodman. Jeho souhra s nekonečně dopadajícími sólovými výpady McLauglina je fantaskní. Neskutečný energetický kytarový vichr startuje The Noonward Race. Sledujeme ovšem s otevřenými ústy hlavně bicí s drobným vkladem houslí. Tenhle neurvalý útok hordy pralidí ale ovládá duo Cobham/McLaughlin. Balada A Lotus on Irish Streams, snad Lairdova vzpomínka na rodnou hroudu. Krásné klavírní partie si zahrál Hammer, magicky se doplňující s ohnivými nájezdy akustik a houslí. Vital Transformation ukazuje divoké, ale jen zdánlivě chaotické tváře fúze. Cobham-McLaughlin tady asi 1:0, vzájemné pobízení a reakce jsou telepatické. Mayský tanec má naléhavou, temnou podobu, ale pětice ukazuje, že nemusí jen tlačit na hranu možného. I tak je výsledek působivý, dramatický. Nikdo se nenechal obrat o prostor. You Know You Know je jemný a něžný kousek, kde čistou kytaru prostupují Hammer a spíše perkusivní hra Cobhama. Awakening - duchovní očista a přiblížení se Bohu ve stylu učení Sri Chinmoye . Tři a půl minuty jsou opět řízeny McLaughlinem a Cobhamovými kulometnými dávkami.

Orchestr se rozjel a další reklamu už nepotřeboval - každý koncert byl zážitkem sám o sobě. Bylo to jako zjevení, nirvána, kterou řídili především kytarista s bubeníkem. Rozdělení kapelních rolí způsobilo spory a rozchod první sestavy, to už je ale jiná kapitola.
reagovat

Jarda P @ 12.09.2019 04:58:59
Taky jsem to v té době, kdy se všichni snažili hrát co nejkomplikovaněji, žral. Věci z něj hráli na koncertě Energit s Andrštem na kytaře velmi věrně. Dnes už mi to nic neříká.

bullb @ 12.09.2019 06:06:25
Stále ostávam pri hodnotení na 4*. Mal by som to možno prehodnotiť, čiže položiť na tanier gramofónu. Len spomienka :-). Pred maturitou som si stihol ešte celú platňu vypočuť... All is bliss (a long time ago).
Ďakujem za pripomenutie.

EasyRocker @ 12.09.2019 06:31:05
bullb: taky jsem se hodně dlouho rozmýšlel. Zatímco u ostatních fusionistů z Davisovy líhně neváhám, Mahavishnu jsou speciální případ. Hrají opravdu na hraně, někdy spíš za hranou možného. Tím se proslavili a ukovali nesmrtelnost, ale zároveň je jejich muzika občas opravdu hodně neprostupná. Já je léta nepobíral vůbec. Včera v klídku mi poslech sedl dokonale, ale jsou i případy, kdy mi to sedne mnohem míň. Není to prostě "obyč" hudba. Jinak díky za reakce.

horyna @ 12.09.2019 06:50:10
Myslím, že dvojka je o chlup lepší/zajímavější.

06.06.2014 vmagistr | #

Poslech hudby je trošku jako sport. Nemám teď na mysli nějaké soupeření v počtu poslechnutých alb, jde mi o něco jiného. Pokud člověk chce dosáhnout kvalitního posluchačského prožitku, musí podle mě své uši (a samozřejmě i mozek) trénovat. Některé žánry, kapely či skladby jdou "do uší" snáz, u jiných to jde hůře (což ale nevypovídá vůbec nic o jejich kvalitě/nekvalitě). A pokud si chce člověk náležitě užít i poslech obtížněji vstřebatelných věcí, potřebuje získat určitou posluchačskou zkušenost. O mnohé tak přicházejí ti, kterým je hudba pouze kulisou k jiné činnosti a nedovedou se ztišit k soustředěnému poslechu.

Takovéto myšlenky se mi honily hlavou, když jsem (zatím) naposled vyndával z přehrávače disk s albem The Inner Mounting Flame od Mahavishnu Orchestra. Cítil jsem v tu chvíli, že tuto nahrávku již vnitřně akceptuji a mám k ní utvořený určitý vztah. Myslím si ale, že například před rokem či dvěma bych ještě nebyl dostatečně "zralý" na to, abych desku The Inner Mounting Flame (potažmo pak i další tvorbu Mahavishnu Orchestra) dokázal vstřebat. Toto album jsem si pořídil asi před čtvrt rokem jako součást box setu The Complete Columbia Albums Collection, když jsem se rozhodl zjistit, proč je tato kapela tak opěvována a velebena - a myslím si, že už to alespoň částečně vím.

První věcí, která se mi při poslechu desky výrazně vryla do paměti, je na svou dobu neuvěřitelná technická vyspělost kytaristy Johna McLaughlina. Hra tohoto "praotce" všech shredderů a jiných prstohoničů musela v době vydání alba působit jako zjevení. Oproti Emergency, debutu kapely The Tony Williams Lifetime, kde se tento kytarista prezentoval spíše jazzovou hrou, se jeho projev během dvou let stal mnohem komplexnějším - a výraznějším. Při dalších posleších jsem postupně rozkrýval i instrumentální mistrovství zbytku kapely. Housle Jerryho Goodmana jsou McLaughlinově kytaře naprosto rovnocenným partnerem - myslím si, že kdyby si z ničeho nic oba hudebníci své party prohodili, nebyla by žádná z nahrávek o nic horší. Klávesista Jan Hammer je tu prvkem, který propojuje sólové nástroje a rytmiku, a kvůli tomu tu asi nedostával tolik sólových příležitostí, jako první dva zmínění, ale když už se tak stane, rozhodně se nenechá zahanbit. To Billy Cobham, ten na svou bicí baterii předvádí jedno velké grandiózní představení v podstatě skoro celou délku desky. Rick Laird je z celé pětice (jak už to u basáků bez nadbytku exhibicionistických manýrů často bývá) nejméně nápadným, ale přesto důležitým kolečkem v soukolí - jeho basy by v konečném vyznění velmi chyběly.

V předchozím odstavci jsem mluvil o "sólistech a doprovazečích" - ono se to ale nedá sfouknout tak jednoznačně. Dalo by se totiž také říct, že v některých rychlejších skladbách sóluje naráz celá kapela. Výsledkem ale není nějaký kakofonický jazzový galimatyáš, nýbrž perfektně propracovaná a dohromady sesazená souhra pěti osobností, ze které nikdo (no dobře, Mclaughlin občas ano) příliš nevyčnívá. Sólová hra zde byla "povýšena" na formu doprovodu.

Docela dlouho jsem dumal nad tím, kde se vlastně na debutu Mahavishnu Orchestra coby stylotvorné jazzrockové kapely nachází ten jazz. Často mám totiž pocit, že se Mahavishnu Orchestra svým hudebním projevem více než k jiným fusion kapelám (např. Weather Report či Return To Forever) přibližují spíše progresivně-rockovým skupinám jako Yes či King Crimson - ale (i přes hlubokou úctu k tvorbě těchto progresivních kapel) musím uznat, že se Mahavishnu Orchestra instrumentálně a kompozičně nacházejí ještě o třídu výše. Prozatím jsem své myšlenkové pochody uchlácholil domněnkou, že jako jazzové lze označit způsoby nakládání se strukturou jednotlivých skladeb, zatímco instrumentace čerpá svou dravost hlavně z rocku.

Nerozepisuji se tentokrát o jednotlivých skladbách - to už Petr Gratias a hejkal provedli důkladněji a výstižněji, než bych byl sám schopen. S jejich pohledem se plně ztotožňuji a k dosavadním pětihvězdičkovým hodnocením připojím i to své. The Inner Mounting Flame je výtečné album výtečné kapely, která v rockové hudbě výrazně posunula hranice možného - mohl by si jakýkoliv muzikant přát víc?
reagovat

kali @ 06.06.2014 17:05:02
Tak ano-vynikající recenze skvělého alba. Ale pohříchu už jsem ho dlouho neslyšel. Napravím to.

Snake @ 10.06.2014 09:45:03
Máš pravdu vmagistře, ještě pořád nemám dostatečně "natrénováno". Cd s albem The Inner Mounting Flame už mám ve sbírce hódně dlouho, ale do těch uší mi to neleze a neleze. Poslech zvládnu v době, kdy jsem odpočinutý, v opačném případě mě McLaughlinova všudypřítomná kytara spíš znervózňuje. Ale já to mám s fusion tak nějak obecně, orientovaný jsem přece jenom na jiný styl hudby. A tak si vychutnávám hlavně Cobhamův mašinkvér, anžto fofr, jako ve Vital Transformation se jen tak neslyší...Hodnotit - aspoň zatím - nebudu. Obdivuji technickou vyspělost hudebníků, nadčasovost díla, ale emoce / a melodie / mi chybí.

vmagistr @ 10.06.2014 14:06:45
Snake: Každý jsme jiný a na stejné podněty můžeme reagovat odlišně. Mě k většímu zájmu o jazz nakopl seminář o jazzové hudbě, který jsem na své Alma Mater absolvoval minulý podzim. Šlo v podstatě o poslech různých jazzových stylů a interpretů s následnými komentáři jazzových nadšenců. Tehdy jsem poprvé začal chápat, že jazz není jen "ta nuda, co byla před rock´n´rollem", ale že může jít i o vysoce dynamickou hudební formu, jejíž poslech mi dokáže přinášet stejnou radost jako rock či blues.

PaloM @ 10.06.2014 18:01:26
vmagistr - prvý odstavec a posledná reakcia predo mnou.
To je veľký kus pravdy. K jazzu a fusion som sa prepočúval cez množstvo albumov iných žánrov.
Vo fúzii, fjužn, zmesi etno-jazz-rock a podobne vidím, či skôr počujem to, čo sa dialo v progresívnom rocku na prelome 60.-70.rokov. Tvorivé kvasenie. Napr. Al di Meola - Pursuit of Radical Rhapsody, Hiromi - Spiral, Hiromi - Alive a pod.

14.06.2013 hejkal | #

Mahavishnu Orchestra – nepamätám si nikoho, kto by z vrstovníkov a kamarátov môjho otca neslintal blahom, keď sa táto skupina spomenula. Od detstva mi bolo jasné, že toto je niečo tak geniálne, že Einsteini s Michelangelami sa mohli tak akurát plaziť kdesi na zadných stranách encyklopédie najvýznamnejších majstrov civilizácie a necloniť McLaughlinovi a spol. Keď som sa konečne dopracoval k prvým dvom albumom, ešte som nebol priveľmi fusion orientovaný, ale debut The inner mountain flame si ma získal okamžite a dodnes ho mám z tvorby kapely najradšej.

Zlovestné šramotenie v niekoľkokrát sa opakujúcich úvodných gulášoch ihneď uzemnia prípadné nepatričné poznámky o tom, že džez rock nemôže byť tvrdý ako žula. Meeting of the spirits je prvá z ôsmich inštrumentáliek a má všetko, čo si poriadna hudba môže nárokovať. Famózna rytmika, bublikajúca gitara, omračujúce sláky (Goodman žiaril už vo Flocku, ale aj tu ma oslovuje najviac). K tomu sa pridáva monumentálna scénická atmosféra, vedľa ktorej pôsobia hollywoodske veľkofilmy ako CGA grafika po dvadsiatich rokoch. Príjemne ospalá nálada v Dawn sa vďaka husliam a gitare mení na agresívne slnečné lúče, ktoré nedbajú na žalúzie a svietia práve do očí chrniaceho neboráka. The noonward race je doslova jazda. Besná a rozkúskovaná ako telá chodcov, ktorí neuhli z krajnice. Mojou najobľúbenejšou skladbou z debutu je A lotus on Irish streams. Kedysi dávno som mal napálené CD, kde boli vymenené strany albumu, nuž som ho napočúval naopak a táto podmanivá záležitosť ho pre mňa nielen otvárala, ale i definovala. Samozrejme ide o to, že prím hrá Goodman. Jeho husle rozprávajú príbehy s emočným nasadením ľubovoľného barda z dávnych čias, v kombinácii s klavírnymi vlnkami a akustickou gitarou ide priam o vážnu hudbu. Vital transformtion otvorí bravúrny Cobham, ide o ďalšiu brutálne rockovú jazdu s inštrumentálnou úrovňou nad hranicami slnečnej sústavy. V občasných pomalých melodických pasážach nechýba gradujúce napätie, ktoré nahradí i Viagru. A máme tu zlovestnú náladovku. The dance of Maya by mohli hrať aj doom metalisti, tak hustú atmošku má. A miestami sa človek prichytí pri tom, že počuje blues, ale hrajú ho gepardy ktorým niekto zapálil chvost, nuž trielia o preteky. Naopak, You know, you know medituje v mori pokoja, kde je vánok rozprávkovou bytosťou a o uragánoch nieto ani legiend. Zato psychoanalytik ba sa tam uživil, ako skladba dostáva nekontrolovateľné nástrojové tiky. Prebudenie na úrovni elektrošokov sa vyrúti v záverečnom kúsku Awakening. Je to vražedné a podozriví muzikanti si (ne)pokojne brúsia nástroje na najvyšších otáčkach. Perfektný záver!

Tento album má dušu. Inštrumentálne fusion majstrovstvo drsne rockuje, a preto ide o môj najobľúbenejší album od skupiny.
reagovat

tykeww @ 14.06.2013 14:41:13
Moc děkuji za originální recenzi. Tohle album je prostě úžasné. Když jsem ho slyšel poprvé, říkal jsem si, jak je něco takového vůbec možné, nic podobného jsem v životě neslyšel. Cítil jsem se jako zhulenej (ne že bych věděl, jaké to je). Ale trochu mi vadí, že maestro McLaughlin nepouští většinou ostatní moc dopředu.

alienshore @ 14.06.2013 16:20:29
prvý album Mahavishnu Orchestra je samozrejme revolučný počin a ukázal cestu mnohým fusion kapelám, v tejto výbornej recenzii ma bavia aj hejkalove zaujímavé metafory :-) ..., myslím že netreba zabúdať ani na McLaughlinove sólové albumy ako Extrapolation (1969) a Devotion (1970), ktoré sú na svoju dobu mimoriadne kvalitné záležitosti, Extrapolation je viac pre jazzmanov a Devotion zase pre jazz-rockerov :-)...

hejkal @ 15.06.2013 09:37:09
Ďakujem za ohlasy. K tým metaforám - snažím sa, keď už sa to má čítať, nech to aspoň trošku prebúdza fantáziu. Baví ma vymýšľať nové a nové kontrasty, ktoré môžu opísať hudbu po tisíci a prvý raz stále aspoň trošku inak.

bullb @ 21.06.2013 11:40:24
Budem sa opakovať.. ako v mojej krátkej poznámke na tento album spred neikoľkých rokov. Teda, ak mám byť osobný, tak moji rovesníci, čiže rovesníci hejkalovo otca ani zďaleka neslintali pri Mahavishnu. Bol som za exota, ktorý počúva nepočúvateľnú hudbu. Ešte tak Sweet, Slade, Deep Purple a Uriah Heep. Inak gratulujem hejkalovi. Krásna recenzia. Všetko je zahalené oparom mladosti. All is bliss ...

stargazer @ 18.06.2023 10:43:14
Tohle album bylo dlouhé roky moje Top No.1 a je i nadále. Neznám žádnou jinou desku která by konkurovala v dané době TIMF a k tomu ještě, co by navíc překonalo tento jazz-rockový počin. Když jsem to před chvílí doposlouchal, jsem si na beton jistý, že debut Mahavishnu jen tak nic nesetřelí z první příčky stargazerových top albums. Jako druhé album hudební historie je u mě Steve Vai - Sex & Religion a pak se to tříští mezi další umělce a skupiny jako Kate Bush, Al Di Meola, J.McL., Stanley Clarke a RtF......... V časech mého mládí byla Top No.1 skupina Pink Floyd a jejich Wish You Were Here, a tahle deska patří dodnes mezi nepřekonané dílo skupiny.

hejkal @ 18.06.2023 11:18:12
Keď dostanem chuť na Mahavishnu Orchestra, tento album je najčastejšia voľba. Druhým v poradí je Between Nothingness And Eternity.

stargazer @ 18.06.2023 13:04:26
BN&E je naprosto fanózní záznam koncertu z Central Parku v N.Y.C /1973/. Live záznam tří dlouhých písní má pokračování - na dalším cd pod názvem Unreleased Tracks from Between Nothingness & Enternity skupina představuje živé verze skladeb z prvních dvou studio alb.
Albem BN&E se MO vyvázala ze smlouvy u Columbia Records a slpnila tak podmínku tří alb, jelikož songy Trilogy, Sister Andrea a Dream neměly v té době studio verze. /MO je hrála naživo už o d svých počátků/
Ony byly v roce 1973 nahrány studiově, ale nahrávky upadly do zapomnění a koncem devadesátých let je někdo objevil v archívu a tyto tři skladby plus ještě další se vydaly na cd pod názvem The Lost Trident Sessions /1999/

hejkal @ 18.06.2023 13:46:56
Viem. V zbierke však mám len tento pôvodný album, nie som až taký fanúšik kapely, aby som sa púšťal do takýchto raritných a doplňujúcich vydaní.

Judith @ 18.06.2023 20:18:11
Inner Mounting Flame je kostka Maggi, z jaké by většina kapel navařila klidně i na dvě dekády. Já tenhle vrchol zatím obdivuju v tichém úžasu, takže dojmy v tuhle chvíli nepřispěju, zaujaly mě ale informace o nahrávání v rané fázi existence kapely (jak píše stargazer) - vychází mi z toho, že rozdíl mezi první a druhou sestavou nebyl jen ve složení, ale do velké míry právě i ve způsobu tvorby, kdy Apocalypse počínaje alba vznikala prvotně jako studiové projekty, zatímco předtím spíš nahrávky vzešly z koncertování; někde jsem viděla zmínku, že MO intenzivně vystupovali už před vydáním debutu. Mohlo by to vysvětlit, proč na mě raná alba působí, jako bych přišla do kina v půlce filmu nebo na večírek v jedenáct - zábava je v plném proudu a já se jen horko těžko chytám...

hejkal @ 19.06.2023 05:56:29
Ono, kapela, ktorá nekoncertuje, je polovičná. Netvrdím, že si nenájde fanúšikov, ale nezahrať svoju muziku na pódiu je proti srsti väčšine muzikantov.

Judith @ 19.06.2023 06:13:46
Mně šlo o to, že měli u prvních alb - jestli jsem to dobře pochopila - hudbu koncertně zažitou dřív, než s ní šli do studia. Tohle myslím úplně běžné není.

hejkal @ 19.06.2023 08:13:51
Prečo by to nebolo bežné? Tak to robí tak 95 percent skupín. Iste, sú tisícky, ktoré nie, či už z osobných dôvodov, z vedomého rozhodnutia, že budú štúdiová kapela alebo preto, že po dosiahnutí úspechu stále koncertujú a albumy musia vytvoriť v štúdiu a pod., ale to nič nemení na tom, že kapely nový materiál bežne núkajú poslucháčom na koncertoch, tam ho dokonca dotvoria, a až potom sa ide do štúdia. A pri debutoch je to o to silnejšie, že kapely sa najprv zohrávajú, majú čas skladať i koncertovať, netlačí ich úplne zmluva, že aha, každý rok vydáš dva albumy a pod.

Antony @ 19.06.2023 09:47:14
Mám jiný názor.

Existují čistě studiové projekty, případně seskupení, která koncertují jen vzácně. Například The BEATLES významnou část kariéry nekoncertovali a nijak poloviční se tím nestali. Daly by se najít i jiné kapely i jiné situace. Třeba covid pauza. Byla velmi násilným přerušením koncertní činnosti a měla mnoho negativních důsledků. Měla-li něco pozitivního, tak celkem dost kapelám umožnila dokončit a realizovat studiové projekty, které dlouho odkládaly. V podstatě nekoncertování vnímám jako velmi užitečné, neboť se tvůrce může soustředit na proces komponování.

Mít dosud nevydanou tvorbu koncertně zažitou rozhodně běžné není. Spíš je to taková znouzectnost vyvolaná okolnostmi. Stává se to nejčastěji u debutů, kdy soubor nejdříve potřebuje vystupováním získat renomé aby mohl něco natočit. Nebo nemůže z různých důvodů nahrávat, typicky kapely východního bloku za totality. Nějaké cílené koncertní prověřování nově složeného materiálu před jeho nahráváním je okrajovým jevem. Existovaly výjimky, např. PINK FLOYD, kdy materiál před nahráváním v určitých vývojových etapách testovali na koncertech, ale to je skutečně ojedinělý případ. U naprosté většiny hudebních těles se živě z nové tvorby před vydáním nedostane k posluchačům nic. Nepočítám zase onu znouzectnost, kdy je album nahrané, ale zaseklo se před vydáním. To pak občas lze na koncertech zažít situaci, kdy kapela vedle svých hitů opatrně představí pár písní z dosud nevydané novinky. O nějaké zažitosti natož dotvoření zde ale nemůže být řeč. Jde spíše o jistý způsob public relations.

hejkal @ 19.06.2023 11:47:36
Ako vravím, na tisíc príkladov nekoncertých zoskupení pripadá stotisíc koncertujúcich. Aj veľké hviezdy, ktoré nekoncertovali z rôznych dôvodov, často nájdeš hrať v krčmách po celej Británii alebo USA, len by sa na koncerty stačilo zájsť pozrieť. Svet, v ktorom údajne hranie nových skladieb a ich pilovanie na pódiách, je čosi anomálne, kde muzikanti masovo nenávidia koncertnú činnosť a poslucháči na koncerty nechodia, nekupujú si koncertné albumy, a tak sú tieto činnosti iba mýtom, nazývam alternatívnou realitou. :)

stargazer @ 19.06.2023 12:26:49
Já doplním informace o fakt, že John ještě před tím, než vstoupil s MO do studia, měl hudbu už nějaký čas složenou na notovém papíře. Asi to nebyl přímo set list jejich debutu, ale John rozdal ostatním partitury a chlapi cvičte. Začali koncertovat po klubech a na college universitách. Debut nahráli v rozmezí dvou dní !!! A jako bonus 14. 8. 1971 /to byl jeden z nahrávacích dní/ si John odskočil se svojí manželkou Eve na koncert do The Historic Town Hall, aby předvedli hudební duetní hudební vystoupení.

Antony @ 19.06.2023 12:31:17
Nějaký ten poměr bude, akorát asi nikdo nezjistí, jestli 1:100 (jak tvrdíš ty) nebo třeba 80:20 (jak odhaduji já). To ani není podstatné.
Zcela jistě však budu souhlasit s tím, že moje zkušenosti a poznatky jsou mojí vlastní virtuální realitou, v níž žiji. Tak to prostě je.. :)

hejkal @ 19.06.2023 12:39:31
Tak, tiež vychádzam z vlastnej bubliny, to je fakt. Ako aktívny hudobník sa stretávam s mnohými hudobníkmi, chodím na koncerty, občas si čosi prečítam o velikánoch, nuž sa okolo mňa nedeje to, čo okolo teba. V pohode, o nič nejde.

Judith @ 19.06.2023 14:15:31
Zajímavá debata, díky za ni i za doplnění informací o vzniku této nahrávky. Možná je tedy za její energií McLaughlinova předchozí hudební dráha - bez intenzivní zkušenosti s živým hraním by se podle mě muzikant sotva mohl takto suverénně pohybovat v nejvyšších otáčkách, rozhodně pokud jde o provedení, ale vlastně i autorsky. Osobně je mi JMcL sympatičtější později, když trochu ubere páru :)

hejkal @ 19.06.2023 20:43:13
V súvislosti so živákmi existuje samozrejme množstvo ďalších kombinácií a možností, ktoré však nezapadajú do teórie neexistencie hrania nových skladieb naživo pred štúdiovým nahrávaním. Napríklad sú aj také, kde sa nachádzajú skladby, ktoré kapela nenahrala na žiadny štúdiový album. A je to vlastná tvorba. Je to skrátka bohatý svet, ktorého popieranie beriem na vedomie, ale to neznamená, že sa ho vzdám. A ako hudobníka ma vždy bude baviť testovať nové skladby na pódiu. :)

Antony @ 19.06.2023 21:14:25
Čistě pro upřesnění, nešlo mi o popírání, ale o uvedení na správnou míru tvrzení, že kapela, která nehraje živě, je poloviční.
Pokud kapela nemá co nabídnout ve studiu, živě to nedožene. Pokud je ve studiu skvělá, živě se k tomu může jen přiblížit. Takže za poloviční považuji kapely, které se prezentují hlavně koncertováním. Nepopírám ale, že takových kapel existuje spousta. Dají se najít třeba na každé vesnické tancovačce..

hejkal @ 19.06.2023 21:28:40
Jasné, to je subjektívna kategória - polovičnosť. Pre mňa je pódiové prevedenie muziky hlavným kritériom pre posúdenie kvality kapely ako ľudskej interakcie bez akýchkoľvek prikrášľovaní. A energia z takejto interakcie je pre mňa omnoho silnejšia ako zo štúdia. A aj pre mnohých muzikantov, aj svetových. Rozprávajú o tom často. A ešte by som doplnil aj ďalšiu možnosť, výborná štúdiová skupina vie byť naživo ešte lepšia. Pre mňa. Samozrejme to tak nemusí vnímať každý.

Inak, tie dedinské kapely, často amatérske, sú základom pre budúcich profesionálov, bez vyhratia sa sa profíkom ešte nikto nestal. Poznám niekoľko vynikajúcich inštrumentalistov, ktorí sa nechcú verejne prezentovať a veru ani v tom štúdiu im to s inými hráčmi neladí. Skupinová skúsenosť je na nezaplatenie, aspoň mi to z mojej praxe tak vychádza.

Antony @ 19.06.2023 22:37:52
Pěkně řečeno, za to velice děkuji. Takhle tomu rozumím a uvědomuji si, že moje vnímání individuálního zážitku nemůže být nijak souměřitelné s kolektivním zážitkem ze společného hraní. Z tohoto hlediska, i ze spousty dalších, je živá produkce nenahraditelná.

bullb @ 23.06.2023 13:57:01
Snáď na doplnenie. Veľa vecí sa píše v knihe Energia, vášeň a krása. A naozaj platí, že skladby z tohto albumu hrali najprv naživo. Len taká rarita: Predskokani na vystúpeniach boli Blue Oyster Cult, čo ma úplne položilo. Tu krásne vidno, že Američania nerozlišovali tzv. intelektuálnu hudbu jazzrocku od napríklad priamočiareho hard rocku BOC. Keďže som vyrastal s reálnom socializme, kde sa to striktne delilo, o to viac rešpektujem názor: Kvalitná hudba nepozná limity a hranice.
Veľmi ma teší, že je to partička ľudí schopných krásne a rozumne komunikovať a písať o hudbe.

16.05.2011 Petr Gratias | #

Mahavishnu Orchestra - to je pro mě absolutní zjevení na hudební scéně, které (domnívám se nebylo a asi hned tak nebude) překonáno.
Počátkem sedmdesátých let jsem o nich nejprve četl, pak jsem zaslechl velmi pochvalná slova od lidí, kteří pro mě byli normou v názorech a ve vnímání a pak mě kamarád přinesl k poslechu jejich první album. Varoval mě, že to bude hodně tvrdý oříšek na vnímání. Já jsem sice v roce 1972 posluchal hodně hardrock (v sedmnácti mě s ohledem na dobu jaksi formoval), ale už jsem znal a poslouchal i Vanilla Fudge, Iron Butterfly, Pink Floyd, King Crimson, Van Der Graaf Generator a dokonce i Franka Zappu a to byl opravdu těžký kalibr (Zappa), ale Mahavishnu Orchestra - to bylo něco nepopsatelného...
Album Inner Mounting Flame jsem vyslechl a měl jsem z toho zmatený pocit, ale vnitřně jsem cítil, že jsem schopen tuto hudbu akceptovat, ale budu muset pro ni dozrát. To se pak záhy stalo a už jsem jim zůstal věrný a obklopil se jimi....
První dvě alba jsou umělecky velmi vyrovnaná a tak nejsem schopen určit, které z obou alb je "lepší".

Myslím, že John Coltrane, Miles Davis, Jimi Hendrix jsou světově nedotknutelnými ikonami progresivního jazzu v širokém slova smyslu a Mahavishnu Orchestra na ně navazují. Ostatně Davis byl jejich inspirací a oni dokázali řadu věcí posunout odvážně ještě dál, kam už si nikdo netroufal, anebo kam ho jeho umělecký potenciál jednoduše nepustil...
Fascinoval mě už samotný obal - zapálený plamen na tmavém pozadí a v něm umístěná kapela. Jako bych už z toho prvního doteku ucítil jakousi nespecifikovatelnou magii a to co následovalo mě téměř vyvedlo z rovnováhy...

MEETING OF SPIRITS - mocné údery kombinující kytyru, baskytaru,varhany a bicí nástroje…. Pomlka a pak se rozvíjí kytarové téma v rychlých předivech tónových proměn, do kterého se velmi energicky vkliňují bicí nástroje a ty vykrývají prostor společně s kytarovým sólem hnaným vpřed se zběsilou energií. Další harmonické vrsty přinášejí elektrické housle, sekundující klávesy a baskytara….. Opravdové setkání duchů, jak deklarují samotný název v němž je hodně prostoru pro improvizace. Elektrické piano převezme iniciativu a sází krystalicky čisté tóny, než opět převezme svou roli elektrická kytara a bicí nástroje v neskutečném tempovém běhu a výtečných breacích téměř ďábelským způsobem demonstrují svou přítomnost. Následné zklidnění tempa ovšem otevře prostor k prokreslení náladotvorných obrazů kytary a v tématu jsou elektrické housle než je skladba dovedena do finále…. Člověk se jen těžko dokáže vzpamatovat s takového dynamického a energetického potenciálu. Famózní!

DAWN – dumavá pomalá skladba, v níž pertlí elektrické piano Jana Hammera a elektrické housle Jerryho Goodmana, kterým sekunduje výrazně zklidněná rytmika, ale McLaughlinova kytara natahuje stratosférický tón s rychlou tónovou výměnou, do té doby neslýchanou a atmosféra ve skladbě začíná gradovat, až se po Cobhamově bubenickém breaku rozběhne úderným tempem vpřed. Jednotlivé nástrojové vstupu jsou svázány jakousi vnitřni logickou linkou, ale zároveň je uvolněna jejich energie a vzájemně se nikterak neomezují. Kdo má schopnost při poslechu vnímat jednotlivé nástrojové vrstvy, neslyší zdánlivý chaos, ústrojně propojené myšlení. Skladba ovšem v závěru opět zklidněným tempem jakob utichá…

NOONWARD RACE – Cobhamovy bicí nástroje jedou ve velkém tempu s přesnými akcenty a korespondují s rychlými běhy kytarového virtuosa McLaughlina… Konečně se připojují mi ostatní strojově přesná Lairdova baskytara odvíjí dané opakující se téma a Goodmanovy housle nastupují divoký běh s neskutečným hráčským nasazením. A už je ti i Hammer, který se vkliňuje do zběsilého běhu bicí baterie svými modulovanými tóny elektrického piana v jedinečné improvizaci. Stále rychlejší a rychlejší tempo opakuje promyšlené téma, kterému se všichni přizpůsobují. Famózní McLaughlin vystřeluje nespočitatelné množství tónů, které jako snop jisker létají vzduchem a padají do širokého prostoru. Úžasná sebekontrola a dynamická práce na hranici možnosti vnímání a Cobham stále přidává nové eskapády, jakoby mu jeho prostor pro kulometné přechody nestačil a náhle je konec….

A LOTUS IN IRISH STREAMS – tklivá akustická balada nyní působí jako balzám. Kytara, housle, klavír – jen v ryzím uchopení bez rytmiky prokreslují téma v procítěném až melancholickém vyznění. Všichni tři hudebníci ukazují, že neztácejí nic ze své virtuosity ani na otevřeném akustickém poli a hraje stejně přesně a s výrazem. Je úžasné vnímat, jak si pohrávají s jednotlivými motivy a dokáží je preparovat do nejmenšího detailu. Také zde pracuje dynamika a atmosféra bez přítomnosti decibelů a zběsilosti. Hammer nabízí téměř klasické klavírní téma z articifiální hudby a Goodman mu k tomu sekunduje citlivou hrou smyčcem s lehkým nasazením a jemnými ornamenty, zatímco McLaughlin ohýbá svoje kytarové tóny v decentní pojetí….

VITAL TRANFORMATION – ale jsme zase na horké půdě. Jako přírodní živly se zde opět setkávají oheň a voda a rozdivočená rytmika je společně s kytarou na obzoru. Dochází však ke zklidnění a dynamika nás vrací do tajemného neklidu a prudky bubenický break opět rozbíhá další závod vpřed. Hammer střídá elektrické piano (v pozadí tušíme hammondky) a Lairdova baskytara sází opakující se téma a McLaughlin dvá opět prostor improvizačním schopnostem. Evidentně ovládá skladbu, a následně se kytara, klávesy, baskytara a housle propojují do neskutečného unisono a Cobham to celé uzavírá bicími přechody a důslednými údery do čnelů Avedis Zildjian. Téměř hypnotická rytmická figura udržuje fantastické tempo až do závěru…

THE DANCE OF MAYA – ponuré tóny zkreslené kytary s aplikací wah wah pedálu se prolínají s elektrickým pianem, baskytarou a dochází k úžasnému harmonickému stupňování, které v přesném metru proměňuje harmonickou strukturu a my máme pocit, že jsme svědky nějakému starobylému obřadu. Tanec Mayů je ostatně nedaleko podobné asociaci. Harmonické stupňování je doprovázeno kvílením elektrických houslí a pak zcela nečekaně dochází ke zvratu a objevuje se základní bluesová forma demonstrované rytmem a nad tím sviští hadovité tóny houslí a McLaughlin ohýbá wah wah pedálem tóny a skladba začíná získávat nové energičtější tempo a prokreslování kytarovou exhibicí a houslí pokračuje ve velkém stylu. Zildjianovy činely čeří vzduch a McLaughlin nepostrádá nic ze svého neuvěřitelného nasazení. Tónová vyměna poslouží další vlně improvizací, která se ovšem zvolna proměňuje díky základnímu hudebnímu tématu zpočátku a stále se stupňuje harmonizování. V jedné skladbě jsme uslyšeli tolik hudebních variací, že člověk žasne nad jejich vnitřním sepětím….

YOU KNOW, YOU KNOW – subtilní úvod. Jemné kytarové předivo a přesně tikající jemné údery bicích a perlivé tóny elektrického piana, jako nějaký druh svébytné indické rágy – téměř meditačního charakteru… Nečekaný agresivní úder do strun, ale pořád jsme v jakési kontemplaci, kde jakoby nástroje odpočívají a my netušíme, jestli propukne nějaká agresivní erupce, nebo budeme hudebně chlácholeni do závěru. Údery se přibližují a ztrácejí a Cobham pojednou rozběhne svoje bubenické breaky a v kulometných přechodech skladbu za absolutního úderu skladbu ukončuje….

AWAKENING – závěrečná skladba jako kdyby probudila hejno sršňů ze zimního spánku. Zběsilá rytmika v mocném tempu uhání vpřed a společně s ní se hlásí ke slovu elektrické housle a mírně destruktivní tóny elektrického piana. Nespočitatelné doby a takty a zase ta ďábelská jízda v neuvěřitelné modulaci McLaughlinovy kytary. Co se zde děje, odmítá lidský rozum akceptovat. Je to princip soudobé bážné hudby, freejazzu… Nejsem si jist, kam zařadit tohle neskutečné vzepětí, dynamiky, exprese, emocí a virtuozního mistrovství, které ve své době vypadalo jako hudba z Marsu…. Je třeba však ještě připomenout, že McLaughlin, který přijal indické jméno Mahavishnu byl veden nejen hudební ideou založit progresivní skupinu, která by se vymykala všemu co bylo možné slyšet na tehdejší hudební scéně, ale i duchovním sdílením hudby jako pozitivní energie, které nejen jeho, ale i okolí dokáže povznést a rozpínat mysl bez aplikace oamných látek…..

Byl jsem nemálo hrdý nato, že v této v podstatě mezinárodní skupině hraje i „český Honza“ Jan Hammer, jehož jméno mělo být vymazáno z paměti našeho národa. Česká filmová pohádka Šíleně smutná princezna to naštěstí přežila, protože jeho jméno bylo zarámováno nepříliš čitelným gotickým písmem na pozadí bojnického hradu….
Tady jsou jakákoliv další slova marná. Tam kam dosáhli Mahavishnu Orchestra (a stáli vlastně na začátku), nikdo nedosáhl.
Plný počet hvězdiček!!!


reagovat

Mohyla @ 16.05.2011 16:55:59
Peter: Opäť pekne napísané, súhlasím, 5*****. Len sa mi nepozdáva ani v širokom zmysle slova, že Jimi Hedndrix je " světově nedotknutelnou ikonou progresivního jazzu v širokém slova smyslu a Mahavishnu Orchestra .....navazují".

Petr Gratias @ 16.05.2011 19:36:26
Díky, Mohylo.....
můj úmysl byl jiný a ten Hendrix mi tam vklouzl v jiné asociaci a pak jsem najednou musel řešit něco mimo psaní a mechanicky jsem text uložil a odeslal.
Omlouvám se. Měl tam být použit jiný příměr....Do této společnosti podle stylizovaného textu Hendrix nezapadá.....omlouvám se ještě jednou a díky za pochopení. Petr

Filozof @ 17.05.2011 09:10:15
Petr
Bojnice je zámek, ne hrad a jinak - tato deska mi vůbec nesedí. Je to pro mne moc jazzová nuda. Poslouchal jsem ji snad 10x a nic.
A Jan Hammer se svým elektronickým preludováním je pro mne přímo symbolem nudy a nicneříkající výplně. Holt KJJ a vkusu neporučíš. :-)

Petr Gratias @ 17.05.2011 14:58:41
Filozofe, Filozofe....
tos mě omráčil, stejně jako hudební kritiky u nás (Dorůžka, Černý. Klos) a Billa Milkovského a Joachima Berendta..... Ti všichni považují Inner Mounting Flame za revoluční počin, který zde dosud nebyl. Časopis Down Beat (a to je pořádně břitké periodikum, které hned tak někoho nepochválí.... vyhlásilo Mahavishnu Orchestra za Album roku a Kapelu roku!!!!!!!
Zatím jsem s každým, kdo se ve společnosti sběratelů náročné hudby a hudebních fajnšmekrů s tímto albem seznámil, našel vzácně společnou řeč. O hudebnících nemluvě - pro ty se stali Mahavishnu Orchestra nedostižný model.
Ano - jenom Ti, co poslouchali Slade, Sweet, Garyho Glittera, Suzy Quatro, Mud, Bay City Rollers, Smokie - ti mluvili záporně, ale tam se to DALO očekávat, ale když slyším od hudebního intelektuála (za jakého Tě považuji) taková slova, že je to NUDA a mže HAMMER jakbysmet..... tak to jsi opravdu PRVNÍ. No už se těším, jak tenhle názor přetlumočím v širší společnosti, to bude bomba - skoro se bojím říct to nahlas - "že Mahavishnu Orchestra na Inner Mounting Flame jsou NUDA"......
Mám teď pocit, jako kdybys obrátil tok řeky Vltavy od Mělníka směrem dolů k Šumavě.... ale Ty mě škádlíš a zkoušíš, co vydržím, že?
Prosím Tě - pořád řešíme - že každý má právo na svůj názor - ale já takovýto názor od Tebe nemohu přijmout. Člověk, který má jistě vyciselovaný vkus a hudební instinkt, přece nemůže vypustit takový zpozdilý názor!!! Dá se třeba říct - že fusin music (jazzrock) neposlouchám, nebo jsem orientován na jiný typ hudby, ale NUDA???!!!
HUH - to je na meprobamat a ibalgin dohromady!!! Takhle se trefit do vlajkové lodi saného žánru a do hudební revoluce.... teď mám pocit, že jsme všichni pitomci a nic jsme nepochopili, tak jako hudební kritikové.... Sorry, ale tohle se mnou zatřáslo!

Petr Gratias @ 17.05.2011 15:04:41
Filozofe.... hlídáš mě opravdu velmi důsledně - Bojnice je opravdu zámek a ne hrad. Je to vážně tak důležité, v tom kontextu je to přece irelevantní, i když máš pravdu - ale ta superpreciznost mě odzbrojuje - podstatný je Hammer:
Omlouvám se za řadu překlepů, nemohu dělat korektury a znovu analyzovat obsah textu. To dělám profesionálně a někdy toho má člověk v médiích plné zuby, takže se ještě jednou omlouvám za "nedůslednost" - normálně jsem pečlivý až moc, ale tady jsem si řekl, že je todiskusní fórum... díky za pochopení. Petr

luk63 @ 17.05.2011 15:28:47
No, snad se moc neshodím, když se přiznám (zde poněkolikáté), že Sweet rád poslouchám, dokonce je to má srdeční záležitost - přesto nemohou alba Mahavishnu Orchestra chybět v mé sbírce! A doufám, že to není z mé strany jen póza nebo nafoukaná snobárna :-)

Filozof @ 17.05.2011 20:36:16
Petr Gracias
To mne fakt mrzí, že Tebou můj vkus otřásá. Ale uč hochu... :-) Už několikrát jsem zde opakoval různým lidem, že je potřeba se prostě smířit s tím, že i Tvoje oblíbená superskupina je pro někoho šunt, odpad, hrůza...
Můžeš s tím nesouhlasit, můžeš proti tomu protestovat... znáš to... :-) Já se zase divím, že se Ti nelíbí Rebels, ale dávno už mne takové věci nerozhodí. Na oplátku mi klidně napiš, že Tě nudí Colosseum a jsme srovnaní. :-)

Ber to pozitivně - víš jaká by na světě byla nuda, kdyby se nám všem líbilo totéž?

A pozor - já nejsem žádný hudební fajnšmekr. Někoho takto označovat je nesmysl. A "hudební intelektuál" už není nic jiného, než nadávka.
Co se Ti líbí si nevybereš - snaha to popírat a dělat ze sebe programově fajnšmekra je obyčejný snobismus. A já jsem už moc starej, abych si na něco hrál. Mám hodně rád třeba krásné melodie Abby a naopak většina jazzu či jazzrocku z jazzového břehu mi nic neříká. Kdybych poslouchal to co se mi nelíbí jen proto, že to hromada kritiků označila za super - to bych teprve byl idiot. :-)
Ale jestli Tobě se líbí jen a jen náročná muzika, budiž - z celého srdce Ti to přeju. :-)

A druhé pozor - já jsem nikdy nenapsal nic o tom, že by toto nebyla dobrá hudba. Nijak ji nehodnotím a chápu, že to, co se dá změřit, svědčí o tom, že je skvělá. Může být skvělá, ale prostě jde mimo mne.
A upřímně - trochu mne překvapuje, že to pro Tebe není po mnohaletých zkušenostech se světem hudby normální. Copak se vždy shodneš s každým ve svém okolí? Jistě ne. :-)

"...já takovýto názor od Tebe nemohu přijmout."
Nu, tak nepříjmej ... nějak to snad přežiju. :-)

"...zpozdilý názor!!!..." No jo - já byl vždycky trochu pozadu... :-) tak snad v příštím životě. :)

"...teď mám pocit, že jsme všichni pitomci a nic jsme nepochopili..."
???? Tak tohle zase uniká mně. Jak souvisí to, co oslovuje mně s tím, co Vy chápete? Já myslel, že jde o hudbu a ne o moje názory. Alespoň pro Vás.

A rada na závěr - věnuj trochu času tomu, abys projel více skupin diskutérů a fanoušků od metalu po country. Vyslechni si, co vzájemně říkají o druhé hudbě a pouvažuj o tom. :-)

Petr Gratias @ 17.05.2011 21:06:39
Ahoj Filozofe.....
mám rád diskusi a Ty jsi diskusní typ, ale přiznám se, že vměstnávat svoje myšlenky do malého obdélníčku a vedle dalšího psaní a práce s textem v jiných rovinách už mi chybí energie. Kdybychom se někde někdy potkali, tak by to bylo docela zajímavé. Nejlepšéí debaty jsou face to face, ale psaní si postřehů a dopisů - to není ono.
Vypadá to jako přestřelka a obhajování názorů za každou cenu. Já jsem staršío ročník a mám některé pohledy na věc formované jiným způsobem, v jiných souvislostech a život za minulého režimu mě nevybavil takovou "tolerancí" k jiným žánrům, jako Tebe. Pro ABBA nemůže být součástí mé sbírky. Komerční pop (ať už byl udělán jakkkoliv) je pro mě symptomem měšťácké laciné kultury s tím dryačnickým způsobem zábavy a já jsem vždycky fandil hudbě z toho druhého břehu a na stará kolena senebudu měnit.
My. dříve narození jsme tu polarizaci cítili v sedmdesátých a osmdesátých letech velmi vyhroceně - tady jsme byli MY a tam byli ONI a to se promítá i do hudby. Stačí sledovat seriál Bigbít, který má velmi cennou dokumentární hodnotu a já se s tvůrci tohoto seriálu ztotožňuji s jejich pohledem na hudbu v daném období - to jsem ani po dvaceti letech nezapomněl a nezkorigoval.
Prostě akceptovat ABBU, Boney M a všechny ty deriváty popu bylo pro nás zaryté rockery, kteří chtěli jít dál, něco nemyslitelného.
A já jsem se domníval a stále se domnívám, že autoři, komentátoři a účastníci na Progboardu jsou určitá kategorie.... to nemá cenu dál specifikovat. Určitě víš, jak to myslím. Já nejsem konfrontační typ a nechci nikoho napadat - ale prostě nemohu akceptovat nepřijatelné názory. Ta svoboda vyjádření je hezká věc, ale když tomu popustíme uzdu, tak bude za chvíli opravdu plácat každý, co ho napadne a nepřinese to nic podnětného, zajímavého, poučného.... Změní se témata v tlachací klub a to se domnívám že nikdo nechce.
Colosseum se mi líbí moc, takže Ti nemůžu nic vracet .
Mám vypěstovaný nějaký vlastní styl, postoj a názor, ale na druhé straně ctím i názor odborných kritiků, kterým věřím a jejichž osobnostní a intelektuální potenciál je pro mne jakousi normou a měřítkem objektivity. Ale nemusím ten názor přijímat absolutně.
Se snobismem to nemá nic společného.
Navrhuji ukončit tuhle slovní přestřelku, aby nám zvířený prach nezačal zastiňovat oči a hlavně mozek (chachacha).
Nicméně vydrž do dalšího vzkazu - něco mě napadlo.
Prozatím wishing well Petr.

Petr Gratias @ 17.05.2011 21:16:59
Ahoj Filozofe... podle dohody jsem tu zas.
Nabízím Ti teď můj otevřený dopis, který byl umístěn na internetu a který deklaruje v mnohém ohledu můj pohled na domácí hudbu a stav hudby na našich rádiích.Je to širší téma k zamyšlení a já bych Ti ho chtěl nabídnout jako takový zákusek - stejně jako ostatním pánům progboardistům.
Ten dopis přímo nesouvisí s naší "přestřelkou" na téma Mahavishnu Orchestra, ale spíš deklaruje obecně můj znechucený názor nad vývojem stavu hudby u nás dříve a nyní.
Dopis je staršího data a vyvolal poměrně velkou odezvu a polemiku. Dostal jsem spoustu e-mailů a lidi mě zastavovali na ulici, kdo si mě trochu pamatoval a všichni mě vyjadřovali účast nad mým názorem. Brněnské kapely dokonce chtěly dělat na podporu nějaký vzdorokoncert, což se nakmonec nestalo. Já jsem nechtěl dělat žádnou revoluci, ale chtěl jsem pojmenoivat věci pravým jménem a přiznám se, že jsem se ani jednou nesetkal s nějakým odsudkem a názorem, který by to rozředil...
Tak jestli dovolíš - to téma Ti nabízím:


HUDEBNÍ PUBLICISTA PETR GRATIAS V OTEVŘENÉM DOPISE VŠEM PŘÁTELŮM A FANOUŠKŮM BÝVALÉHO "ROCKOVÉHO" RÁDIA HEY!
Chtěl bych reagovat na prohlášení programového ředitele Rádia Hey, p. Hromádky, a zároveň i na veřejnou diskusi na téma rockového formátu v českých rádiích obecně. Povšiml jsem si, že celá polemika na dané téma se poměrně slušně rozrostla a s mnoha názory, ale i podněty vnitřně souhlasím, nebo se s nimi mohu ztotožnit…
Pracoval jsem v brněnské redakci Rádia Hey jako externí hudební redaktor téměř tři roky a byla to velmi příjemná léta. Poznal jsem spoustu zajímavých lidí a dostal jsem možnost realizovat podle vlastních představ za skvělé asistence moderátora Martina Kudličky vlastní pořad ROCK CAFÉ, který se později přejmenoval na ROCK ANTIKVARIÁT. Podle vlastního subjektivního výběru jsem postupně nabídl posluchačům více než 80 kytarových hráčů anglo-americké provenience, ale i česko-slovenské hudební scény. Díky porozumění skvělého ředitele a citlivého znalce mediálního prostředí Radima Koziela, jsem dostal prostor představit rockovému příznivci širokou škálu hudebních stylů a pojetí a prosadit do vysílání hudební tvář, která v mnoha případech byla pro řadu posluchačů nová, objevná a neznámá. Neřídil jsem se nějakými pravidly popularity a obecné známosti, ale stejnou šanci dostali i hudebníci, kteří neměli tak masivní propagaci a jejich jména neprávem zapadla do víru hudebních dějin.
Vedle tohoto bohatého tématu jsem uvedl v pořadu ROCK ANTIKVARIÁT kompletní historického profily legendárních skupin jako byli The Beatles, Pink Floyd, Atomic Rooster, Cream, Janis Joplin, Maggie Bell a Led Zeppelin (na připravený profil King Crimson jsem už nedostal prostor). Kromě toho jsem do historického profilu o brněnské artrockové skupině Progres 2 pozval drtivou většinu všech hudebníků, kteří ve skupině působili a dodnes působí, a navíc jsem měl možnost pozvat do živého vysílání i samotné profilované hudebníky z Brna, Prahy a Ostravy, kteří se za mého přispění sami prezentovali posluchačské obci tak, jak je nikdo nezná…..
Velmi často nám do živého vysílání telefonovali naši posluchači a my jsme reagovali na jejich dotazy a postoje a názory. Na moji e-mailovou adresu mi ještě před nedávnem chodilo poměrně hodně dotazů, proč jsem přestal uvádět ROCK ANTIKVARIÁT. Na ulici a ve veřejné dopravě mě často zastavovali různí lidé, kteří projevovali hluboký zájem o daná témata a chtěli se dozvědět informace ze zákulisí příprav tohoto pořadu. Toto všechno mě přesvědčilo o tom, že moje práce je smysluplná a že oslovuje široké spektrum posluchačů, kteří pravidelně každé pondělí mezi 20.00 až 22.00 poslouchali můj pořad. Od dubna do konce června 2009 byl formát mého pořadu změněn. Byl natáčen ze záznamu a tím se bohužel ztratilo kouzlo bezprostřednosti a komunikace s posluchači. Nebylo mi to příjemné, ale protože jsem měl zájem pořad zachovat, tak jsem pokračoval v novém uchopení dál, i když jsem z toho vnitřně neměl velkou radost. Po skončení seriálu o legendárních Led Zeppelin byl všemu konec….
Na poradě redaktorů v zasedací místnosti na Rádiu Hey v Brně na Šumavské ulici najednou udeřil blesk. Dostavil se programový ředitel nebo dramaturg (nevím přesně jaké je jeho poziční postavení) p. Petr Kříček a moji kolegové Pavel Lněníček a Milan Krajči, stejně jako v té době už bývalý ředitel Radim Koziel a samozřejmě i já, jsme dostali okamžitou výpověď. Z celého postupu jsem měl pocit, jako by se vrátil počátek r. 1970 a do kulturní a politické sféry udeřila nebývalou silou husákovská normalizace a bez udání důvodu se vyhazovalo ze zaměstnání. Zazněly argumenty, že příští tvář Rádia Hey bude orientována směrem k novým informačním technologiím, facebooku a sportovní tématice. Hudba podle p. Kříčka je „pouze vatou, protože co si budeme povídat, vlastně nikdo z posluchačů rádio neposlouchá jako zdroj zábavy, poučení, rozptýlení, ale jenom jako zvukovou vatu…“ Ta ironická a arogantní teze mě ovšem dokázala vnitřně nabudit. Mám 55 let a hudbu poslouchám cíleně od r. 1970 jako encyklopedista, sběratel, specialista a po řadě seminářů, samostudiu a cílené snaze se za normalizace dovzdělávat v hudebních tématech, kam nás komunistická ideologie nechtěla pustit, jsem po řadě let dospěl na určitou úroveň, že jsem začal už za bývalého režimu samostatně uvádět pořady z vinylových nosičů, později vlastní audiovizuální pořady. Kromě toho jsem začal vyvíjet i v dané problematice publicistickou činnost a vybudoval si poměrně obsáhlou sbírku hudebních nosičů. Specializoval jsem se zejména na šedesátá a sedmdesátá léta (to ovšem neznamená, že bych další desetiletí ignoroval). P. Kříček přijel do Brna nikoliv vyjednávat o případných změnách a úpravách, ale byl vnímán jako likvidátor toho, co normálně fungovalo a co mělo sledovanost a odezvu. Absolutně neexistoval prostor pro nějaké vyjednávání a případné kompromisy. P. Kříček přijel likvidovat a tak byl vnímán i jeho přístup – tedy ne Děkujeme, odejděte!, ale přímo Vypadněte!. Když nový ředitel, velmi slušný člověk, Jan Zrzavý tohoto pána vyzval k tomu, aby nám alespoň poděkoval za naši práci, setkal se s lhostejností a odmítnutím. Elementární lidská slušnost a vlídnost se v těchto neblahých časech proměnila ve slabost, blbost a naivitu. Naopak drzost, agresivita a nabubřelost je vnímána jako lidská přednost a kvalita… Kam jsme se to dostali?
Svedli jsme s p. Kříčkem téměř tříhodinový boj na téma hudba v rádiích a profilace rockového formátu. Dopředu bylo zřejmé, že nemohu a nemůžeme vyhrát a zvrátit celý rozkladný proces, který byl nastolen. Po absolvování nutné psychologické sebeobrany a obrany hudby jako umění, jsem měl pocit, že jsem jako stavební dělník složil sám celý vagon cementu….. Když jsem p. Kříčkovi sdělil, že hudba pro mě není vata, ale naopak umělecká disciplína, před kterou jsem vždycky měl, mám a budu mít značný respekt a obdiv, že mě mnohokrát pomohla ze svízelných situací a že jí budu neustále něco dlužit, měl jsem pocit, že házím na stěnu hrách…
Rovněž jsem se doslechl, že p. Hromádka do médií oznámil, že pořady speciály byly pro výrobu příliš nákladné a že jejich produkce byla neúnosná k daným poměrům. Tohle je ovšem nikoliv mystifikace, ale holá a sprostá lež!! Veškerou přípravu pořadu a dramaturgii jsem si zajišťoval sám (stejně jako mí kolegové v jejich speciálech) a jejich realizace nijak hudební redakci nezatěžovala ani finančně, ani pracovně. Bylo mi schváleno, že když bude pozván do živého vysílání daný hudebník, bude mu refundačně vyplaceno 500 Kč jako náhrada za jízdné, tedy žádný honorář!! Jednalo se o několik hudebníků z Prahy a Ostravy. Drtivá většina případů ovšem byla jenom v mé vlastní režii. Když spočítám čas na přípravu a koncepční pojetí jednotlivých pořadů, protelefonované peníze, tak se ani můj honorář nepohyboval v nějaké závratné a neúnosné rovině. Především bylo jasné a zřejmé, že tuhle práci jsem dělal rád s entuziastickým přístupem a potom bylo velmi snadné, takového člověka zasáhnou a vzít mu to, co ho bavilo a co bavilo o posluchače, kteří ho pravidelně poslouchali…
Protože až téměř pětatřicet let života jsem prožil za komunistického režimu, znal jsem tehdejší poměry a restrikce vůči hudbě, zejména rockově orientované. Doufal jsem že společenské a politické poměry na domácí scéně se nějakým způsobem narovnají.
První dva roky (asi 1990 až 1992) to skutečně vypadalo tak, že bude odděleno zrno od plev a že kvalita a ryzost vybrané domácí hudební produkce získá oprávněný prostor pro vlastní existenci. V dalších letech jsem pochopil, jak jsem se hluboce zmýlil. Dobrá, snažil jsem se tedy akcentovat svůj liberální postoj a řekl jsem si, že v tomhle národě bude nějaké procento těch, kteří budou chtít slyšet nadále jména jako Michal David, Iveta Bartošová, Petr Kotvald, Stanislav Hložek, Sagvan Tofi, Pepa Melen, Milan Dyk, Darinka Rolincová, Markéta Muchová, Pavel Horňák, Michal Penk, Vašo Patejdl, skupiny Elán, Balet…. a podobné produkty… ale zároveň jsem si přál, aby se do širšího povědomí posluchačů dostala oprávněně jména jako Dežo Ursíny, Soulmen, Prúdy, Matadors, Rebels, Flamengo, George And Beatovens, Blue Effect, Etc…, Marsyas, Blues Band Luboše Andršta, Energit, Mahagon, Progress Organization, Progres 2, Futurum, Synkopy 61, Oldřich Veselý a Synkopy, Futurum, Fermáta, Collegium Musicum, Ota Petřina, Michal Prokop a Framus Five, Bohemia, Dux, Pražský výběr, Stromboli, Dunaj…. Bohužel se tak nestalo. Tahle hudba to prohrála dvakrát. Poprvé v době svého vzniku, kdy se nad ní vznášely mraky ideologické závadnosti a podruhé, když pro generaci dnešních třicátníků je tato hudba „stará“ a netrendová. Vlna techna a taneční scény totálně zaplavila jako plíseň hudební cítění nové generace, pro kterou je potom hudební umění Radima Hladíka, Mariána Vargy, Michala Pavlíčka, Luboše Andršta nebo Jana Hrubého jakýmsi nepochopitelným anachronismem…
Naleštěnému jednoduchému popu osmdesátých let velmi nahrála okolnost, že „naši zlatí hoši z Nagana“ v r. 1998 sdělili novinářům, že právě Michala Davida a celou tu jmenovanou společnost za jeho jménem poslouchali v šatnách a na hotelích. Lepší reklamu si opravdu přát „děti ráje“ nemohli. Jak stačí málo, aby respektovaný sportovec ovlivnil svým pochybným vkusem masy lidí, kteří mu okamžitě přitakají a následně uznají jeho postoj v souvislostech, že když to říká on, takový sportovní pojem, tak to bude asi pravda a my mu to uvěříme. Svědčí to o tom, na jak mizerné intelektuální úrovni stojí průměrný český posluchač….
Jsem konsternován z toho, jaké skupiny jsou dnes prezentovány na televizních obrazovkách, na rozhlasových vlnách a na festivalech jako rockové. Připadá mi to jako výsměch a zároveň totální ignorance ze strany producentů, organizátorů a nových hudebních kritiků a publicistů, když nedokáží rozpoznat kvalitu od mizerie. Jak mohou být skupiny jako Chinaski, Kryštof, Divokej Bill, Vypsaná fixa, Mňága a Žďorp, Tata bojs, Děda Mládek Illegal Band, Cocotte Minute, Ready Kirken, Support Lesbiens…. zařazeni do rockové kategorie, když se vlastně jedná o moderní pop? Postavte skupinu Chinaski vedle Fermáty, nebo Blue Effect sedmdesátých let vedle Kryštofa a budete mít pocit, že jste instalovali do expozice barokní varhany vedle selského žebřiňáku…. Nechci, aby má slova byla vnímána jako konfrontace, ale hudební redaktoři a lidé pohybující se v oblasti rockové hudby by měli mít jistou inteligenci, cit, vkus, instinkt a tyto schopnosti dát cele do služeb své nelehké profese!!
Prosím Vás, vyměňte všelijaké trendové kariéristy a zlatokopy, kteří vnímají hudbu jako prostor pro laciné zbohatnutí a ovlivňování svým pochybným vkusem zejména mladé posluchače, kteří teprve hledají svoje vzory a předměty zájmu, abychom se nemuseli za pár let stydět před ostatním světem, kde panuje zcela rozdílné poměry….
Proč bych měl stále přesvědčovat nové programové manažery, dramaturgy a tvůrce playlistů, že hudba Beatles, Cream, Who, Frank Zappa, Jimi Hendrix Experience, Pink Floyd, Bluesbreakers, Jethro Tull, King Crimson, Nice, Atomic Rooster, Strawbs, Curved Air, Allman Brothers Band, Yes, Van Der Graaf Generator, Led Zeppelin, Deep Purple, Santana, Vanilla Fudge, Focus, Doors, Spooky Tooth, Johnny Winter, Miles Davis, Bob Dylan, Mahavishnu Orchestra, Weather Report, Rick Wakeman, Caravan, Gentle Giant a dalších nejmenovaných je kvalitní, obsažná, podnětná, umělecky závažná, originální a jedinečná, když už to přede mnou řeklo tolik více fundovaných lidí a tato jména jsou dnes běžnou součástí encyklopedií a intelektuálního povědomí…
Na tohle téma bych mohl velmi dlouho rozvíjet svoje postoje, myšlenky a názory. Domnívám se, že to hlavní už bylo řečeno. Za svým názorem si stojím a nemám pocit, že bych se měl nechat ovlivnit nějakými novými tezemi. Čtyřicet let poslechu hudby, se domnívám, mi dává licenci k tomu, abych věřil tomu co říkám a neztratit vlastní tvář.

Dopis nebyl nijak redigován, ani jinak upraven nebo korigován. Redakce tohoto portálu nenese za jeho obsah žádnou zodpovědnost. Umístěn je zde s výhradním souhlasem autora, který cítí potřebu se vyjádřit k uplynulým událostem v kontextu s médiem, ve kterém působil a ke ktreému měl delší čas nejen pracovní vztah.

Filozof @ 18.05.2011 20:23:52
Ahoj Petře,

mrzí mne, že moje názory, vkus a přístup jsou pro Tebe nepřijatelné, ale co se dá dělat... Chápu to v tom smyslu, že sám mám také svoje obecné zásady, které když někdo neuznává, neumím s ním najít společnou řeč - akorát u mne se tyto zásady netýkají hudby.

Možná by Tě zajímalo, že jsme tu kdysi založili vlákno o hudebních "úchylkách" a divil by ses, co všechno za šunty ve slabých chvilkách posloucháme - rubrika se plnila velmi rychle a lidi se odhalovali až překvapivě. Nikdo se za to nestyděl (nebo to nedal najevo), všichni tak nějak cítili, že člověk má občas chuť vyvážit tvrdou či náročnou muziku sladkým popem nebo něčím k lehkému skotačení. Proto myslím, že tady hledat někoho, kdo má absolutně vytříbený vkus a nikdy neposlouchá pop budeš velmi těžko. Ale snad najdeš - moc Ti to přeju.

Já sám například vysloveně nesnáším komerční, umělý - především syntezátorový - zvuk. Ale krásnou melodii, zazpívanou bel canto způsobem si klidně dám. Je-li harmonicky dobře napsána a nazpívána, pohladí mou duši a ocením umění skladatel i přednes zpěváka. A zrovna třeba Abba je považována dost často za vrchol v tomto směru a Ulvaeus-Anderson za melodicky nejobdařenější dvojici po Lennon-McCartney. Navíc jsou vynikající aranžéři, ve studiu si se skladbami velmi vyhráli a výsledek je prostě prvotřídní a velmi chytlavý. Pro mne i pro stamiliony dalších.
Naprosto respektuji, že Ty i mnoho dalších poslouchá jen úzce zaměřený náročný rock, či třeba tvrdý metal a jiné je neoslovuje. Prostě neutrální fakt. Já jsem duší romantik, takže mne oslovují i krásné melodie podané nádherným hlasem - Abba, Joan Baez, Tom Jones či Elvis.

Jo - a dělení My vs. Oni vnímám svým způsobem také, ale logicky se nemůže týkat hudby. Ta je neutrální, nikomu nic neudělala - její hodnocení z logiky věci nemůže souviset s autorem.

Dopis si zkusím stihnout přečíst zítra.

Petr Gratias @ 19.05.2011 06:43:23
Zdravím, Filozofe....
Jsem rád, že ses mi "hudebně odhalil" a že teď vím zase něco víc o Tvých hudebních přístupech a postojích.
Rád se "odhalím" i já. Tedy myslím, co poslouchám a jaké vzájemné dráhy se ve mně kříží, spojují a rozpojují...
Beatles jsou prioritní (to je celoživotní zájem), od nich ale jdu směrem k blues - britskému i americkému, také k jižanskému rocku, potom k fusion music (jazzrocku), pak k britskému artrocku, pak se vrátím do britské (Pretty Things...) a americké psychedelie, odtud k americkým písničkářům (Bob Dylan, Neil Young), pak zase k německému pojetí progresívního rocku (Amon Duul 2, Can) odtud k britskému elektrickému folku Fairport Convention, Gryphon, Steeleye Span..., líbí se mi i latinsko-americká hudba (vybraná - Jobim, Tanja Maria, Flora Purim, Egberto Gismonti), progresivní britský rock - Spooky Tooth, Gentle Giant, Van Der Graaf Generator, pak zase andská scéna Focus, Cuby And Blizzard, Livin´Blues, Golden Earring.. pak polská scéna Czeslaw Niemen, SBB, Krzak, Urszula Dudziak, raná Maryla Rodowicz, pak si skočím trochu i na sever k ECM - Terje Rypdal a odtud ke klasickému britskému hardrocku - Led Zeppelin, Deep Purple, Uriah Heep.... poslouchám ale i Franka Zappu.. Pozoruješ ty přeskoky a proměny? Samozřejmě nemohu jmenovat všechny a všecho, tak jako se mi v některém žánru něco líbí víc a něco míň....
Co nemám rád: je standardní konzumní pop-music toho festivalového typu, disco, techno, hiphop, house, drum and bass, dance floor a nejsem milovník metalu!
Nesnáším elektronickou scénu osmdesátých let - synthipop, nemusím novou vlnu, punk, hardcore, ani reggae. Nevyrostl jsem na swingu, na big-bandovém jazzu, ale nezatracuji je.... je to důležitý vývojový článek, bez kterého by byl další hudební vývoj nemyslitelný. Ani ke country nemám vztah, taky ho ale nezatracuji, jenom ho necítím. Rock and roll se mi líbí - je to základ bigbítového gruntu, ale některý víc a některý míň....
Mám ale svoje vytipované zpěváky a zpěvačky, které nemusejí být nutně rockoví, ale jsou vkusní a osobití. U nás bych jmenoval třeba: Marta Kubišová, Zuzana Navarová, Hana Ulrychová, Eva Olmerová, Marie Rottrová, Matha a Tena Elefteriadu (s těmi se kamarádím) a je mi jedno, že je to širší pojetí pop-music....
Obecně ale hlavně šedesátá a sedmdesátá léta... v tomhle jsem hodně konzervativní - na ty jsem zaměřen a tady cítím svoje druhé já - osmedesátá léta mi nejsou blízká (ale pár věcí i z nich poslouchám rád), devadesátá léta jsou mi kousek bližší, ale jen v něčem. Jak člověk stárne, zjistí, že neudrží přehled ve všem co vzniká a zaniká v současnosti a tak se raději vracím k tomu, co je mi nejbližší - nové a trendové věci ponechávám jiným....
Tak to je tak jenom "zhruba" nahozené téma. Všechno jsem pochopitelně nemohl obsáhnout.
Obecně: rock (mi dodává energii), jazz (kontemplaci), blues (melancholii), akustická hudba (pocit uvolnění a svobody), artrock (estetické krásno)... je to jen takový náčrt....
Jinak se hlásím k woodstockovské generaci, takžze kapely tohoto období jsou mi velmi blízké...
Tož asi tak.... Vidíš, jak jsem se mýlil, já jsem si myslel, že jsi Pražák, který je u centra dění.
Mám rád starou Prahu a její vibrace, tak jako obecně vztah k historii, ale žít bych tam trvale nechtěl, třebaže se tam odehrávaly a odehrávají nejdůležitější věci v různém slova smyslu - je to prostě hlavní město....
Zatím se měj a přeji hezký den. Ahoj Petr.

Filozof @ 19.05.2011 07:07:10
Petr Ad dopis
No jo no... silně mi to připomíná moje politické a společenské komentáře v novinách. Pak si to s Jirkou Černým, Tomášem Halíkem a podobnými lidmi vzájemně odsouhlasíme a pokýveme hlavou, jak spolu souhlasíme, dodáme, že je prostě taková skupina lidí, kteří to vidí(me) podobně, “správně” a rozumně, ale zároveň dodáme, že proti vox populi mnoho nenaděláme a proti mafii nahoře už vůbec ne... Velká část lidí prostě bude volit komouše a milovat Klause :-(.
A totéž tady - vzájemně se poplácáme po rameni, že jsme ty “správný”, co poslouchaj King Crimson a pak se rozejdeme mezi lid, který poslouchá Lady Gaga a M. Davida. Ty hokejisti si to nevymysleli - jsou prostě takoví a spousta ostatních také. Ale to bylo i 1960 - 75. Sice se tenkrát do top 10 dostávala i kvalitní muzika (ve větší míře v podstatě poprvé a naposled), ale stejně víc desek prodali Monkees než Cream. A i z hudby bez debat špičkových skupin se ujímal pravidelně největší balast - mrkni na Manfred Mann, Small Faces a další. Prostě obecný masový vkus i inteligence není moc vysoká a není ochotna jít náročnější hudbě vstříc - a to nezměníme.
Můžeme se o to snažit a je to chvályhodné - vychovávat články, knihami, pořady v rádiu, ale iluze o převratu ve vkusu bych si nedělal.
A zcela mimo jsou tyto úvahy ve spojení s těmi, kteří to celé drží pod palcem. I když něco vybuduješ s nejlepším úmyslem, jakmile tam začnou smrdět prachy, naroubujou se Ti tam zloději a “takyobchodníci” a půjde zase jen o peníze. A je jedno, jestli je to vláda státu nebo rádia. A s těma lidma se nedomluvíš. Jejich argumentem je naditá prkenice, ochranka a podplacená policie. Jde jim jen a jen o prachy a tím to hasne. Tak to prostě je.
V Tvém dopise argumentuješ samými starými kapelami. Ale ona existuje kvalitní muzika i dnes. Jen to má 100x těžší, než před 40 lety (myšleno na západě). Společnost se změnila a principy jejího ekonomického fungování přitvrdly. Ale to máš i v literatuře, divadle a jinde. Bohužel to zpětně působí na obecenstvo a dále se to tím po spirále zhoršuje... :-( Díky Bohu za to, když se občas něco z alternativní kvality prosadí v širším měřítku (Radůza ap.).

Filozof @ 19.05.2011 07:43:01
Petr G
No - já tedy nemám dojem, že bych se moc hudebně odhalil - ale není problém, aby sis o mém vkusu přečetl v mém profilu tady - tam získáš představu. Mám totiž velmi široký záběr - mezi mými CD najdeš hudbu Od Číny po Chile a od Rumunska po Kamerun a také od baroka po 21. století...
Za Tvůj popis vkusu díky - proč ho nedáš do svého profilu?? Vůbec ho nemáš vyplněný.
Jinak pro zajímavost - 95 %našeho vkusu se kryje. I přístup k jednotlivým obdobím hudby atp. - přístup k 60’s i 80’s bych dokonce popsal úplně stejně, vztah k metalu, country, disco atp. vlastně z 99 % také! A dokonce máš také popové oblíbence - jako já. Takže Tvoje předchozí odsuzování mých “úletů” do hájemství popu moc nechápu...
Po přečtení tohoto profilu se vsadím, že tady jen výjimečně najdeš někoho s bližším vkusem, než jsem já. Jsou tu často na tvrdší a novější muziku...

Petr Gratias @ 19.05.2011 07:54:12
Ahoj Filozofe...
díky za Tvoje postoje a názory. Dokáži se s n imi ztotožnit a myslím, že se názorově dost přibližujeme, to je pro mě dobré zjištění...
Rozdíl cítím v tom, že já jsem starší člověk a už možná unavenější životem v to obecném slova smyslu. Těch zážitků, proměn, zklamání, očekávání... přišlo už asi víc než dost a můj smysl pro absolutní toleranci je otupen. Ty jsi mladší a asi v řadě případů odolnější a tolerantnější než já. A je to dobře. Já už toho moc pozitivního před sebou nevidím, i když nejsem programový skeptik... nicméně když cítím, že mi někdo (viz to rádio) bere něco je je bytostně moje a navíc - má to ohlas, je to interaktivní a lidi to zajímá a vlastně Tě motivují a povzbuzují... a teď přijde nějaký ignorant a chce to radikálně zrušit - tak trpím (to je excpresivněji vyjádřený pocit).
Nemám rád komunistickou ideologii a to ce sa tady dělo před r. 1989 jsem si prožil, ale taky jsem hrubě rozčarován z vývoje naší pluralitní demokracie, zejména v poslední deseti - dvanácti letch zpět... No nic, nechce to - tohle je hudební portál a tyhle věci sem nepatří, ale bohužel se promítají do hudby a tak jsem byl nucen to propojit.
Třeba bude někdy příležitost a uskuteční se setkání progboardistů a tam se poznáme face to face.
Do Reagováníi se tyhle věci nehodí psát a vlastně sem nepatří. Je to o hudbě. Ale to téma jsem sem dal zcela záměrně. Byl bys překvapen (stejně jako já, jakou to vyvolalo odezvu) opravdu nepřeháním.
V každém případě díky za názor a empatii. Vážím si toho!S trochou nadsázky použiji patos: Hudba nakonec vyhraje a zvítězí.... hmmmmm
Díky za Tvoje názory

Filozof @ 20.05.2011 06:52:46
Petr
Já Ti samozřejmě rozumím - každého by to štvalo a je to špatně. O tom žádná. Jen už jsem nějak rezignoval...
Na politiku máme asi stejný názor. Setkání Progboarďáků Téte-á-téte asi není dobrý nápad. Bylo by moc mrtvých... :-)
Díky moc za vyplnění profilu a neděkuj mi pořád za názory - není proč a navíc by ses uděkoval.. :-)

b.wolf @ 22.02.2012 17:31:52
Petr Gratias ad Dopis: Zdravím Mr. Gratiase; dneska jsem čirou náhodou hledal reakce na tenhle famózní projekt a narazil jsem tady na Tvůj dopis ohledně Radia Hey! Takže jenom přidám malou noticku: kde se vyskytoval rockový dědek R. Koziel, vždycky šla do rádia super hudba. Tuším byl napřed v Rockmaxu, které od jeho odchodu nestojí ani za naladění, natož za poslech, co se týče Rádia Hey!, dtto... jinak ovšem, pokud jde o hudbu, s Tebou souhlasím. Za komárů, kdykoli jsem někde, ať už ve škole či vodáku, potažmo jinde, pustil moje oblíbené desky (já zas klasický heavy metal můžu), to bylo keců, že taková hrůza není vhodná pro socialistickou mládež a podobné kydy. Naivně jsem se domníval, že to ´89 skončilo-bohužel neskončilo. Hard rock nebo metal jsou nadále důsledně ignorovány (když jsem napsal tukanům do "české tv óčko", proč, odepsal mně jakýsi redaktůrek, že "to je okrajová hudba, kterou nikdo neposlouchá" a "my musíme pouštět kvalitu"-jestli tím myslí ty i Tebou vyjmenované hrůzy typu techno, house, rap a pod., tak to potěš koště..) Nikomu svoje oblíbené smečky nenutím, ale nesnáším, když dvacet let(!!!) od sametu pořád "nezávislá rádia" mastí komančské hity mišky zadávita či národního pokladu. To jenom na okraj... pokud jde o Mahavishnu Orchestra, tak první dvě desky mám dodnes v archivku a nedám na ně dopustit. Hodnocení je jasné, 5/5.

OHNOTHIMAGEN @ 22.02.2012 19:11:05
Petr "Hraboš" Hrabalik promine, ale budu citovat z jeho výtečné knihy "Mimo Sud":

"-Rdd- zklamal jednu dívku tím, že zcela vykouřen a z pozic nepochybného odborníka naboural její představu o některých jejích oblíbencích: ,...a mezi disco sound bývá chybně zařazován i Michal Zadávit. Je to stejné, jako kdybyste mezi vačnatce zařadila igelitovou tašku...'"

02.07.2010 bullb | #

Zase budem troška osobný, keď poviem, že za túto platňu som vysolil 270 Kčs (asi v roku 1975). Hned na prvé počutie mi nerezala. Predtým som mal perfektne opočúvané Birds of Fire, ktoré vyšlo až po Inner ... Tak muselo nastúpiť porovnávanie. Stále sa mi zdalo slabšie ako Birds... Cobham "trieskal" neučesane, časté striedanie rytmov, nervózna McLaughlinova gitara. Hammer bol takmer skrytý sa týmto tornádom hudby. Ale !!! čas všetko rieši a dnes si dovolím tvrdiť, že práve toto je to pravé Mahavishnu, ktoré naživo je ešte počuť aj na 3. albume Between nothingness ... Z prvej zostavy Mahavishnu (a najlepšej) to hodnotím ako najlepšie album. 1 bod si nechávam ako rezervu, lebo McLaughlin bol na tom albume sebec a nepúšťal ostatných dopredu.
reagovat

07.01.2006 k. | #

Uzasna deska. Je az s podivem, ze se k ni jeste nikdo nerozhodl vyjadrit! Skvostne dilo petice mistru. Dle meho nazoru jedno z nejvyznamejsich alb progress rocku / fusion jazzu. Spolecne s "birds of fire" pro mne tvori vrchol, ktery se zatim nikomu jinemu nez Mahavishnu Orchestra nepodarilo dosahnout!
reagovat

Ahcid_Atthak @ 25.03.2006 00:00:00
Bohuzial som mal moznost vypocut si len prvy song Meeting Of The Spirits ale aj to mi stacilo aby som mohol povedat ze tento band sa dopustil jednej z najgenialnejsich veci v historii progressive rock. Ta fajnova synteza orientalnych prvkov, McLaughlinovej gitary a Cobhamovych bubnov PROSTE EŇO ŇUŇO. Ku cti hlavne bratov Cechov prispieva aj to ze keybordista Jan Hammer je cesky rodak ktory emigroval do USA v roku 1968 ked nam v boji proti imperialistickym zivlom prisli pomoct bratia Rusi. Boh im pomahaj.