Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 06.06.2014

Poslech hudby je trošku jako sport. Nemám teď na mysli nějaké soupeření v počtu poslechnutých alb, jde mi o něco jiného. Pokud člověk chce dosáhnout kvalitního posluchačského prožitku, musí podle mě své uši (a samozřejmě i mozek) trénovat. Některé žánry, kapely či skladby jdou "do uší" snáz, u jiných to jde hůře (což ale nevypovídá vůbec nic o jejich kvalitě/nekvalitě). A pokud si chce člověk náležitě užít i poslech obtížněji vstřebatelných věcí, potřebuje získat určitou posluchačskou zkušenost. O mnohé tak přicházejí ti, kterým je hudba pouze kulisou k jiné činnosti a nedovedou se ztišit k soustředěnému poslechu.

Takovéto myšlenky se mi honily hlavou, když jsem (zatím) naposled vyndával z přehrávače disk s albem The Inner Mounting Flame od Mahavishnu Orchestra. Cítil jsem v tu chvíli, že tuto nahrávku již vnitřně akceptuji a mám k ní utvořený určitý vztah. Myslím si ale, že například před rokem či dvěma bych ještě nebyl dostatečně "zralý" na to, abych desku The Inner Mounting Flame (potažmo pak i další tvorbu Mahavishnu Orchestra) dokázal vstřebat. Toto album jsem si pořídil asi před čtvrt rokem jako součást box setu The Complete Columbia Albums Collection, když jsem se rozhodl zjistit, proč je tato kapela tak opěvována a velebena - a myslím si, že už to alespoň částečně vím.

První věcí, která se mi při poslechu desky výrazně vryla do paměti, je na svou dobu neuvěřitelná technická vyspělost kytaristy Johna McLaughlina. Hra tohoto "praotce" všech shredderů a jiných prstohoničů musela v době vydání alba působit jako zjevení. Oproti Emergency, debutu kapely The Tony Williams Lifetime, kde se tento kytarista prezentoval spíše jazzovou hrou, se jeho projev během dvou let stal mnohem komplexnějším - a výraznějším. Při dalších posleších jsem postupně rozkrýval i instrumentální mistrovství zbytku kapely. Housle Jerryho Goodmana jsou McLaughlinově kytaře naprosto rovnocenným partnerem - myslím si, že kdyby si z ničeho nic oba hudebníci své party prohodili, nebyla by žádná z nahrávek o nic horší. Klávesista Jan Hammer je tu prvkem, který propojuje sólové nástroje a rytmiku, a kvůli tomu tu asi nedostával tolik sólových příležitostí, jako první dva zmínění, ale když už se tak stane, rozhodně se nenechá zahanbit. To Billy Cobham, ten na svou bicí baterii předvádí jedno velké grandiózní představení v podstatě skoro celou délku desky. Rick Laird je z celé pětice (jak už to u basáků bez nadbytku exhibicionistických manýrů často bývá) nejméně nápadným, ale přesto důležitým kolečkem v soukolí - jeho basy by v konečném vyznění velmi chyběly.

V předchozím odstavci jsem mluvil o "sólistech a doprovazečích" - ono se to ale nedá sfouknout tak jednoznačně. Dalo by se totiž také říct, že v některých rychlejších skladbách sóluje naráz celá kapela. Výsledkem ale není nějaký kakofonický jazzový galimatyáš, nýbrž perfektně propracovaná a dohromady sesazená souhra pěti osobností, ze které nikdo (no dobře, Mclaughlin občas ano) příliš nevyčnívá. Sólová hra zde byla "povýšena" na formu doprovodu.

Docela dlouho jsem dumal nad tím, kde se vlastně na debutu Mahavishnu Orchestra coby stylotvorné jazzrockové kapely nachází ten jazz. Často mám totiž pocit, že se Mahavishnu Orchestra svým hudebním projevem více než k jiným fusion kapelám (např. Weather Report či Return To Forever) přibližují spíše progresivně-rockovým skupinám jako Yes či King Crimson - ale (i přes hlubokou úctu k tvorbě těchto progresivních kapel) musím uznat, že se Mahavishnu Orchestra instrumentálně a kompozičně nacházejí ještě o třídu výše. Prozatím jsem své myšlenkové pochody uchlácholil domněnkou, že jako jazzové lze označit způsoby nakládání se strukturou jednotlivých skladeb, zatímco instrumentace čerpá svou dravost hlavně z rocku.

Nerozepisuji se tentokrát o jednotlivých skladbách - to už Petr Gratias a hejkal provedli důkladněji a výstižněji, než bych byl sám schopen. S jejich pohledem se plně ztotožňuji a k dosavadním pětihvězdičkovým hodnocením připojím i to své. The Inner Mounting Flame je výtečné album výtečné kapely, která v rockové hudbě výrazně posunula hranice možného - mohl by si jakýkoliv muzikant přát víc?