Reakce na recenzi:

Voytus - @ 21.03.2010

Třetí deska vydaná během roku 1970 je uvedena pod Zappovým jménem a je to zároveň jeho třetí sólové album. Opět jde o kompilaci různého materiálu, doplněnou několika novými písněmi, ve kterých se objevují budoucí členové nových Mothers.
Ze stálého osazenstva je tu Ian Underwood, kromě dechů a kláves také na kytaru. A nové tváře: legendární jazzový hráč George Duke (klávesy, pozoun, zpěv), britský bubeník Aynsley Dunbar, zpívající baskytarista Jeff Simmons, ale především zatím nejnadanější Zappovi zpěváci Mark Volman(The Phlorescent Leech, nebo také Flo) a Howard Kaylan(Eddie). Oba dříve působili v Turtles. Kromě krkolomných melodií, které s přehledem zpívají, často v šílených výškách, přispívají mluvenými improvizovanými pasážemi, zejména na téma groupies.
A skladby samotné? Něco zbylo z nahrávání Hot Rats - jazzová 20 small cigars, pár skladeb je koncertních - zběsilá Nancy and Mary music (v závěru George Duke napodobuje hlasem bicí nástroje, k čemuž se bleskově přidávají Flo and Eddie a já padám smíchy), dvě skladby jsou hlavně kytarovými jamy - zlověstná Transylvania Boogie a titulní skladba. Oba noví zpěváci mají silné bluesové cítění, a tak není divu, že bluesová Road Ladies je skutečnou pastvou pro uši.
Tvrdší kousek je třeba taková Tell me you love me, Zappův smysl pro humor se naplno objevuje ve vlezlé Rudy wants to buy yez a drink a v Would you go all the way?, kde George Duke ke konci vyhrává americkou hymnu na pozoun, a která si v rytmu boogie utahuje pravděpodobně z Beach Boys. Nejzábavnější a přes nečekané změny rytmů nejpřístupnější část desky.
The Clap je kousek pro perkuse a nahrál ji Zappa celou sám. Album uzavírá další melodická věc, Sharleena.
Ač všeobecně hodnocené jako slabší, mě album hodně baví a vlastně tu nenacházím vyloženě slabá místa, skoro si myslím, že bych ji doporučil jako seznamovací album něakomu, kdo Zappu vůbec nezná - na experimentální šílenosti z desky předchozí tu nedochází a těch chytlavých a melodických pasáží je tu dostatek.