Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 07.07.2011

Brněnská skupina Futurum (kterou tvoří dva rodáci z jihočeského Písku) byla v první polovině osmdesátých let skutečným zjevením. Brno se vezlo na artrockové vlně (Progres 2 a Synkopy s Oldřichem Veselým), ale třebaže v obou jmenovaných skupinách byly tendence vzdálit se kompozičně rozmáchlým celkům, posluchači je stále víceméně vnímali jako představitele scénicky náročné tematické hudby. Odklonem od těchto tendencí měla být právě kapela Futurum, která měla reagovat na nové hudební trendy anebo odlišné hudební deriváty artrockového pojetí.
Nespravedlivě se o kapele vyjádřil jeden z pražských kritiků, který je nazval „další nudnou Vesmírnou odysseou“, aniž by citlivěji nahlédl pod povrch jejich hudby a snažil se proniknout ke kořenům.
Přiznám se, že psát o kapele není pro mě úplně jednoduché, protože se s Romanem, Milošem, Honzou a i Emilem známe a o dobrých známých a kamarádech by se mělo psát tak, abyste jim nedávali příležitost si to s Vámi „vyřídit“. Samozřejmě trochu přeháním. Nicméně hudební novinář by měl umět napsat recenzi v tomto případě….
Když kapela počátkem r. 1983 vznikla, nebyl to úplně bezbolestný porod. Klávesový hráč a zpěvák Roman Dragoun a kytarista Miloš Morávek totiž opustili Progres 2, což Zdeňkovi Klukovi a Pavlu Pelcovi na nějaký čas způsobilo vrásky, ale také odchod kytaristy Emila Kopřivy od Synkop bylo vnímáno jako zrada (zvláště když společně s ním odešel ze Synkop i výtečný zvukař Holek). Tak už to v tom muzikantském světě někdy chodí… Bylo řečeno, že Dragoun a Morávek už nechtějí proplouvat pinkfloydovskými plochami a chtějí do hudby vložit jiné prvky. Tohle všechno měla vyřešit nová skupina, jejíž premiéra byla s velkou pozorností sledována a vyhodnocována.
Neočekával jsem nějaké hudební dobrodružství ve stylu Pražského výběru, ani žádný heavymetalový derivát, ale předpokládal jsem výraznější nástup elektroniky a jiného rytmického pojetí…

SPĚCH – kytarové intro Morávka a Kopřivy navodí průzračnou atmosféru a strojově přesná rytmika bicích nástrojů Seidla vykazuje výrazný hráčský potenciál. Je třeba upozornit na to, že skupina Futurum neměla v tomto období obsazen post baskytary a basovou linku zajišťovaly Dragounovy klávesy. Hudba je svěží, plnokrevně zhuštěná a barevně proměnlivá, nezatěžkaná nějakými překomplikovanými rytmickými obrazci. To ovšem neznamená, že bychom měli mít pocit nějaké jednoduchosti. Seidlovy bicí nástroje jsou velmi přesné jako metronom a vykazují velký energetický potenciál, nejsou ale zhuštěny v nějakých jazzrockových obrazcích a to albu velmi prospívá. Dragoun zde vrství klávesové zvukové tapety a také jeho hlas zní jinak, než jak jsme byli zvyklí u Progres 2, nebo ještě dříve u hardrockové Regenerace. Protahované zpívané koncovky reagují na dobové trendy své doby….

VYPLOUVÁM I – majestátní úvod vrstevných synthesizerů nabízí vesmírný prostor pro zpívanou poezii. Dragoun se dokáže do textu nádherně položit a znovu si uvědomíme, že máme co dělat s opravdu mimořádným zpěvákem. Má jasný hlas a čistý a srozumitelný projev. Jako posel z dávných časů, který přináší závažnou výzvu…

OSTROV ZEMĚ – rychlá kytarová přediva Kopřivovy a Morávkovy kytary hrají ve vzájemné shodě. Jeden dodává rychle barevně nezkreslené doprovody a druhý zkreslený zaoblený kytarový tón. Jsou těkavá a měnivá a drolivé doprovody se ženou zběsile kupředu jako větrný vír, které před sebou pohání Seidlova bubenická baterie. Opakující se basový riff pouze doplňuje mezeru mezi důraznými basy. Skladba jakoby se nechtěla absenci basů vůbec dotýkat pozemské přitažlivosti, ale vznášet se nad zemí a naopak vzlétat ještě výš. Seidl rozjede polyrytmické bubenické eskapády v přesných konturách, ale stále drží onen zběsilý rytmus s neochvějnou sebejistotou….

KÁMEN TVÁŘ – už tady vnímáte zcela odlišné pojetí bubenických polyrytmů. Seidl dokáže hrát technicky složitě, i minimalisticky stručně a přímočaře a zde jeho úloha hraje zcela zásadní roli. Harmonie není nijak komplikovaná, ale aranžmá skladby je přesně vytvořené na míru jako pečlivě sestavená intarzie. Mňoukavě ohýbané tóny kláves a Dragounův hlas je provázen ozvěnou, což vytváří zajímavý kontrast. Je třeba říct, že Morávek na albu použil poprvé model analogového kytarového synthesizeru, což byla docela futuristicky pojatá progrese. Kytarový synthesizer Avatar používal v té době jenom Radim Hladík a neočekávalo se, že by někdo z mimobrněnských kapel dokázal aplikovat tuto novou technologii do hudby. „Edison“ Morávek byl ovšem novátorem od dávných dob a bylo jen otázkou času, kdy i on „promluví“ do obecného vývoje kytarového tónu.

SLUNEČNÍ MĚSTO – elektronické pojetí skladby zde získává jakýsi novovlnný odér. Nejsem si jistý, jestli výrazná basová figura na klávesách je všespasitelná, ale kapela to takhle v té době cítila a tak elektronické obrazy zvuku byly žádaným zbožím a jejich futuristická zvukomalba měla reagovat na trendové ambice zahraničních kapel té doby. Tónová těkavost a rytmická proměnlivost je ovšem v mezihře preparovaná sólem přiostřené elektrické kytary. Posluchač musí sledovat velmi pozorně dvě linie – obsah poměrně složitého zpívaného textu a zároveň hudební linku s elektronickým kouzlením. Zajímavý obraz science-fiction v hudbě v barevných konturách….

STOPY – Morávkova skladba přináší další minimalisticky pojatou kompozici. Není harmonicky košatá a zase se zde všechno odvíjí od základního hudebního motivu s přesným prokreslováním jednotlivých akcentovaných dob. Vedle údernost bicí baterie vstupují do tématu připojené percussion. Pouze prokreslují rytmickou linku ale mají zajímavou účinnost. Zajímavě vypadá uvnitř skladby implantované sólo na synthesizery a jeho rytmické proměny. Vrstvení rytmických běhů stále udržuje napětí a žhaví energii, která přitápí pod bublajícím kotlem. Velice zajímavé pojetí kompozičního prostoru v aranžérských postupech….

HLEDÁNÍ – minimalisticky znějící kytarové tóny vystřídají destruktivní elektronické tóny, které mají bzučivě vtíravý až nepříjemný zvuk jako zubní vrtačka a dále se do rytmické struktury vkrádají synthesizerové zvukové kresby a hutný sound se v basech rozprostře pod skladbou jako temné podzemí. Ani zde nevnímáte konkrétní melodickou linku, ale za to o to zostřeněji vnímáte napůl zpívaný a napůl deklamovaný projev s ortelným vyzněním a jistým tajemnem…

OBLOUK – elektronické bzučení se prolíná se základní rytmickou linku, rozvolňovanou chvějivými vibracemi. Seidlovy bicí nástroje dostávají příležitost v bubenických eskapádách vstoupit do schématu. Ano, tady konkrétně cítím vliv King Crimson posbíraný mezi alby Discipline a Three Of A Perfect Pair… Jakmile ovšem Roman Dragoun vstoupí do skladby svým zpěvem tak je tento dojem zvrácen a skladba získává nový rozměr, ve kterém je prostor pro sólo na synthesizer, ale i přeznívající elektrické flažolety na kytaře. Skoro se mě chce říci, že právě touto skladbou se dostali Futurum hudebně asi nejdál, i když je obecně dost obtížné konkrétně pojmenovávat strukturu skladeb. Hudební ztvárnění na mě ovšem promlouvá v této skladbě asi nejcitlivěji. Naléhavé výkřiky doprovázející Dragounův zpěv i minimalisticky se opakující schéma připomínají složitý pekelný stroj. Výtečné aranžmá po všech stránkách, umocňující celkový gradující dojem, vrcholící závěrečnou explozí….

VYPLOUVÁM II – dlouhé tóny synthesizeru kreslí jako potemnělé černofialové vize a dělají prostor vroucnému zpívanému projevu Romana Dragouna. Vrací se nám první část schématu druhé skladby. V tomhle plošném pojetí suverénně vynikne nejen Dragounova interpretace, ale především se můžete soustředit na zpívané sdělení do nejjemnějších detailů…

GENESE – úderné bicí nástroje – velmi dobře nazvučené, přinášejí zásadní údery a několik kreativních neokázalých breaků a nadnášení zvukomalbou kláves a bzučících kytar a kytarového synthesizeru vytvářejí prostorovou majestátnost a obecně širokou hudební kontemplaci simulující plující vesmírnou loď zamlženým prostorem. Závěr chtě nechtě přináší jakousi artrockovou pompéznost, rozvíjející harmonickou košatost, která v tak pompézní míře na albu nebyla zastoupena, dovádějící skladbu do závěru.

Jestliže v Progres 2 byl Roman Dragoun součástí celku, kapela Futurum mu dala jednoznačně frontmanský prostor. Bylo to zjevné především v pěvecké výpovědi. Autorsky se skupina podělila o prostor víceméně stejným dílem ve členské základně, ale řekl bych, že to byl především on, kdo vytvářel základní obraz o skupině. Texty zpívaných skladeb vytvořila brněnská textařka a básnířka Soňa Smetanová, které se dokázala ponořit do složitého světa hudebních představ duchovně založeného kumštýře, jako je Roman Dragoun. Poetický svět Smetanové měl opravdu zvláštní rozměr – možná bych mohl použít s nadsázkou příměr „Peter Sinfield v sukních“, ale je to jen příměr, nic víc. O Romanovi Dragounovi by se dalo hovořit jako o osobitém hudebním lyrikovi a poetickém rockerovi, jehož duše je hluboce ponořená v pocitech a svébytných hudebních obrazech.
Kapela od své premiéry získala velkou oblibu u nové generace rockerů a zejména lidí, kteří chtěli slyšet lidské slovo a nové hudební vyjádření a tak se dalo hovořit i o jistém kultu, který kapelu provázel. Nezamotával bych se do příměrů, že z jejich hudby lze vycítit vliv King Crimson osmdesátých let nebo Talking Heads, to ať vyhodnotí posluchač sám….
Za gorbačovovské perestrojky v r. 1987 vychází druhé album skupiny a byly připraveny podklady pro plánované třetí album…
V r. 1988 se skupina ale rozchází, protože Roman Dragoun a Jan Seidl přijali nabídku kytaristy Michala Pavlíčka ke členství ve skupině Stromboli, protože klávesová hráčka Vendula Kašpárková a bubeník Klaudius Kryšpín emigrovali do Austrálie a Pavlíček měl snahu kapelu udržet v aktivní podobě a tím si zajistit trvalejší přízeň náročnějšího rockového publika…
Po r. 2000 byla kapela Futurum obnovena v původní sestavě a hraje sporadicky vlastně do dnešních dnů.
Pro řadu posluchačů a některé hudební novináře navzdory cílené snaze o odlišení jsou Futurum vnímáni jako třetí brněnská artrocková legenda…
Domnívám se, že první album skupiny Futurum – Ostrov Země na plný počet hvězdiček dosáhne. Jsem o tom alespoň přesvědčen. Dávám jich tedy pět!