Reakce na recenzi:

horyna - @ 13.01.2018

Jazzové představení Dereka Sheriniana na Dream Theater-ovské desce Falling Into Infinity bylo pro mne impulzem, poslechnout si také produkci jeho kapely Planet X. Především to pak byly bubenické kreace Virgila Donatiho, které jsem měl možnost poprvné zhlédnout při konkurzu na uvolněný post M. Portoye při malinko komediálním výběru nového bubeníka D. T., jež mě vydláždili cestu k planetě x napřímo. Když si vzpomenu co tenkrát Marco Minneman a právě mistr Donati předváděli, lze jen spekulovat, jak by dnes tento stroj na dolary zněl s jejich podporou a třeba i se Sherinianem v zádech.

Virgilův styl je totiž jedinečný, těžko napodobitelný a technicky naprosto precizní. Jeho údery se na vás řítí ze všech stran, dokáže svými figurami často překvapit a každou píseň posunout na vyšší level. Alespoň na této desce tomu tak je. Člověk ho poslouchá rád a rád se nechá jeho hrou strhnout i bavit. Navíc je hlavním skladatelem, vždyť dobrá polovina materiálu pochází právě z jeho pera.

I Tony MacAlpine se blízkne výbornými rytmickými obraty, přidá několik futuristických sól a zajímavých vyhrávek. Občas zní jeho kytara zatraceně tvrdě, ale když už je té hutnosti příliš, dokáže vystřelit nejeden zručný kytarový ornament a hned je zase co poslouchat.
Ale je to především Derek Sherinian kdo určuje vesmírný tok a spaceový náboj vtělený do nitra měsíčního dítěte. Jeho nápaditost a fusion záběr nezná hranic, tempa se mění tak často jak je to jen možné a atmosférické podhoubí se rozpíná napříč celým vesmírem. Není velké množství nahrávek s podobnou atmosférou.

První trojice skladeb vytváří famózní stratovní představení. Kapela se do vás zahryzne jako vyceněné zuby vzteklého buldoka, fusion se rozjíží postupně a Tony rozvěšuje svá sóla na požádání. Virgil i Derek se sotva ukloní a už spouští své ohnivé čáry máry. Druhá The Noble Savage je zajeta v jazzových kolejích asi nejvíce a patří k těm nejlepším. Třetí Ataraxia vykukuje někde zpoza Saturnu a krouží okolo vás jako by si právě střihla několik koleček v blízkosti jeho prstence. První sekundy písně Micronesia diváka opentlí romantickou stužkou, ovšem následuje rychlý rytmický zlom a naše trojka si to pádí na opačnou stranu. Derek lechtá klaviaturu a Virgil obměňuje tempa jako lascivní žena své spodní prádlo. Ať posloucháte Ground Zero, nebo Midnight Bell, stále máte pocit, že okolní svět ovládají pouze počítače nikoli lidé. Vedle tyčících se mrakodrapů jste jako mravenečci a genetické inženýrství odřízlo lidské plémě mimo realitu.

Planet X zní hudbou 22. století, bude tohle jednou skutečnost, nebo je tomu tak už dnes?