Reakce na recenzi:

john l - @ 09.06.2017

Pokud můj milý čtenáři patříš mezi nemalou sortu chlapů-jedinců, kterým nedělá problém občas něco uklohnit u plotny, určitě rád potvrdíš známý fakt, že pokud nějakou specifickou ingredienci přidáš v množstvím opačném, než je určeno, pravděpodobně se stane, že výsledný pokrm s tím původním, bude mít totožný pouze název.

Podobně je to i s muzikou. Můžete se snadno přesvědčit, jak moc záleží na tom, v jakém poměru určitou desku prokombinujete s jinými vzorky od stejné měrné jednotky a v jakém pořadí, to které album do svého poslechového dne zařadíte.

Jako názorný příklad nám poslouží druhá nahrávka kapely Arena:
Když si desku Pride pustíte až po poslechu nahrávek Immortal?, nebo Pepper's Ghost, bude vám připadat jako výrazně slabší.
Když si ji poslechnete nezávazně na diskografii kapely, v hlavě vám projede názor na dobrou, dokonce velmi kvalitní práci.
Ovšem když zmáčknete tlačko play pouze několik minut po doznění předchozí nahrávky Songs...(přesně to jsem dnes udělal), máte před sebou výbornou, s několika zanedbatelnými chybičkami, zcela profesionální nahrávku.

Na této desce dochází k dvojí výměně a ta na postu zpěváka je velice významná. Paul Wrightson je muž činu a naprosto jiný hlasový kalibr, než byl jeho průměrný předchůdce. Přesto, že se naplno zaskví až při nahrávce desetiletí The Visitor, už na Pride podává znamenitý výkon.

Ke škodě věci, jsou stejně jako na rok starém debutu, sudé tracky vyplněné spoustou natahovaných meziher. Číselná řada pokračuje pět až osm a píseň Crying For Help VII, táhne svým hlasem pouze a jenom Paul. Předvádí úctyhodný výkon, mě se ale právě tahle zvláštnost rychle přejedla.

Dramaturgie je s minulostí spojena opravdu dost okatě, což musel být autorův záměr. Opět tu máme dvě hitovější údernice a trojlístek atakující hranici deseti minut.

Welcome To The Cage vystřelí energicky jako raketa, Keith hraje ve stylu mladšího Mitchellova brášky, Nolan zvolil hvízdavé klávesové rejstříky a Paul je totální hero. Skladbu v půli potká zajímavý dramatický zlom a krásné sólo na kytaru.

Empire Of A Thousand Days s přehledem trumfne podobné skladby z jedničky. Cítíte mnohem větší zaujetí, sehranost, kvalitnější nápady a nadstandardní Paulův pěvecký vklad.

Medusa je další skvělá skladba, plná melodických výpadů, na pozadí skvělé instrumentace.

Skladbu Fool's Gold bych vyhlásil vítězem troj klání na Pride. Jde o komplexní progrockový drahokam starých Arena, tady před kaskádami melodií Keitha Mora smekám pomyslný širák. Nolan staví klávesové oblouky až do nebe, skladba v sobě nese všechny atributy kvality.

Poslední Sirens je něco podobného, jen v bledě modré.

Jak říkám na začátku, záleží na pohledu a na ingrediencích.4-5