Return To Forever - Romantic Warrior (1976)

29.12.2016 steve | #

Pnečku to je aspoň muzika. Jazz, jazz rock a fusion je spolu s vážnou hudbou tou nejvyspělejší hudební oblastí ve které se pohybují jen ty nejzdatnější individuality. Pro její náročnou interpretaci je zapotřebí dostát absolutoria v instrumentální oblasti, kterou docíli pouze hrstka vyvolených. Komponovat takto zaměřenou hudbu vyžaduje značný skladatelský talent a iq vysoce se nadřazující průměru. Věru takovou hudbu nezvládnou provozovat lidé účinkující v nějakých Hammerfall, Kreator a vlastně v asi 90% hudby všeobecně. Hráči z kapely Returt to Forever patří k naprosté a úzké špičce ve svém oboru, čtveřice jmen podílející se na desce Romatic Warrior si pro své dovednosti dokáže ukousnout obrovský kus svého působiště a svými nadpřirozenými schopnostmi každého s dokořán otevřenopu pusou zírajícího kolemjdoucího totálně rozložit.

Začátek je jako od Gentle Giant, ale zpěvu se u tohoto projektu, či kapely nedočkáte. Corea je většinou v čele, ale třeba Lennyho bicí baterie snese častá sarovnání s mistry tohoto druhu (sportovní) techniky. Dvojka Sorceress se díky volně plujícím melodiím, zapamatovatenějším fragmentům a funky nádechu dá označit přívlastkem snadnějc chápající. Titulní skladba to je souboj Clarke/DiMeloa, každý tu má možnost sólově se vyřádit a stále je slyšet džezík té nejvyšší kvalitky. Alova rockovější Majestic Dance, nebo značně free jazzová The Magician i poslední velkolepá Duel Of The Jester And The Tyrant, všechno jsou to velekněžky z chrámu boha Amona, které srkz vnitřnímu pnutí dýchají ne Egyptskou tématikou, ale díky obalu alba středověkem a rytířskými turnaji. Pnečku to je aspoň muzika.


reagovat

Snake @ 30.12.2016 13:41:12
Jen bych si dovolil připomenout, že i takovej Chris Poland, nebo Alex Skolnick hrávali thrash metal a asi by se nikdo neodvážil zpochybňovat fakt, že jsou to vyjímeční "fusion" kytaristé. Srovnávat IQ fusion a thrash metalových hudebníků mi nepřijde zrovna košer. Ostatně, zrovna Stefana Elmgrena z Hammerfall předcházela pověst vynikajícího kytaristy.

horyna @ 30.12.2016 13:41:34
Asi bych úplně neslučoval klasiku, jazz, nebo art, přec jen elektrické nástroje produkují jinou hudbu než klasická dřeva, žestě atd...
Ale platí, že rozhodně by žádný Mile Petroza nazahrál ani půl minuty z toho co předvádí Al DiMeloa cha chá :-)
Tohle je úplně jiný hudební level, profesoři, co říct víc, snad jen díky za takovou hudbu, že ji tu máme a můžeme se z ní těšit, díky moc za připomenutí a skvělou recku.

dan @ 30.12.2016 19:46:23
Pánové, pánové, tak snad produkci jazz kytarové špički pana kytaristy s velkým K. Ala DiMeloa nebudeme srovnávat s absolutním hoblovacím neumětelstvím nějakýho šílence z thrash metalovýho Německa. To je jako den a noc :-) Ano, Skolnick to je úplně jiná liga, která ale svůj talent zase pohřbívá už pár let ve znovu nastartovaných Testament.

steve @ 31.12.2016 10:00:09
Skolnicka je v Testament škoda, svůj talent tam pohřbívá a utápí, to Petroza pro změnu neumí hrát vůbec.

Snake @ 31.12.2016 11:24:14
steve, nějak se mi nechce věřit tomu, že by se Mille za těch - zhruba - 35 let na hudební scéně nenaučil hrát. To je míchání hrušek s jablkama. Mě trochu vadilo to tvoje "kastování". Hrajeme jazz, jazz rock, fusion, klasiku a kdo je víc ? Nebo aspoň tak nějak jsem to pochopil.

Progjar @ 31.12.2016 11:45:32
A aké minimálne IQ musí mať poslucháč Jazz a Fusion?

steve @ 31.12.2016 12:26:27
to snake. kdyby neměl Mille kvalitní sólové kytaristy po svým boku, zněl by Kreator dnes možná podobně jako na Endless pain:-) Pravda je že jsem to kastoval, protože zastávám názor že ten kdo hraje jazz je 100x kvalitnějším hráčem než jeho ostatní okolí, bez urážky všem

poslucháč Jazz a Fusion: takovou hudbu neposlouchají puberťáci, hospodští povaleči, obyčejní dělňasi (opět bez urážky) ani jednodušší týpci, nebo diskofilové. Pro její pochopení a vstřebání je zapotřebí alespoň průměrné inteligence, soudím já.

Snake @ 31.12.2016 12:52:22
Dobrá, jako vysvětlení mi to stačí. Ne zcela bych s tím souhlasil, ale už se v tom nebudu dál šťourat.

Brano @ 31.12.2016 13:17:55
Zaujímavé.Ako dělňas a jednoduchší týpek počúvam jazz-rock už dobrých 25 rokov.Také veci ako Mahavishnu,RTF,Jazz Q,Energit,Fermátu,Weather Report...Takže niečo tu nesedí...

yngwie3 @ 31.12.2016 13:38:03
to steve: Tak to si posral ... pardon, podělal ...

Petr87 @ 31.12.2016 14:38:04
Boha jeho!
Steve, nic ve zlém, ale spousta toho, co jsi napsal, jsou jednoduše hovadiny.
»Věru takovou hudbu nezvládnou provozovat lidé účinkující v nějakých Hammerfall, Kreator a vlastně v asi 90% hudby všeobecně.« ...áchich.
Kdyby jsi jenom tušil, kolik je v metalu, i v jeho extrémnějších odnožích famózních, dovedných instrumentalistů, tak bys možná čučel!
A co se týče IQ a hudebního vkusu: Když jsem ještě pracoval jako zástupce vedoucího expedice na slévárně, tak jsem byl každý den v kontaktu s různými typy lidí - dělníky, lidmi z kanceláří apod.; a to bys možná koukal, co všechno takový „dělňas“ může poslouchat! JEFFERSON AIRPLANE, KING CRIMSON, PINK FLOYD a další, ne zrovna hudba pro každé ucho... hmm? Co ted'?
Takže spojovat hudební vkus s intelektem, či s tím, čím se daný člověk živí, je podle mne mamutí krávovina, nezlob se na mě!
A možná bys koukal, na kolik takových „výjimek“ jsem v životě, nejenom v práci, narazil!
Takže...?

EasyRocker @ 31.12.2016 15:13:04
steve: vytáhnout zrovna metal jako argument, že někdo neumí hrát, tak to je docela síla. Málokterá hudba jako současné progresívní formy death, thrash aj. metalu je tak neskutečně hudebně i instrumentálně nadřená a dokonce už i kritici, kteří metal léta ignorovali, to uznávají. Napsal jsi snůšku neuvěřitelných nesmyslů, tohle hudební škatulkování a školometství bez skutečné znalosti věci je prostě tristní. Sorry, ale silvestrovský příspěvek ti hrubě nevyšel.

EasyRocker @ 31.12.2016 15:15:17
A ta inteligence a hudba, tak to už je dvojitá síla. Takové hezky gratiasovské... achjo.

Petr_70 @ 31.12.2016 15:56:52
EasyRocker:
"..Málokterá hudba jako současné progresívní formy death, thrash aj. metalu je tak neskutečně hudebně i instrumentálně nadřená a dokonce už i kritici, kteří metal léta ignorovali, to uznávají.."

Promiň, nechci se tě nějak dotknout, ale zajímalo by mne, kde a jak jsi na takovou pitomost přišel. Vyslovit nebo napsat něco takového je zase docela síla pro mne...

EasyRocker @ 31.12.2016 16:08:29
To na mém názoru nic nemění. Zaplavovat tu diskusi desítkami a stovkami alb nebudu, nikomu to nic neřekne a nic to nevyřeší. Nemusím chodit na net a do časopisů, 15 let poslouchám. To mi bohatě stačí. Od toho hudba je.

EasyRocker @ 31.12.2016 16:11:42
A už vůbec nevím, proč se evidentně zcela účelově v diskusi na jazzrockové album objeví narážky na metalové kapely a školometské posuzování jejich členů, zda umí či neumí hrát (kde a jak na to autor přišel, zná je?). Zkrátka s recenzí to nemá cokoli společného, je to zbytečný atak. Je to škoda, protože jinak se mi recenze líbila.

Petr_70 @ 31.12.2016 16:15:12
EasyRocker:
V pořádku... každému co libo jest. :))
Reagoval jsem jen na tu část v příspěvku výše.

Slyšel jsem toho ze škatulky death docela hodně a v drtivé většině šlo o tragédy co umí jen pořádně naboostovat tři akordy a pak to řezat v traktorovém rytmu.

Nikomu to neberu, ale moje představy o hudbě vypadají prostě jinak...

EasyRocker @ 31.12.2016 17:05:39
Petr_70: ale ono tam samozřejmě je takových hodně, co píšeš (jako v každém stylu). Jsou tam ale kapely, a nemusíme to klidně omezovat jen na death, jejichž nahrávky jsou prostě vesmírné kvality. Ono taky nemůžeme srovnávat dřevní zástupce stylu, kteří zde byli zrovna jmenováni, a ty progresivní kapely, protože je to samozřejmě jinde :)

stargazer @ 23.12.2019 18:13:51
Když jsem slyšel RW poprvé, bylo to jako sci-fi. Okamžitě jsem desku poslal do jasných pětihvězdných galaxií. Časem ovšem musím slevit ze svého nadšení. Na albu je celkem šest songů, z toho tři jsou absolutně bez debat vinikající, ovšem s tím zbytkem mám problém. Problem č. 1. Majestic Dance v úvodu připomíná až moc Clarkeho School Days.... tak kdo od koho opisoval hoši. Problem č.2 The Magician je sice bravurně zmáklá hudební iluze nějakého kouzlení nebo magie, ale postrádá nějakou hudební linku. A nakonec mám problém i s úvodem alba. Opět zde lítají stupnice nahoru a dolů, napětí střídá uvolnění a to je tak vše. Song číslo jedna mi příjde jako nějaká hudební rozcvička, než jako právoplatný podíl na albu. ALE CHLAPI HRÁT UMÍ.

stargazer @ 04.03.2021 19:35:37
S tohoto titulu je taky trochu cítit fůze jazu a hudby z dávnějších časů. Spojení hudby a rytíře na obalu alba je celkem logické. Tahle hudba se mi jen tak neohraje. S odstupem času je lepší, ale hodnocení neměním.

16.05.2013 hejkal | #

Nepatrím k nejakým veľkým fanúšikom fusion. Je to hudba plná muzikantských vrcholov, ale nie vždy má človek náladu štverať sa na Mount Everst, väčšinou stačí výlet po turistických chodníčkoch. Keď sa však dostaví túžba vybočiť, je príjemné vedieť, že tu je aj iný smer. Práve pre toto sa v mojej zbierke nachádzajú starostlivo vyďobané semiačka moderného džez rocku zo 70. Rokov, aby som sa mohol sem-tam hrať na horolezca. Aj preto som si nedávno zakúpil aj dielo Romantic warrior od Return to Forever. Je vyzdvihované do nebies všetkými fusion fanúšikmi i odbornou kritikou, čo je vzácna zhoda, ba až podozrivá.

Pravdu povediac, nečudujem sa. Štyri legendárne osobnosti moderného džezu sa v štýle čo meno, to pojem, vypli k vskutku majstrovskému výkonu. Brutálne technické onánie sú pretkávané atmosférickými medzihrami, hoci vlastne sa tu žiadna „hra“ ani nenachádza, stále sme v nejakej „medzi“ na pomedzí Brownovho pohybu nôt. Kapela sa predsa len neodvážila poslucháčov úplne odrovnať, a preto svoje vyhrávanie rozdelila na tradičné úseky s pomenovaním, napr. Medieval overture a pod. Celkovo je tu teda šesť „skladieb“, kde sa nespieva, iba rôzne muzicíruje, niekedy vcelku melodicky (Majestic dance), inokedy zasa značne funky (Sorceress), nech sa podobné formácie tvárili a tvária neviem ako progresívne a novátorsky, tohto neduhu sa nezbavila azda žiadna. Niektoré pasáže pripomínajú feudálne časy (The magician). Akokoľvek sa tu predvádzajú kohúti Corea s Di Meolom, najviac ma baví rytmika, Stanley Clarke je zviera a Lenny White uragán. Keby som sa náhodou dostal do situácie, že by ma mučili a mal by som buď zvoliť najlepšiu skladbu albumu alebo by mi púšťali ľubovoľný hip-hop, techno, disco, funky, Madonnu, či nebodaj U2, tak by som asi napokon zvolil jednu z dvoch brutálnych machrovačiek Romantic warrior alebo Duel of the jester and the tyrant (part I & part II).

Keď fusion, tak takto.
reagovat

luk63 @ 16.05.2013 09:54:47
hejkal: :-) výborné album, hezky si to vyjádřil. Já mám ještě o trochu radši Where Have I Known You - asi proto že nám ho naservíroval Supraphon už někdy v r. 1977 a pro mě jeho poslech ve 14 letech znamenal zrod zájmu o jazz.

hejkal @ 16.05.2013 12:18:33
Priznávam bez mučenia, že tvorbu tejto skupiny moc nepoznám. K fusion som sa odhodlal až veľmi neskoro, aj keď otec mal bohatú zbierku. Raz za čas si niečo vypočujem, veľmi zriedka si niečo kúpim (teraz mám fusion náladu) a tak. Zato Stanley Clarke z BHS bol u nás často púšťaný na videu. Sranda bola, ako sa tam na pódiu prezentovali naši basáci.

20.04.2013 Petr Gratias | #

Album famózních Return To Forever Chicka Coreyi s názvem Romantic Warrior si mě přitáhlo už v dávných časech ilegálních burz v sedmdesátých letech. Vzpomínám si, že některé „neinformované“ hardrockery mátl obal alba s vypodobněným rytířem, ale ostatní byli natěšení, co tahle fusion kapela připravila nového po předešlém setu kvalitních alb.
V dané době jsem si dokompletovával na vinylech „svoje“ Beatles, tak musel tento albový počin nějakou chvíli počkat, než na něj přišla řada.
Později jsem si album pořídil v digitální podobě a protože jsem po něm zase po nějaké době sáhnul, tak se s vámi rozdělím o svoje dojmy…

MEDIEVAL OVERTURE – Corea zahajuje téma opakujícím se schématem na synthesizery Yamaha a hned za ním se jako závan bouře přihlásí vichřice bubenických eskapád Lennyho Whitea a funkově nadupané baskytarové běhy Stanleyho Clarka. DiMeolu zatím moc neslyším, protože Corea dává prostor elektronické smršti, které zahltí prostor….. Po odeznění sem vstoupí kompozičně a aranžérsky výtečně pojednané téma, v němž se Al DiMeola dostává svými rozechvívanými tóny do otevřeného prostoru. Tohle je ovšem hra skutečných velmistrů progresivního jazzu sedmdesátých let. Všechno zde pulsuje, hřmí a vzájemně se prolíná do úžasných obrazců a vzorců, kde zůstává řadě hudebníků jejich potenciál stát daleko za tímto vzorem. Clarke a DiMeola tady jedou famózní unisono rámovaná superbubenickými postupy…

SORCERESS – tak tohle vypadá na bytelný funk, do kterého vstupují výrazné jazzové prvky. Corea opět čeří klávesnici elektrického piana Fender-Rhodes, ale používá i clavinet Hohner D6 a DiMeola sem nahrál v playbacku dva suverénní kytarové party. Ten první seká kila ve funmkovém doprovodu a ten druhý nabídne jeho mrštné kytarové tříštivé obrazce, které jako jiskry se rozletují napříč harmonií. Rockový prvek sem přichází s důraznými riffy, ale vzápětí je střídán melancholií. Corea nepoužívá hammondky, ale varhany Yamaha, ale teď i koncertní klavír. To jsou úhozy a brilantní hra! Radost poslouchat. Posluchač málem nestačí sledovat tři, místy až čtyři časové hudební roviny, které kapela dokáže homogenní spojovat dohromady. Digitální zvuk zprůzračňuje jednotlivé instrumentace a všechno je čitelně slyšitelné a identifikovatelné.

THE ROMANTIC WARRIOR – jak už předesílá název, romantika dostává průchod. Al DiMeola odkládá elektrickou kytaru a bere do rukou akustický kation, Clarke ke hře použije kontrabas se smyčcem, na který hraje stejně výtečně a pak je tu samozřejmě Corea: klavírní party jako od Chopina, Rachmaninova (samozřejmě ctím jeho autorský vklad), ale prvky vážné hudby propojuje s jazzem s úžasnou lehkostí a křišťálová struktura jeho tónů a úžasná dynamika přednesu musí posluchače doslova odzbrojit. White sem vstoupí s bicími rovněž, je technicky dokonalý svými breaky, ale ukázněný a nepřebíjí atmosféru a tak si můžeme vychutnat fantastické basy, kytarové a klavírní party a doslova se kochat jemnými nuancemi téhle fantastické souhry. Plnokrevné, výbušné, hladivé, chladivé, žhnoucí a pálící…. To všechno přináší „romantický válečník“, který dal albu název. DiMeolovy famózní běhy na přitlumených strunách oscilují mezi flamencem a latinskoamerickým jazzem. Učebnicový příklad muzikantského mistrovství famózního formátu…

MAJESTIC DANCE – kytarový nástup a skladba se dostává na klasický jazzrockový model. Podíl DiMeolovy elektrické kytary je hutnější a razantnější, zatímco Corea ovládá svůj rozmanitý klávesový park. Elektrický clavinet sem přitáhne prvky barokní hudby…. Tak mě napadá, co by na tyhle hudební útvary řekl takový Bach, Händel, Purcel nebo Mysliveček (?). Corea Fender-Rhodes na albu používá podle mého soudu výrazně méně, než na předešlých albech. Vnímám ho tady jaksi méně čitelně (?), třebaže jeho jméno je s tímto nástrojem neodmyslitelně spojené….. Tady se ovšem vaří v ďábelské kuchyni za pomocí clavinetu a elektrické kytary opravdu ďábelský pokrm. Pro znásobení účinnosti sem DiMeola nahrál více kytarových partů a hřmící kulometná rytmika všechno žene dopředu s neúnavnou rychlostí. Je to prostě „tanec“ od začátku do konce, pravděpodobně s nejvýraznějším rockovým podílem.

THE MAGICIAN – jak už napovídá název, bude se tady trochu kouzlit. Dueta Clarka a DiMeola berou dech. Corea kouzlí na klávesy v jakoby kosmické oparu a celá skladba se zvolná vznáší ve stupňující harmonii výš a výš…. Dochází zde však k řadě proměn a máme tady docela jiný motiv, kde cinkají percussion, zvonek, slyším precizní flažolety na kytaru a baskytaru. Uvědomuji si, že v dané době podobným způsobem na baskytaru snad nikdo nehrál jako Clarke (!). Některé okamžiky promění tuhle hudbu v rapsódii a skladatelské postupy sem přivedou zcela nečekané okamžiky, které se od jazzu hodně vzdalují. Return To Forever se zde virtuálně názorným způsobem daří vařit v alchymistickém kotli neuvěřitelný lektvar a tento proces zde ztvárňují nenapodobitelným způsobem. Je to hra, improvizace, napsané téma? Myslím, že je to jedna, místy přestávají skoro platit některé zákonitosti…

DUEL OF THE JESTER AND THE TYRANT (Part 1 & Part 2) – ponurý, tajemný úvod otvírá poslední členěnou kompozici. Mocná harmonie jako v art rocku se pojednou od mlčí a basový vstup promění hudbu do zcela jiného modelu…. Jako bych zde místy slyšel Franka Zappu. Ta proměnlivost je tak členitá a hudební motivy zurčí jako horská bystřina. Fender-Rhodes a elektrické smyčce tvoří tlustou vrstvu hudebního základu a je zde opět DiMeola se svými barevnými kytarovými impresemi a jeho gradující kytarové jízdy se posouvají do světa famózních a nepostižitelných hudebních obrazců. Dynamické proměny potvrdí nesmírný smysl pro kolektivní hru a prostor. Synthesizerové kreace mají suverénní tvář a bublají a bzučí jako roje agresivních včel v úlu. DiMeola se ukázněně vyrovnává s přesnými doprovody, stejně tak jako s nedostižnými sóly. Nepotřebuje wah wah pedal ani fuze, jeho zvuková barevnost všechno nahrazuje. Funkové slapování Clarkovy baskytary pumpuje jajo pneumatické kladivo a Whiteovy bicí dělají neuvěřitelné kousky. Clarke zde řádí svými piccollo basy v neuvěřitelně rychlých obratech. Vstřebat tyhle dojmy, dokonce s aplikací krátkých hudebních legrácek zbavuje stresů a starostí a mě nezbývá než hluboce smeknout, před tím, co se tady odehrává od začátku až do konce….

Vedle Mahavishnu Orchestra, Weather Report, Lifetime….. patřili Return To Forever mezi absolutní špičku dané kategorie. Na albu se sešli skuteční velmistři svých nástrojů, kteří se letitou spoluprací a díky mimořádnému talentu dokázali opravdu vypracovat na jedinečnou úroveň. Nicméně Return To Forever jako daný kvartet se po tomto albu částečně rozchází. Al DiMeola se rozhodl pro sólovou dráhu a Chick Corea nahradil kytarový post (tuším) saxofonem Joe Farrella a odešel rovněž vynikající bubeník Lenny White …. Občas se mi zasteskne, že není možné dnes už tuhle sestavu vidět „řádit“ na koncertních pódiích. Připomněl jsem si to, když Chick Corea zavítal jako hlavní hvězda před nedávnem do Brna na Jazztival. Přivezl sebou kvalitní hráče, nicméně podle mého soudu by Return To Forever byli bývali šťastnější volbou…. Prostě některé věci nevrátíme. Bolševik v polovině sedmdesátých let zavřel kohouty a tyhle kapely k nám jednoduše nepustil, i když se vymlouval na nedostatek devizových prostředků na zaplacení zámořských skupin (!) Kdyby nebyly zvány všelijaké východoněmecké, sovětské, rumunské, bulharské a maďarské skupiny a ušetřily by se tyhle prostředky, mohly zde alespoň jednou hvězdy amerického fusion music zahrát a určitě by taková Lucerna nebyla poloprázdná…..
Myslím, že alba Where Have I Known You Before (1974), No Mystery (1975) a Romantic Warrior (1976) jsou umělecky vyrovnaná, nabítá spoustou energie a famózních muzikantských a aranžérských nápadů…. Tady prostě nejde jinak než udělat absolutorium – pět hvězdiček!

reagovat

alienshore @ 20.04.2013 10:22:59
z historického hľadiska určite dôležitý album, ale mňa už po rokoch až tak neoslovuje .... pre mňa je viac jeho Chick Corea Elektric Band, kde dotiahol fusion podľa mňa k dokonalosti, skladby z albumu Romantic Warrior som si vychutnal na vynikajúcom DVD Live In Montreaux z roku 2009 kde predviedli fusion na vysokej úrovni, ak by sa dala pôvodná zostava ešte raz dokopy a stvorili by album tak si viem predstaviť aká famózna vec by to bola ... ale to je len moje prianie, recenzia ma však potešila ... takže dík za ňu :-) ...

Petr Gratias @ 20.04.2013 12:57:23
Zdravím,Alienshore...
díky za reakci.
Přiznám se, že ani po letech pro mě ta magie z téhle hudby nějak nevyvětrala.
Elektric Band byla taky hodně umělecky silná jednotka, nicméně bych asi i tak dal přednost Return To Forever, ale to je věcí gusta a přístupu.
Otázka: vlastně jsme nepochopil, proč anglická transkripce názvu nebyla
ELECTRIC BAND a také ACOUSTIC BAND,
ale objevily se názvy
ELEKTRIK BAND a AKOUSTIK BAND (?)
Znovu si uvědomuji, jak by byl i dnes pro řadu nových kapel velký problém zahrát v tomto stylu, kdy se jede naplno s úžasnou technickou erudicí a smyslem pro kompaktnost celku.
Koncert LIve In Montreux jsem na DVD neviděl, ale nepochybuji o tom, že musí být famózní.
Díky! Zdravím!

Zdeněk @ 20.04.2013 15:09:12
No tahle parta řádila na koncertních podiích v roce
2011, což není tak dávno, jen Di Meolu nahradil Frank
Gambale a přibyl Jean Luc Ponty, což rozhodně nebylo na škodu věci. Koncertovali famozně viz CD+DVD Mothership Returns.
Těžko Coreu usadit v jedné kapele, jeho záběr je příliš široký od fusion přes duety s Gary Burtonem
/skvělé album Hot House obdrželo cenu Grammy/,
a japonskou pianistkou Hiromi až po sólové projekty.
Je dobře, že takoví muzikanti ještě pořád jsou.

Mohyla @ 20.04.2013 16:42:00
Majstrovské dielo! U mňa jeden z vrcholov fusion, po kompozičnej aj inštrumentálnej stránke. U týchto ľudí sa akosi samozrejme počíta s virtuóznym ovládaním nástrojov, ale aj tak, upozornil by som na "chobotnicu" za bicími nástrojmi a jej kreatívnu hru, nie som si istý, či sa na nahrávke nájdu dva rovnako odbúchané takty! 5* je podľa mňa úplne zaslúžených!

adam @ 20.04.2013 18:41:07
Toto je jediny album od RTF ktory vlastnim. Ostatne veci co mam su bootlegy. romantickeho bojovnika som si kupil za 3€ u hummela a su to jedny z najlepsie investovanych eur ake som do hudby kedy vrazil. Super album, super zahrane, presne jak vravi Mohyla, od tych panov sa to ocakava. Niet tomu co vytknut, mne mozno trosku na albume chyba perkusionista typu Moreiru. Inac super vec.

PaloM @ 21.04.2013 10:11:35
Bez debaty jeden z najlepších albumov RTF, "najrockovejší". Spolu s debutom (často uvádzaným pod menom Chick Corea) môj najobľúbenejší.
Ich reunion "Live in Montreux 2008" je absolútna špica.