Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 29.04.2012

Polská skupina SBB na mě zapůsobila jako zjevení. Seznámil jsem se s jejich hudbou poprvé až na Koncertu mládí, míru a družby na konci léta 1977 na Velodromu v Brně, kde vystoupily četné domácí, ale i zahraniční kapely, což v dané době působilo velmi nezvykle, protože taková kumulace rocku s sebou přinášela davy vlasatých mániček a „problémů“, kterým bolševik musel čelit….
SBB poprvé u nás vystoupili v r. 1975 v Praze, ale já jsem byl v té době na vojně a proto ke mně řada informací přicházela s velkým zpožděním. Hudební kritik Miloš Čuřík ovšem o nich v Melodii přinesl velmi pochvalný report a tak můj zájem o tuhle polskou kapelu zesílil. Že předtím Józef Skrzek, Apostolis Antymos a Jerzy Puiotrowski představovali doprovod v legendárními Czeslawu Niemenovi jsem věděl a bylo to pro kapelu určitě to nejlepší doporučení….
Jejich koncertní prezentace na brněnském Velodromu představovala čtyřicetiminutovou hudební kompoziční strukturu, kde se tuším prolínaly dvě skladby delší stopáže. Taková práce se synthesizery, bicími nástroji a elektrickou kytarou byla v nabídnutých a já měl po jejich vystoupení pocit maximální naplněnosti…. Jako dramaturgicky velmi nešťastný se mi jevil nápad, po jejich vystoupení nasadit Katapult, kteří po tak náročném uměleckém zážitku měli vrátit do atmosféry bezprostřední bujarost. Měl to ten účinek, že téměř dvě třetiny posluchačů v hustých proudech odešly….
Přesto jsem váhal s koupí elpíček polské výroby, která byla tradičně velmi nekvalitní a možná ještě horší než supraphonské výlisky a vedle zahuhlaného soundu byly obaly mnohdy pomačkané a nalomené a to mě odrazovalo.
Nakonec jsem neodolal a před několika lety při návštěvě Krakova jsem si koupil jejich první album na CD a znovu jsem se do jejich hudby ponořil, jako kdysi….

I NEED YOU BABY – za potleskem zazní koncertní klavírní téma, jako z artificiální hudby. Józef Skrzek hraje na klaviaturu s erudicí koncertního mistra. S lehkostí, vzdušností pojetí a jemnými – místy až křišťálovými tóny…. Skladba se ovšem promění v anglicky zpívané blues. Skrzek výtečně svým hlasem ohýbá tóny a bezpečně frázuje. Tohle se naučil na hudbě černošských interpretů (opravdu výtečně) ovšem klavírní hra jde mnohem dál než běžné bluesové struktury, sahá do jazzu přestože jsme Slovani, je v téhle interpretaci tolik věrohodnosti zaoceánského odkazu, že člověk zůstává konsternován…

ODLOT – divoká smršť bicích nástrojů, za kterými sedí představený Jerzy Piotrowski představuje další skladbu. Zvukové imprese navozuje směs zvláštních nálad. Skrzek už ovšem vyměnil klavír za baskytaru a vymoduloval zajímavé tónové variace. Zpozadí sem zaznívají rozklady akordických doprovodů kytaristy řeckého původu – Apostolise Antymose. Hlavní prostor je ovšem věnován Skrzekovi a jeho zajímavé interpretaci, do které vstoupila osobitá odrůda polského soulu. Akordické a tónové modulace mi připomínají rozvíjená témata Mahavishnu Orchestra. Pracuje se zde hodně s náladami a rozvíjením tématu. Antymos rozechvívá tóny a technicky suverénně pracuje s kytarovými mezihrami a navozuje zvláštní atmosféru. Skrzek má drsný a hrubý tón baskytary, který nápadným způsobem ovlivňuje atmosféru skladby, zatímco Piotrowski hraje hypnoticky stejný rytmicky pulzující doprovod, Skrzek zde nabízí možnost zahrát basové téma, které má velmi agresivní tón a jeho stupňující se struktura v divokých proměnách zcela ovládne stereofonní stěhování soundu zprva doleva a nazpátek. Zvuková směs působí jako nálet, nebo onen příznačný odlet nějakého concordu. Piotrowski nám představí, že je na bicí nástroje poučen cobhamovsko-williamsovskými bubenickými inspiracemi a tak se teď máme možnost ponořit do řady dravých improvizací, které musely působit ve varšavském klubu Stodola jako nápor uragánu. Místy už člověk přestává identifikovat v těch barevných kaleidoskopických proměnách, kde pracuje elektrická kytara a kde zkreslená baskytara. Opravdu famózní porce lidské a muzikantské energie na ploše více než čtrnácti minut s řadou dynamických proměn……

WIZJE – dravý elektrický tón přivolá Jimiho Hendrixe…. Antymos ho vzápětí prolne s Johnem McLaughlinem, ale přidává k tomu i vlastní myšlení a práce se zvukem a tóny se zde děje i s aplikací smyčce, kterým dociluje zvláštních zvukových obrazů nepojmenovatelného charakteru… v další části je to opět Skrzek, usedající za klavír a předvádí nám opět kreativně barevné běhy po klaviatuře s důraznými úhozy a jemnými odstíny hry. Zpozadí do jeho tématu vstupuje Piotrowski s bubenickým vířením a Antymos s dlouhými kytarovými tóny. Pak ovšem Skrzek představuje další pěveckou prezentaci a jeho naříkavý hlas se nese na impresivními plochami. Protahované tóny Antymosovy kytary mi navodí atmosféru gilmourovských partů přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Tohle je ovšem moderní impresionismus, přenesený z plátna do hudebního vyjádření. Text napsal poský básník Julian Matej – škoda, že posluchač se nemá možnost seznámit s obsahem textu. Docela by mě zajímalo, o čem vlastně Skrzek zpívá. Třebaže je to Slovan a z polštiny se dá leccos odposlouchat, tady to možné není….
V další instrumentální fázi do skladby vstupuju zcela evidentně mahavishnovské postupy zaregistruje každý, kdo tuhle famózní kapelu zná. Ale podotýkám, že to nevidím jako handicap. Skrzek opustil klavír, baskytaru a nabízí na elektronické kreace na synthesizer v dlouhých tónových proměnách k divokým polyrytmickým bubenickým strukturám, až se harmonie boří do hudební propasti a zvukomalba synthesizeru je nahrazena Piotrowského výtečnými bubenickými eskapádami na velmi vysoké hráčské úrovni s virtuozním uchopením, které publikum odměňuje potleskem.
Vzápětí se kapela rozjíždí v divokém tempu vpřed v sestavě bicí, bass, kytara. V podstatě každý hraje svůj hráčský chorus, ale dohromady to tvoří úžasně kompaktní celek. Publikum freneticky tleská a odměňuje hudebníky za famózní výkon.

ZOSTAŁO WE MNIE – klavírní téma přichází jakoby z articifiální hudby. Rozehrávaný motiv je opět příležitostí pro emocionální neškolený zpívaný projev Skrzeka. Antymos opět sjíždí smyčcem struny své elektrické kytary a Piotrowski citlivě doplňuje rytmickými breaky a šustění činelů zpívaný doprovod. Dalo by se hovořit o jakési impresionistické hudební zpovědi…. Místy mám pocit, jakoby součástí instrumentace bylo violoncello, ale úspěšně jeho sound napodobuje Antymos na elektrické kytaře. Skladba má kratší formát na SBB, ale příliš neuvolňuje atmosféru před dvěma dlouhými následujícími kompozicemi, spíš dodává chmurnou a tajemnou atmosféru….

OBRAZ PO BITWIE – název skladby už sám o sobě mluví za všechno. Vyjádřit depresivní pocity z pláně, na které leží mrtvoly zabitých vojáků, koní a zasychající lidská krev a nad potemnělou plání krákají krkavci, vrány a všude kolem je zlověstné ticho, protože už i poslední umírající vypustili duši, zbavení nesmírného utrpení…. Takové vize mám po poslechu téhle skladby, v níž můžete možná někteří z vás mírně identifikovat psychedelické Pink Floyd. O instrumentálních obrazech se dá v podstatě těžko mluvit nebo psát. Je obdivuhodné, jak za asistence bicích nástrojů, baskytary a elektrické kytary se dá navodit takto pochmurná atmosféra a není k tomu zapotřebí les smyčců a bombastická filharmonická instrumentace. Jako emocionálně založený člověk dokážu tyto věci procítit a tak musím konstatovat, že tady vzniká další model Ravelova Bolera, ovšem nikoliv v nějakých hudebních strukturách, ale hlavně v emocionálních hráčských proměnách, kam sahají vedle úderných rockových částí i prvky maurské (arabské) hudby. Těžko mohu hovořit o tom, kteráý skladba na albu se mi zdá nejzdařilejší a nejpodnětnější, ale pokud budu mluvit o vlastních emocích, právě v této skladbě jsem měl pocit, že jsem dospěl k nějakému vnitřnímu vyvrcholení, aniž by to na mě zanechávalo jakékoliv stopy…. Dokázat takto interpretovat pocity dokáže opravdu málokdo a nemohu říct, že bych na svých pocitech něco s odstupem let nějak korigoval. Síla je zde stále….

FIGO-FAGO – foukací harmonika jako v blues, takže se dá předpokládat, že nějaké blues nám i bude nabídnuto. Hraje na ni Skrzek. Ale není to Traintime (jako od Cream), je to trochu jiný model. Divoké eskapády bicí nástrojů se spojují s dravou baskytarovou hrou a syrovým Skrzekovým zpěvem, v němž postupně rozpoznávám I´m Going Home od Ten Years After a Antymos na kytaru řádí jako ďábel. Nepřeložitelný název má pravděpodobně představovat muzikantské uvolnění po předešlém napětí a tak se tady emocionálně řádí ve všech sférách, což posluchače muselo zákonitě rozpumpovat… Přijde sem i zcela nečekané westernové téma Susanna a foukací harmonika jede stejně ďábelsky jako to umí Jack Bruce a John Mayall a pak se zde objeví i When The Saints Go Marching In – jako klasika a Skrzek se ukáže jako jedinečný improvizátor po všech stránkách a strhává i samotné publikum. SBB jsou skvělí hráči, ale i improvizátoři a tohle album to opravdu dokazuje….

Musím konstatovat, že SBB na svou dobu byli velmi nadčasová hudební kapela, která spojovala hodně hudebních prvků nezařaditelného artrocku, jazzrocku s názvuky soulu, ale i psychedelie a vytvářela těžko zařaditelnou fusion music. Myslím, že v dané době byla nejprogresivnější kapelou ve východní Evropě a také zákonitě prorazila v tehdejším NSR, ale také v Belgii a Holandsku. Byla-li možnost SBB vidět na koncertě, tak jsem nikdy nevynechal a těšil jsem se na zážitek jejich hudbu slyšet opět v tom famózním soundu a pojetí. Hudba SBB není pro každého a zdaleka ne každý se dokáže s touto hudbou ztotožnit, mě se to asi podařilo, soudě podle emocí, které ve mně vyvolává….
Tahle hudba vznikla na jaře 1974…. Takhle se hrálo v Polsku. U nás v té době kraloval Gott, Vondráčková, Zagorová, Helekal, Černoch, Spálený, Plavci, Zelenáči…. Představa, že by jsme „mohli“ mít u nás podobně znějící kapelu byla stejně tak nesmyslná, jako přistání amerického bombardéru B52 na ruzyňském letišti, anebo zrušení povinné vojenské služby…
První album je live – tady nabídnu silné čtyři hvězdičky, protože větší umělecký úspěch měl teprve přijít a hodnocení je třeba odstupňovat, jinak by nemělo smysl……

Také není možné nezaregistrovat, že tracklist na LP není totožná s tracklistem na CD - to už jsou ty příznačné piškuntálie, kterými občas vnášejí svou vydavatelskou politikou firmy následný zmatek....