Pendragon - Believe (2005)

O největší šok v mé hudbou rozjitřené mysli se postarala v poslední době tahle deska od Pendragon. Od těchto veteránů mám první tři alba, tak jsem, nabuzen horynovou vynikající recenzí, napjatě čekal. Tak jako on byl sražen do kolen výtvory Bad Company, dopadl jsem já stejně po "Believe" a nelze než mu složit poklonu největší.

Believe je jemnou, orientálně laděnou introdukcí. Právě důraz na náladu je ohromnou devizou kapely, zde zřetelně ukazuje mystickou náplň. Už další No Place for the Innocent mě ohromným způsobem nakopává, skvostná pecka, které kdysi v osmdesátkách plodili třeba i stejně božští Camel. Nick Barrett tu kraluje nejen kytarou, ale i velitelským hlasem. The Wisdom of Solomon ukazuje nejen moudrost Šalamounovu, ale přehršel hudebních hodů. Dynamické tempo, nálada komorně se přelévající z předchůdce a postupně gradující s vybroušenými akustikami a báječnými klávesovými střípky Cliva Nolana do vypjatého finále.

Pilotní jednadvacetiminutová suita The Wishing Well začíná opět malebně náladotvornou For Your Journey - temné, až floydovské odstíny, ztišené vokály prozrazují, že začíná cosi ohromného. Sou´by Sou´west je postavena na skvostně zhuštěných, až hackettovských akustikách, už to nemůžu nemilovat. Přichází Nickův procítěný, odevzdaný hlas a pestrobarevné Nolanovy omalovánky rostou zvolna do výše.

We Talked nás přenáší za polovinu suity opět čisťounkým akustickým potokem tónů, postupně se zapojuje vedle Nolana i rázný Fudge Smith, tady se mateřský vztah k Marillion projevuje plnými hrstmi. Závěr suity v podobě Two Roads startuje dramatické drnkání, Nick Barrett sem vstupuje mimořádně citlivým projevem, který si drží celou dobu. Nádherný přerod po první minutě a zlom do progového bezchybného koncertu mě naprosto zbavuje slov, tohle rozehřeje ledovce i v sedmi tisících!

Jenže jízda králů pokračuje v plné polní i v Learning Curve, Clive Nolan atmosféricky kouzlí na svých klapkách a do toho se s božskou erudicí vlamuje basa Petera Gee. Ten pak spolu s bicími popožene tento skvost kupředu a co se děje všude kolem za kouzla a čáry, na to je moje pero krátké. Zakončení v podobě The Edge of the World je klidné a přemýšlivé, odpovídající vážnému námětu. Nolan rozehrává působivou smutnohru, v níž Barrettův hlas nezůstává pozadu. Ale jako mávnutím jsou tu nebeské tóny akustik a plačtivá, do posledního tónu vypjatá sóla. Do konce v čase přes osm minut konečně decentně vplouvá rytmické duo. Dokonalé, nepopsatelné.

Po doznění konce jsem nabuzen svěžím tokem tónů a přemýšlím, jak jsem bez tohoto mohl existovat. Z jednoduchých základů dokáže Pendragon vytesat dokonale vybroušené monolity. Po téhle luxusní progové jízdě jsem schopen tak nanejvýš polknout. Uf, šestku prosím!
reagovat

horyna @ 21.04.2018 08:18:32
Easy ahoj, nebo Jirko, říkám to správně? Pochopitelně jsem rád, že tě tahle perfektní deska i díky mé recenzi tak zaujala.
Hodně mě překvapila zmínka v úvodu tvého psaní, a to, že od nich znáš (nabo vlastníš) jen první alba.
Asi valná většina Pendragon pozitivních fans by se shodla, že jejich nej desky jsou Pure a Passion. V těsném závěsu za Not of This World, pochopitelně Believe a za sebe bych přidal ještě hůře přístupné horolezce. Vyzkoušej, poslechni a pak alou znovu nakupovat :-)
Jo a díky za recku, právě jsem si nahrávku smahnul do mp3jky.

EasyRocker @ 21.04.2018 10:20:53
horyna: ano Jirka :-) je to předčasný parádní dárek k svátku. Po téhle zkušenosti je zalovení v novějších deskách přímo povinností, takže se do toho pustím :-) Díky.

Cože? Believe zde nemá jedinou recenzičku, ostuda:-)
Pendragon patří mezi mé stálice a osobní favority britského neoprogu, spolu s Pallas a Iq si dělí přední místa v oblíbenosti a podle nálady si je mezi sebou přehazují.
Kariéru kapely vnímám v určitých etapách a mohu tedy říci, že tvorba Pendragon vlastně prochází po celou dobu, určitými vývojovými fázemi.
Do první z nich počítám alba ze začátku kariéry po desku Masquerade Overture: vyznačující se velkou melodikou, občasným solidním sladkobolným klávesovým patosem a Gilmourovskými táhlými melodickými sóly.
Ve druhé, vysoce progresivní větvi jsou umýstěna alba Not of This World a zmíněné Believe: kde zvuk malinko přitvrzuje koncept je hlubší, vše je mnohem více struktůrováno, aranžmá nabývají na barevnosti a o progresivní změny tu jde především.
Ve třetí kategorii je pak zastoupena zcela nová cesta těchto britů, od alba Pure do jejich tvorby vplouvá temnota, samply, občasný industriální závan, vše je více šedivé, tíživé, ale také promakanější, zajímavější a nálada je vkusně hmatatelná.

Belive společně s posledním Men Who... pro mne představuje koncepčně nejsložitější desku kapely co se soustředění a pochopení záměru skladatele týče.
Nádherné arabské motivy v Believe- nám desku otevírají, po ní následuje melodicko rockovější píseň No Place For The Innocent a poté, už stěžejní skladba alba The Wisdom Of Solomon- dobře si pamatuji, když jsem ji jednou slyšel na cyklo výletě, dokázala mne její energie vybičovat do kvalitního spurtu. Floydovská vláčnost vnesena do klávesových struktur a melodického sóla, náhle střídá dusot španělek, to vše zahrnuto v rychlé melodii, Barrett exceluje hráčsky i vokálně, na skladbu se nabalují další aranžmá exotického charakteru a pozitivní náboj se rychlostí hromu šíří v posluchače. Kapela našlápne do elktričtější plolohy, nádherná basová figura a spousty sól, vše mistrně zkomponované a zahrané, velká paráda.
Následuje čtyřdílná, více jak 20 minut trvající suita The Wishing Well, její první část čaruje s náladou a potemnělé klávesové plochy pouze připravují sledy příští. Čistota průzračných akustik ve velice muzikálním kabátu, tvoří společnost Nolanovým klávesám a připravují tak živnou půdu Nickovu uhrančivému podání druhé části oné suity. Smyslný ženský vokál jako vstupní brána We Talked- zprvu cválající, po chvíli spíše spurtující energické progrockové věci. Opus uzavírá naléhavá Two Roads- zprvu se hraje hodně unplugged, (postřehnout můžeme vystrčenou Peterovu basu), aby hybný hypnotický riff přemostil skladbu do extatických progových orgií, ve kterých kompletní nástrojový park prokáže své kvality.
Learning Curve- smyslná, na basové figuře a zajímavých samplových zvucích stojící klenot žánru a tvorby kapely vůbec, exoticky znějící kytarová pasáž v druhé půli prostě nemá chybu. Přesně pro tento typ písně kapelu miluju.
Závěr patří komplexní The Edge Of The World.

Nick Barrett je inspirativní osobnost, jeho svérázně zabarvený, uhrančivý vokál rozpoznáte z tisíce, jako kytarista dosahuje uměleckých výšin a jako skladatel se za posledních zhruba pětadvacet let posunul oproti své minulosti na úplně jiný level. Kolik jen emocí dokáže do své hudby propašovat je úžasné a záležíé na každém z nás, jak moc se jeho prostředky necháme strhnout.
reagovat

horyna @ 05.08.2016 08:47:32
Co třeba tihle borci?? Posloucháš anglickej neoprog v dostatečném množství ? :-)

EasyRocker @ 05.08.2016 08:50:24
horyna: Ano, neoprogová (nejen) Anglie je pro mě klasa... Pendragon, Marillion, IQ, Pallas, Arena... to vše víc než můžu... U tebe jako marillionovce nepochybuju :) no nic, oběd...