Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 08.06.2011

Album Apostrophe (´) od Franka Zappy jsem získal po návratu z vojny v r. 1976. Zbaven své předvojenské hřívy dlouhých vlasů jsem byl motivován už jenom samotným obalem a pro mě, ortodoxního rockera byly vlasy zásadním atributem mé orientace a názoru za pochmurných časů normalizačního příšeří... tohle jsou ale samozřejmě nehudební aspekty.
Frank Zappa byl pro mě odjakživa významná progresivní umělecká platforma, jíž porozumět nebylo vždy úplně jednoduché. V jeho hudbě byl vysoký muzikantský potenciál, mimořádné skladatelské schopnosti a aranžérské originality, které nebyly v širokém okolí k vidění a slyšení. Navíc byl v jeho hudbě humor, sarkasmus a sžíravá ironie, jejímž prostřednictvím šťoural do amerického estrablishmentu, nafoukaného měšťáka a sebestředného kariéristy. Jeho texty (pokud se daly přeložit v nějaké srozumitelné podobě, to byla kapitola sama pro sebe).
V mém okolí existoval silný zappovský kult, který přísahal na jeho génia a vyjadřoval tak odpor vůči komerční pop-music, naleštěným hitparádám, popovým hvězdám a jejich životnímu stylu. Zappa ovšem nepracoval s nějakými pocity a duševními stavy. Byl to přísný a chladný metodik a všechno dokázal zohlednit na základě téměř exaktně vědeckého přístupu. Tolik nahodilostí, hudebních obrazů a divadelních prvků včetně výtečných muzikantských nápadů nenajdete na světě mnoho...
Osobně soudím, že patří do galerie opravdových titánů americké hudební scény vedle jmen jako byl CHARLIE PARKER, JOHN COLTRANE, MILES DAVIS, ELVIS PRESLEY, CHUCK BERRY, BOB DYLAN, JOHN McLAUGHLIN, HERBIE HANCOCK, JOE ZAWINUL...
Zappova skupina Mothers Of Invention, stejně jako alba podepsaná jeho jménem procházely mnoha vývojovými fázemi ve snaze udržet progresivní hudební linii bez ohledu na společenské uznání a komerční úspěch. Tohle album má víceméně výrazný rockový potenciál a tak bylo přijatelné pro řadu rockerů, kteří se jinak těžko srovnávali s jeho jazzovými výlety nebo prvky articifiální hudby...

DON´T EAT THE YELLOW SNOW - závan větru v úvodu a pak úderné kytarové akordy s podporou baskytary a cinkání činelů a už jsou zde razantní bicí nástroje a Zappův hluboký nezaměnitelný hlas a sbory pitvořících se vokalistů. Téma opisuje dané schéma, ale je velmi dobře proaranžované v rytmických partech, až přijde výrazný sborový vokál....

NANOOK RUBS IT - propojení bluesového schématu za aplikace jazzových prvků odvíjí další skladbu, do které jsou implantovány houkavé sborové hlasy a další jednotlivé nástroje - jako je elektrické piano a sám Zappa vypálí krátké ale velmi promyšlené kytarové sólo a jeho potemnělý hlas napůl zpívá, ale spíš deklamuje, jako při nějakém tajném obřadu a hudba se proměňuje v napětí a aranžmá jako mraky na bouřlivé obloze. Výměna základního tématu poslouží jako prostor pro řadu zvláštních melodických a rytmických obrazů, prezentovaných dechovou sekcí, nečekanými akcenty a důraznými takty, střídajícími se s náladovými vizemi, kterých má Zappa při sobě neuvěřitelné množství...

ST. ALFONZO´S PANCAKE BREAKFAST - vibrafon a rytmický základ pro neuvěřitelné aranžérské nápady a instrumentální běsnění, o kterém se dá dost těžko podat nějaké hodnověrné hodnocení. Celek působí jako divadelní představení a znovu si uvědomuji, jak je člověk handicapován, když nemůže vidět podobnou produkce naživo na pódiu, což by byl neuvěřitelný zážitek.... Divoká jízda kytary a baskytary za doprovodu neuvěřitelně přesných bicích nástrojů... prostě lahůdka pro fajnšmekra.

FATHER O´BLIVION - tady se ovšem skladba rozběhne ve zběsilém tempu, určovaném bicími a baskytarou v neuvěřitelně přesných dobách, do které se mistrovský vejde elektrická kytara, ale i další percussion a houkavé hlasy, stejně jako bzučivé destruktivní hlasy tajemné nálady z pozadí s odvázaným veselím. Tohle je zappovina jako vystřižená ze slabikáře se vším všudy... takhle umí skladbu postavit a zahrát jenom on.

COSMIK DEBRIS - pomalé, téměř houpavé tempo nabídne další zappovinu, kde je prostor pro různé destruktivní zvuky v pozadí, Zappův mumlavý hluboký hlas, perlení elektrického piana, osobitě zaranžované dechy a sbory. V mezihře Zappa vypálí dravé sólo na kytaru podle zásad rockových zvyklostí a neváha přitom sešlápnout wah wah pedál a proměnit bluesové nálady do parodických obrazů dalšího divadelního tvaru. Nic není ponecháno nahodilostem a veeškeré netypické postupy jsou v přísném souladu, i když to možná nekomu tak nepřipadá....

EXCENTRIFUGAL FORZ - energetičtější potenciál skýtá údernější skladba, v níž opět bicí nástroje ve spojení s elektrickou kytarou a zemitou baskytarou kouzlí v aranžmá vedle bzučení synthesizeru, elektrického piana a různých pazvuků...

APOSTROPHE´ - tohle je ovšem jedinečná rocková skladba. Představí se v ní mj. slavný Jack Bruce, který nahraje výtečné sólo na baskytaru přes aplikovaný fuzz. Zappa mu k tomu sekunduje kytarovými výpady a bicí nástroje se prosazují svým hutným soundem. Zappa odloží zkreslení a používá zvláštní preparovaný, ale čistý tón. Moc zdařilé propojení Bruce-Zappa. Skýtá skutečný obraz zásadního mistrovského počinu, kterému se poskytne solidně obsažný prostor... Řada baskytaristů se k Bruceovi hlásí jako ke svému vzoru a mají proč. Kdo by nechtěl ovládat tenhle nástroj v jeho stylu? Geniální zhmotněná emoce na plný plyn!

UNCLE REMUS - vynikající George Duke rozehrává klavírní téma a pak už ve středním tempu se odvíjá další skladba, tentokrát s výraznější melodikou. Kdy je Zappův hlas doprovázen výtečnými mužskými a ženskými sboristy. Ryzí americké hudební téma, které by v Británii v této variantě bylo těžko myslitelné. Dukeova klavírní práce a Zappova kreativní kytary provazejí celé téma až do konce...

STINK-FOOT - opět je zde výměna několika akordických obratů v pomalejším tempu a do ní vstupuje zkreslené a méně čitelné Zappovo sólo a několik rytmických a melodických proměn a zase je tu hudební kabaret v Zappově režii. Mňoukavé zvuky deformovaného kytarového sóla se klenou nad bručivým předivem hutného doprovodu. Zappa si dělá s bluesovými náladami co chce. Chvíli vypráví, chvíli napomíná, chvíli vysvětluje, chvíli se posmívá a stále vás nenechává na pochybách, že tohle divadlo hrajete s ním a už na něho nezapomenete... Opakované téma se v závěru vlezle zarývá pod kůži s mumlavými a houkavými hlasy, které koloruje sólo elektrické kytary...

Jedinou nevýhodou alba je jeho krátká stopáž, něco málo přes třicet minut!!! V žádném případě to není výlet do nějaké nudy, ohraných klišé, nebo podbízivých popových písniček. Je to pořádná porce dravé a nevyzpytatelné a osobité hudby. Další slova jsou víceméně nadbytečná. Plný počet hvězdiček je bez diskusí!