Arena - Pride (1996)

Pokud můj milý čtenáři patříš mezi nemalou sortu chlapů-jedinců, kterým nedělá problém občas něco uklohnit u plotny, určitě rád potvrdíš známý fakt, že pokud nějakou specifickou ingredienci přidáš v množstvím opačném, než je určeno, pravděpodobně se stane, že výsledný pokrm s tím původním, bude mít totožný pouze název.

Podobně je to i s muzikou. Můžete se snadno přesvědčit, jak moc záleží na tom, v jakém poměru určitou desku prokombinujete s jinými vzorky od stejné měrné jednotky a v jakém pořadí, to které album do svého poslechového dne zařadíte.

Jako názorný příklad nám poslouží druhá nahrávka kapely Arena:
Když si desku Pride pustíte až po poslechu nahrávek Immortal?, nebo Pepper's Ghost, bude vám připadat jako výrazně slabší.
Když si ji poslechnete nezávazně na diskografii kapely, v hlavě vám projede názor na dobrou, dokonce velmi kvalitní práci.
Ovšem když zmáčknete tlačko play pouze několik minut po doznění předchozí nahrávky Songs...(přesně to jsem dnes udělal), máte před sebou výbornou, s několika zanedbatelnými chybičkami, zcela profesionální nahrávku.

Na této desce dochází k dvojí výměně a ta na postu zpěváka je velice významná. Paul Wrightson je muž činu a naprosto jiný hlasový kalibr, než byl jeho průměrný předchůdce. Přesto, že se naplno zaskví až při nahrávce desetiletí The Visitor, už na Pride podává znamenitý výkon.

Ke škodě věci, jsou stejně jako na rok starém debutu, sudé tracky vyplněné spoustou natahovaných meziher. Číselná řada pokračuje pět až osm a píseň Crying For Help VII, táhne svým hlasem pouze a jenom Paul. Předvádí úctyhodný výkon, mě se ale právě tahle zvláštnost rychle přejedla.

Dramaturgie je s minulostí spojena opravdu dost okatě, což musel být autorův záměr. Opět tu máme dvě hitovější údernice a trojlístek atakující hranici deseti minut.

Welcome To The Cage vystřelí energicky jako raketa, Keith hraje ve stylu mladšího Mitchellova brášky, Nolan zvolil hvízdavé klávesové rejstříky a Paul je totální hero. Skladbu v půli potká zajímavý dramatický zlom a krásné sólo na kytaru.

Empire Of A Thousand Days s přehledem trumfne podobné skladby z jedničky. Cítíte mnohem větší zaujetí, sehranost, kvalitnější nápady a nadstandardní Paulův pěvecký vklad.

Medusa je další skvělá skladba, plná melodických výpadů, na pozadí skvělé instrumentace.

Skladbu Fool's Gold bych vyhlásil vítězem troj klání na Pride. Jde o komplexní progrockový drahokam starých Arena, tady před kaskádami melodií Keitha Mora smekám pomyslný širák. Nolan staví klávesové oblouky až do nebe, skladba v sobě nese všechny atributy kvality.

Poslední Sirens je něco podobného, jen v bledě modré.

Jak říkám na začátku, záleží na pohledu a na ingrediencích.4-5


reagovat

EasyRocker @ 09.06.2017 07:33:19
Krásná deska, podle mě taky za 4. Jediné dvě od Areny s následující The Visitor, které mám ve sbírce :-) klasický marillionovský duch a krásně srdečně odpálená Medusa.

dan @ 09.06.2017 07:38:33
Plně schopná produkce, tápající duch z debutu je zažehnán a nový zpěvák je fenomenální. Ty propojky mě tolik nevadí, jednu dobu bylo cool nacpat mezi skladby tunu inter. Tady jsou instrumentální mezihry ok.

horyna @ 10.06.2017 07:30:46
Pride jsem nějakou dobu nemohl přijít na chuť. Dnes je pro mne jen o stupínek pod jejími násupci.

S obměnami pořadí toho, kterého cd od jednoho interpreta mám bohatou zkušenost. Ne vždy mi album sedlo tak jak jsem předpokládal. Někdy jsou očekávání nenaplněná, někdy rozuzlení hodně překvapivá. Vždy je to ale zajímevé dobrodružství.

Miluju, když si někdy skládám a připravuji hudbu na další den (dny) dopředu. Někdy ale otevřu skříň a tasím, riskuju tím, že neodhadnu náladu a deska částečně sklame. Proto raděj dopředu tipuji co by bylo ideální. O to víc, se pak těším. U mě vyzkoušená receptura :-)

Pride považujem za pokračovateľa debutu kapely Sons from the lion cage. Naznačuje to už názov prvej pecky Welcome to the cage. Vitajte v klietke! Úvod teda poriadne zostra a keď ste náhodou unavení a ospalí alebo trebárs po opici :-), tak tento nárez vás dostatočne preberie. Nolanove klávesy sú až elektrizujúce a nový spevák Paul Wrightson spieva neuveriteľne oduševnene. Refrén je až frenetický a neuveriteľne chytľavý. Crying for the help 5, 6... sú krátke inštrumentálne klávesové skladbičky tak pôsobivé, že si ich kľudne viem predstaviť aj v sólovom repertoári napríklad takého Ricka Wakemana z Yes alebo nášho geniálneho Mariána Vargu. Empire of a thousand days je ďaľšia vydarená vec s jednoznačnými progrockovými ambíciami. Najmä inštrumentálne pasáže sú úchvatné, opäť výrazné Nolanove klávesy korunuje krátka pasáž s mohutným kostolným organom. Keith Moore to všetko vyšperkuje až floydovskými precítenými sólami. Medusa je krehká romantická skladba znovu skvele zaspievaná Wrightsonom. Škoda, že bola až taká veľká animozita medzi ním a basákom Jowittom, ktorá nakoniec vyústila k rozpadu tejto zostavy po nasledujúcom majstrovskom albume The visitor. Pri ďaľšom dieli Crying for help to už nevydržím a pri refréne " Help me, heeelp me..." sa pridávam k Wrightsonovi aj ja a schuti si na plné hrdlo zahulákam, na čom sa vždy dobre baví moja žena :-)). No keby ma počul aj samotný Wrightson asi by sa pučil od smiechu. Mimochodom neviem, kam sa tento vynikajúci spevák po odchode z Arény stratil. Pri všetkej úcte k Robovi Sowdenovi(súčasný spevák) považujem práve Paula za najlepšieho vokalistu, akého kedy Arena mala. Mal som tú česť nekoľkokrát navštíviť ich úžasné koncerty. Páni pôsobia mimo pódia skromným dojmom bez nejakých hviezdnych manierov a klávesový čarodejník Clive Nolan je nich asi najnenápadnejší. Pomenší chlapík, trochu neforemnej postavy s mierne odstávajúcim bruškom, dlhé vlasy zopnuté vzadu gumičkou a na nose dioptrické okuliare s okrúhlym rámom v štýle Johna Lennona. Pred koncertom som sa na pár sekúnd dostal do jeho tesnej blízkosti a ja dvojmetrový a 115 kilový hromotĺk som vedľa neho vyzeral ako obor. Keď však Clive vyšiel na pódium, mal na sebe dlhý čierny kožený kabát, vlasy rozpustené, v tvári výraz maximálneho sústredenia a keď začal krotiť všetky tie Korgy a Yamahy... až vtedy som si plne uvedomil, že sa jedná o skutočne nesmierne silnú a charizmatickú osobnosť. Hotový klávesový boh. Koncerty Areny vždy stáli za to a nikdy som neodchádzal domov sklamaný. Po takomto zážitku som mal vždy baterky dobité pozitívnymi a povznášajúcimi emóciami ešte niekoľko dní. Album hodnotím štyrmi hviezdičkami, pretože nasledujúci o dva roky vydaný štúdiový album The Visitor vyniesol Arenu až do závratných (neo)progrockových výšin.
reagovat

vlada @ 27.07.2010 12:42:31
Brano, Paul Wrightson zpíví ve skupině Blind ego - paradoxně společně s ním v ní účinkují mimo jiné John Jowitt, John Mitchell a Clive Nolan. Tvoje recenze jsou skutečně prima.

Brano @ 27.07.2010 13:52:25
Vlada:Ďakujem za informáciu a som rád,že sa Ti moje recenzie páčia.

martin69 @ 28.07.2010 15:06:08
Prima deska !

pito63 @ 04.06.2012 10:05:46
Pekná muzika, ešte krajšie a zaujímavejšie čítanie...
Braňo, vďaka za "Pride"!

Brano @ 04.06.2012 17:16:20
Piťo,ja ďakujem tiež.

Další výborná deska, propracované kompozice Fool ´s gold, Sirens, Empire of a thousand days, Medusa s vynikajícími nápady a výkony a náladou a napětím, které tak strašně chybí jakékoli desce Marillion po Clutching at straws. Arena není klonem, ale už ve chvíli, kdy Pride vyšla, lepším následovníkem.
reagovat

Tímhle albem jsem s Arenou začínal, takže má u mě trošku zvláštní místo. Pride je totiž album s více chybami než následující tři kousky (Visitor, Immortal?, Contagion) - viz například zbytečně protahované instrumentální party v nepovedeném experimentu Empire Of Thousand Days nebo jinak povedené sedmičce Fool's Gold. Taky nevím, co chtěl básník říci úvodem k osmému tracku 'Crying For Help VIII'... no nic :) deska, která ještě smrdí ranými experimenty a objevováním sebe sama, má kromě výše zmíněných přehmatů (plus třeba ne zrovna jistý výkon vokalisty Paula Wrightsona) taky spoustu kladných stránek. Například hned úvodní, téměř punková vypalovačka Welcome To The Cage, založená na kvílejícím syntezátorovém motivu a atmosféře jako z amerických středoškolských seriálů. Nádherné duo instrumentálek Crying For Help V-VI. Nebo jednu z vůbec největších klenotů v tvorbě kapely, neuvěřitelně procítěnou klavírní baladu Medusa se strhujícím refrénem a nezvykle nízko posazeným Wrightsonovým vokálem.
Sečteno a podtrženo: album, které má určitě své chyby, ale začíná z něj být - i když zatím jen v útržcích - patrná na pozdějších kouscích proklamovaná genialita všech instrumentalistů a úžasné nápady Nolana s Mitchellem. Dal bych to přesně půl na půl, ale hodnocení 2,5 bodu tady jaksi nejde :) takže za tři
reagovat

Dominik @ 17.11.2004 00:00:00
SORRY samozřejmě jsem myslel skvělé nápady Nolana s Pointerem. Mitchell na téhle desce jaksi není :)