Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 20.04.2013

Album famózních Return To Forever Chicka Coreyi s názvem Romantic Warrior si mě přitáhlo už v dávných časech ilegálních burz v sedmdesátých letech. Vzpomínám si, že některé „neinformované“ hardrockery mátl obal alba s vypodobněným rytířem, ale ostatní byli natěšení, co tahle fusion kapela připravila nového po předešlém setu kvalitních alb.
V dané době jsem si dokompletovával na vinylech „svoje“ Beatles, tak musel tento albový počin nějakou chvíli počkat, než na něj přišla řada.
Později jsem si album pořídil v digitální podobě a protože jsem po něm zase po nějaké době sáhnul, tak se s vámi rozdělím o svoje dojmy…

MEDIEVAL OVERTURE – Corea zahajuje téma opakujícím se schématem na synthesizery Yamaha a hned za ním se jako závan bouře přihlásí vichřice bubenických eskapád Lennyho Whitea a funkově nadupané baskytarové běhy Stanleyho Clarka. DiMeolu zatím moc neslyším, protože Corea dává prostor elektronické smršti, které zahltí prostor….. Po odeznění sem vstoupí kompozičně a aranžérsky výtečně pojednané téma, v němž se Al DiMeola dostává svými rozechvívanými tóny do otevřeného prostoru. Tohle je ovšem hra skutečných velmistrů progresivního jazzu sedmdesátých let. Všechno zde pulsuje, hřmí a vzájemně se prolíná do úžasných obrazců a vzorců, kde zůstává řadě hudebníků jejich potenciál stát daleko za tímto vzorem. Clarke a DiMeola tady jedou famózní unisono rámovaná superbubenickými postupy…

SORCERESS – tak tohle vypadá na bytelný funk, do kterého vstupují výrazné jazzové prvky. Corea opět čeří klávesnici elektrického piana Fender-Rhodes, ale používá i clavinet Hohner D6 a DiMeola sem nahrál v playbacku dva suverénní kytarové party. Ten první seká kila ve funmkovém doprovodu a ten druhý nabídne jeho mrštné kytarové tříštivé obrazce, které jako jiskry se rozletují napříč harmonií. Rockový prvek sem přichází s důraznými riffy, ale vzápětí je střídán melancholií. Corea nepoužívá hammondky, ale varhany Yamaha, ale teď i koncertní klavír. To jsou úhozy a brilantní hra! Radost poslouchat. Posluchač málem nestačí sledovat tři, místy až čtyři časové hudební roviny, které kapela dokáže homogenní spojovat dohromady. Digitální zvuk zprůzračňuje jednotlivé instrumentace a všechno je čitelně slyšitelné a identifikovatelné.

THE ROMANTIC WARRIOR – jak už předesílá název, romantika dostává průchod. Al DiMeola odkládá elektrickou kytaru a bere do rukou akustický kation, Clarke ke hře použije kontrabas se smyčcem, na který hraje stejně výtečně a pak je tu samozřejmě Corea: klavírní party jako od Chopina, Rachmaninova (samozřejmě ctím jeho autorský vklad), ale prvky vážné hudby propojuje s jazzem s úžasnou lehkostí a křišťálová struktura jeho tónů a úžasná dynamika přednesu musí posluchače doslova odzbrojit. White sem vstoupí s bicími rovněž, je technicky dokonalý svými breaky, ale ukázněný a nepřebíjí atmosféru a tak si můžeme vychutnat fantastické basy, kytarové a klavírní party a doslova se kochat jemnými nuancemi téhle fantastické souhry. Plnokrevné, výbušné, hladivé, chladivé, žhnoucí a pálící…. To všechno přináší „romantický válečník“, který dal albu název. DiMeolovy famózní běhy na přitlumených strunách oscilují mezi flamencem a latinskoamerickým jazzem. Učebnicový příklad muzikantského mistrovství famózního formátu…

MAJESTIC DANCE – kytarový nástup a skladba se dostává na klasický jazzrockový model. Podíl DiMeolovy elektrické kytary je hutnější a razantnější, zatímco Corea ovládá svůj rozmanitý klávesový park. Elektrický clavinet sem přitáhne prvky barokní hudby…. Tak mě napadá, co by na tyhle hudební útvary řekl takový Bach, Händel, Purcel nebo Mysliveček (?). Corea Fender-Rhodes na albu používá podle mého soudu výrazně méně, než na předešlých albech. Vnímám ho tady jaksi méně čitelně (?), třebaže jeho jméno je s tímto nástrojem neodmyslitelně spojené….. Tady se ovšem vaří v ďábelské kuchyni za pomocí clavinetu a elektrické kytary opravdu ďábelský pokrm. Pro znásobení účinnosti sem DiMeola nahrál více kytarových partů a hřmící kulometná rytmika všechno žene dopředu s neúnavnou rychlostí. Je to prostě „tanec“ od začátku do konce, pravděpodobně s nejvýraznějším rockovým podílem.

THE MAGICIAN – jak už napovídá název, bude se tady trochu kouzlit. Dueta Clarka a DiMeola berou dech. Corea kouzlí na klávesy v jakoby kosmické oparu a celá skladba se zvolná vznáší ve stupňující harmonii výš a výš…. Dochází zde však k řadě proměn a máme tady docela jiný motiv, kde cinkají percussion, zvonek, slyším precizní flažolety na kytaru a baskytaru. Uvědomuji si, že v dané době podobným způsobem na baskytaru snad nikdo nehrál jako Clarke (!). Některé okamžiky promění tuhle hudbu v rapsódii a skladatelské postupy sem přivedou zcela nečekané okamžiky, které se od jazzu hodně vzdalují. Return To Forever se zde virtuálně názorným způsobem daří vařit v alchymistickém kotli neuvěřitelný lektvar a tento proces zde ztvárňují nenapodobitelným způsobem. Je to hra, improvizace, napsané téma? Myslím, že je to jedna, místy přestávají skoro platit některé zákonitosti…

DUEL OF THE JESTER AND THE TYRANT (Part 1 & Part 2) – ponurý, tajemný úvod otvírá poslední členěnou kompozici. Mocná harmonie jako v art rocku se pojednou od mlčí a basový vstup promění hudbu do zcela jiného modelu…. Jako bych zde místy slyšel Franka Zappu. Ta proměnlivost je tak členitá a hudební motivy zurčí jako horská bystřina. Fender-Rhodes a elektrické smyčce tvoří tlustou vrstvu hudebního základu a je zde opět DiMeola se svými barevnými kytarovými impresemi a jeho gradující kytarové jízdy se posouvají do světa famózních a nepostižitelných hudebních obrazců. Dynamické proměny potvrdí nesmírný smysl pro kolektivní hru a prostor. Synthesizerové kreace mají suverénní tvář a bublají a bzučí jako roje agresivních včel v úlu. DiMeola se ukázněně vyrovnává s přesnými doprovody, stejně tak jako s nedostižnými sóly. Nepotřebuje wah wah pedal ani fuze, jeho zvuková barevnost všechno nahrazuje. Funkové slapování Clarkovy baskytary pumpuje jajo pneumatické kladivo a Whiteovy bicí dělají neuvěřitelné kousky. Clarke zde řádí svými piccollo basy v neuvěřitelně rychlých obratech. Vstřebat tyhle dojmy, dokonce s aplikací krátkých hudebních legrácek zbavuje stresů a starostí a mě nezbývá než hluboce smeknout, před tím, co se tady odehrává od začátku až do konce….

Vedle Mahavishnu Orchestra, Weather Report, Lifetime….. patřili Return To Forever mezi absolutní špičku dané kategorie. Na albu se sešli skuteční velmistři svých nástrojů, kteří se letitou spoluprací a díky mimořádnému talentu dokázali opravdu vypracovat na jedinečnou úroveň. Nicméně Return To Forever jako daný kvartet se po tomto albu částečně rozchází. Al DiMeola se rozhodl pro sólovou dráhu a Chick Corea nahradil kytarový post (tuším) saxofonem Joe Farrella a odešel rovněž vynikající bubeník Lenny White …. Občas se mi zasteskne, že není možné dnes už tuhle sestavu vidět „řádit“ na koncertních pódiích. Připomněl jsem si to, když Chick Corea zavítal jako hlavní hvězda před nedávnem do Brna na Jazztival. Přivezl sebou kvalitní hráče, nicméně podle mého soudu by Return To Forever byli bývali šťastnější volbou…. Prostě některé věci nevrátíme. Bolševik v polovině sedmdesátých let zavřel kohouty a tyhle kapely k nám jednoduše nepustil, i když se vymlouval na nedostatek devizových prostředků na zaplacení zámořských skupin (!) Kdyby nebyly zvány všelijaké východoněmecké, sovětské, rumunské, bulharské a maďarské skupiny a ušetřily by se tyhle prostředky, mohly zde alespoň jednou hvězdy amerického fusion music zahrát a určitě by taková Lucerna nebyla poloprázdná…..
Myslím, že alba Where Have I Known You Before (1974), No Mystery (1975) a Romantic Warrior (1976) jsou umělecky vyrovnaná, nabítá spoustou energie a famózních muzikantských a aranžérských nápadů…. Tady prostě nejde jinak než udělat absolutorium – pět hvězdiček!