Pendragon / Believe (2005)

O největší šok v mé hudbou rozjitřené mysli se postarala v poslední době tahle deska od Pendragon. Od těchto veteránů mám první tři alba, tak jsem, nabuzen horynovou vynikající recenzí, napjatě čekal. Tak jako on byl sražen do kolen výtvory Bad Company, dopadl jsem já stejně po "Believe" a nelze než mu složit poklonu největší.

Believe je jemnou, orientálně laděnou introdukcí. Právě důraz na náladu je ohromnou devizou kapely, zde zřetelně ukazuje mystickou náplň. Už další No Place for the Innocent mě ohromným způsobem nakopává, skvostná pecka, které kdysi v osmdesátkách plodili třeba i stejně božští Camel. Nick Barrett tu kraluje nejen kytarou, ale i velitelským hlasem. The Wisdom of Solomon ukazuje nejen moudrost Šalamounovu, ale přehršel hudebních hodů. Dynamické tempo, nálada komorně se přelévající z předchůdce a postupně gradující s vybroušenými akustikami a báječnými klávesovými střípky Cliva Nolana do vypjatého finále.

Pilotní jednadvacetiminutová suita The Wishing Well začíná opět malebně náladotvornou For Your Journey - temné, až floydovské odstíny, ztišené vokály prozrazují, že začíná cosi ohromného. Sou´by Sou´west je postavena na skvostně zhuštěných, až hackettovských akustikách, už to nemůžu nemilovat. Přichází Nickův procítěný, odevzdaný hlas a pestrobarevné Nolanovy omalovánky rostou zvolna do výše.

We Talked nás přenáší za polovinu suity opět čisťounkým akustickým potokem tónů, postupně se zapojuje vedle Nolana i rázný Fudge Smith, tady se mateřský vztah k Marillion projevuje plnými hrstmi. Závěr suity v podobě Two Roads startuje dramatické drnkání, Nick Barrett sem vstupuje mimořádně citlivým projevem, který si drží celou dobu. Nádherný přerod po první minutě a zlom do progového bezchybného koncertu mě naprosto zbavuje slov, tohle rozehřeje ledovce i v sedmi tisících!

Jenže jízda králů pokračuje v plné polní i v Learning Curve, Clive Nolan atmosféricky kouzlí na svých klapkách a do toho se s božskou erudicí vlamuje basa Petera Gee. Ten pak spolu s bicími popožene tento skvost kupředu a co se děje všude kolem za kouzla a čáry, na to je moje pero krátké. Zakončení v podobě The Edge of the World je klidné a přemýšlivé, odpovídající vážnému námětu. Nolan rozehrává působivou smutnohru, v níž Barrettův hlas nezůstává pozadu. Ale jako mávnutím jsou tu nebeské tóny akustik a plačtivá, do posledního tónu vypjatá sóla. Do konce v čase přes osm minut konečně decentně vplouvá rytmické duo. Dokonalé, nepopsatelné.

Po doznění konce jsem nabuzen svěžím tokem tónů a přemýšlím, jak jsem bez tohoto mohl existovat. Z jednoduchých základů dokáže Pendragon vytesat dokonale vybroušené monolity. Po téhle luxusní progové jízdě jsem schopen tak nanejvýš polknout. Uf, šestku prosím!

» ostatní recenze alba Pendragon - Believe
» popis a diskografie skupiny Pendragon