Planet X - MoonBabies (2002)

Jazzové představení Dereka Sheriniana na Dream Theater-ovské desce Falling Into Infinity bylo pro mne impulzem, poslechnout si také produkci jeho kapely Planet X. Především to pak byly bubenické kreace Virgila Donatiho, které jsem měl možnost poprvné zhlédnout při konkurzu na uvolněný post M. Portoye při malinko komediálním výběru nového bubeníka D. T., jež mě vydláždili cestu k planetě x napřímo. Když si vzpomenu co tenkrát Marco Minneman a právě mistr Donati předváděli, lze jen spekulovat, jak by dnes tento stroj na dolary zněl s jejich podporou a třeba i se Sherinianem v zádech.

Virgilův styl je totiž jedinečný, těžko napodobitelný a technicky naprosto precizní. Jeho údery se na vás řítí ze všech stran, dokáže svými figurami často překvapit a každou píseň posunout na vyšší level. Alespoň na této desce tomu tak je. Člověk ho poslouchá rád a rád se nechá jeho hrou strhnout i bavit. Navíc je hlavním skladatelem, vždyť dobrá polovina materiálu pochází právě z jeho pera.

I Tony MacAlpine se blízkne výbornými rytmickými obraty, přidá několik futuristických sól a zajímavých vyhrávek. Občas zní jeho kytara zatraceně tvrdě, ale když už je té hutnosti příliš, dokáže vystřelit nejeden zručný kytarový ornament a hned je zase co poslouchat.
Ale je to především Derek Sherinian kdo určuje vesmírný tok a spaceový náboj vtělený do nitra měsíčního dítěte. Jeho nápaditost a fusion záběr nezná hranic, tempa se mění tak často jak je to jen možné a atmosférické podhoubí se rozpíná napříč celým vesmírem. Není velké množství nahrávek s podobnou atmosférou.

První trojice skladeb vytváří famózní stratovní představení. Kapela se do vás zahryzne jako vyceněné zuby vzteklého buldoka, fusion se rozjíží postupně a Tony rozvěšuje svá sóla na požádání. Virgil i Derek se sotva ukloní a už spouští své ohnivé čáry máry. Druhá The Noble Savage je zajeta v jazzových kolejích asi nejvíce a patří k těm nejlepším. Třetí Ataraxia vykukuje někde zpoza Saturnu a krouží okolo vás jako by si právě střihla několik koleček v blízkosti jeho prstence. První sekundy písně Micronesia diváka opentlí romantickou stužkou, ovšem následuje rychlý rytmický zlom a naše trojka si to pádí na opačnou stranu. Derek lechtá klaviaturu a Virgil obměňuje tempa jako lascivní žena své spodní prádlo. Ať posloucháte Ground Zero, nebo Midnight Bell, stále máte pocit, že okolní svět ovládají pouze počítače nikoli lidé. Vedle tyčících se mrakodrapů jste jako mravenečci a genetické inženýrství odřízlo lidské plémě mimo realitu.

Planet X zní hudbou 22. století, bude tohle jednou skutečnost, nebo je tomu tak už dnes?




reagovat

Petr87 @ 13.01.2018 11:17:33
Výborná deska, Derek je prostě nadčasový klávesový čaroděj...
Já bych ale šel ještě o jednu hvězdu nahoru.
V každém případě díky za recku!

john l @ 13.01.2018 13:12:52
Znám desku Quantum která mě svou místy nátlakovou hrou nebaví poslouchat celá. V půlce ztrácím koncentraci a je po zábavě.

Mohyla @ 14.01.2018 17:57:25
Petr87, Derek má aj pomerne rozsiahlu tvorbu vydanú pod jeho menom, neskúšal si?

Petr87 @ 14.01.2018 18:06:35
Zdravím, Igore!
Samozřejmě, zkoušel... Neznám sice jeho tvorbu komplexně, znám jen dvě desky "Oceana" a "Blood Of The Snake", které si i chci v brzké době zařadit do sbírky.
Je to vážně kvalitní hudba, o tom žádná. Kdo umí, umí. ;)

Po dosť divokom a rozháranom debute "Universe" prišli tentoraz páni s celkom vydareným a čo sa týka kvality vyrovnaným albumom.A vôbec si nemyslím,že by "varili z vody",chce to iba pozorný a sústredený posluch.Na Planet X mi je sympatické,že sa snažia oživiť žáner,ktorý bol v sedemdesiatych rokoch na výslní,no dnes je totálne out,a to JAZZ-ROCK.Samozrejme ich ponímanie jazz-rocku je trochu svojské a dosť okorenené metalovými prvkami,čo však niekedy nie je na škodu.Klávesový mág Derek Sherinian sa ani netají svojou spriaznenosťou s hudbou rokov sedemdesiatych.Aj táto možno prílišná zviazanosť s týmto obdobím bola jedným z dôvodov prečo jeho bývalí kolegovia z Dream Theater dali nakoniec prednosť Jordanovi Rudessovi.Samozrejme že hudba Planet X sa nedá porovnávať s velikánmi žánru ako boli Chick Corea a Return to forever,Mahavishnu orchestra,alebo trebárs Collinsova skupina Brand X.Ale predsa priniesli určité oživenie a rozčerili stojaté vody.Z MoonBabies mám najradšej druhú skladbu The noble savage s nádherným gitarovým solom Tonyho MacAlpinea a tiež Interlude in Milan a Ground zero.Posledne menovaná skladba priam evokuje "poschodie nula",ktoré zostalo po zborených dvojičkách WTC...treba mať aspon minimálnu predstavivosť.Za absolútny vrchol albumu považujem poslednú deväťminútovú kompozíciu s čudným latinským názvom Ignotum per ignotius.Páni odviedli poctivú muzikanskú robotu z myslím si,ze za tento album si zaslúžia štyri hviezdičky.
reagovat