Reakce na recenzi:

horyna - @ 30.07.2016

Cože? Believe zde nemá jedinou recenzičku, ostuda:-)
Pendragon patří mezi mé stálice a osobní favority britského neoprogu, spolu s Pallas a Iq si dělí přední místa v oblíbenosti a podle nálady si je mezi sebou přehazují.
Kariéru kapely vnímám v určitých etapách a mohu tedy říci, že tvorba Pendragon vlastně prochází po celou dobu, určitými vývojovými fázemi.
Do první z nich počítám alba ze začátku kariéry po desku Masquerade Overture: vyznačující se velkou melodikou, občasným solidním sladkobolným klávesovým patosem a Gilmourovskými táhlými melodickými sóly.
Ve druhé, vysoce progresivní větvi jsou umýstěna alba Not of This World a zmíněné Believe: kde zvuk malinko přitvrzuje koncept je hlubší, vše je mnohem více struktůrováno, aranžmá nabývají na barevnosti a o progresivní změny tu jde především.
Ve třetí kategorii je pak zastoupena zcela nová cesta těchto britů, od alba Pure do jejich tvorby vplouvá temnota, samply, občasný industriální závan, vše je více šedivé, tíživé, ale také promakanější, zajímavější a nálada je vkusně hmatatelná.

Belive společně s posledním Men Who... pro mne představuje koncepčně nejsložitější desku kapely co se soustředění a pochopení záměru skladatele týče.
Nádherné arabské motivy v Believe- nám desku otevírají, po ní následuje melodicko rockovější píseň No Place For The Innocent a poté, už stěžejní skladba alba The Wisdom Of Solomon- dobře si pamatuji, když jsem ji jednou slyšel na cyklo výletě, dokázala mne její energie vybičovat do kvalitního spurtu. Floydovská vláčnost vnesena do klávesových struktur a melodického sóla, náhle střídá dusot španělek, to vše zahrnuto v rychlé melodii, Barrett exceluje hráčsky i vokálně, na skladbu se nabalují další aranžmá exotického charakteru a pozitivní náboj se rychlostí hromu šíří v posluchače. Kapela našlápne do elktričtější plolohy, nádherná basová figura a spousty sól, vše mistrně zkomponované a zahrané, velká paráda.
Následuje čtyřdílná, více jak 20 minut trvající suita The Wishing Well, její první část čaruje s náladou a potemnělé klávesové plochy pouze připravují sledy příští. Čistota průzračných akustik ve velice muzikálním kabátu, tvoří společnost Nolanovým klávesám a připravují tak živnou půdu Nickovu uhrančivému podání druhé části oné suity. Smyslný ženský vokál jako vstupní brána We Talked- zprvu cválající, po chvíli spíše spurtující energické progrockové věci. Opus uzavírá naléhavá Two Roads- zprvu se hraje hodně unplugged, (postřehnout můžeme vystrčenou Peterovu basu), aby hybný hypnotický riff přemostil skladbu do extatických progových orgií, ve kterých kompletní nástrojový park prokáže své kvality.
Learning Curve- smyslná, na basové figuře a zajímavých samplových zvucích stojící klenot žánru a tvorby kapely vůbec, exoticky znějící kytarová pasáž v druhé půli prostě nemá chybu. Přesně pro tento typ písně kapelu miluju.
Závěr patří komplexní The Edge Of The World.

Nick Barrett je inspirativní osobnost, jeho svérázně zabarvený, uhrančivý vokál rozpoznáte z tisíce, jako kytarista dosahuje uměleckých výšin a jako skladatel se za posledních zhruba pětadvacet let posunul oproti své minulosti na úplně jiný level. Kolik jen emocí dokáže do své hudby propašovat je úžasné a záležíé na každém z nás, jak moc se jeho prostředky necháme strhnout.