Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 21.03.2017

Tvorba prvního frontmana Genesis mě obklopila jako širý oceán už záhy poté, co jsem prozkoumal křehká i divoká zákoutí jeho domovské kapely. Můj vztah k jeho vždy vypjaté a emocionálně do posledního tónu vypracované hudbě, prosáklé skrz na skrz sugestivní atmosférou, se stal (z mého pohledu) téměř synovským. Peter Gabriel patří mezi sortu lidí, která mi byla vždy sympatická - tvořil hudbu, kterou sám cítil do morku kostí, a na nějaké reakce se moc neohlížel. Politická agitace už mi byla cizí, to je ale zase jen můj problém.

Už jiskrně žhavý úvod alba, jeden z nejfamóznějších nástupů v rockových dějinách vytesaný coby Rhythm of the Heat, inspirované pohledem na súdánské bubeníky naznačuje, že se Peter zase vydal na vlnu experimentů. Tentokrát se nechal až po pás vymáchat v africké domorodé hudbě, ale rovněž v elektronice. Osmdesátky se vylouply v plném náběhu, Naštěstí Peter nevyráběl ve studiu laciné synthi pazvuky, ale soustředil se plně na to, čím vždy ohromil - na přímý, hmatatelný kontakt s pocity posluchače. Na stupňované dusivé napětí, protiklad studené elektroniky a vřelého, lidského vokálu. Jako nástroj gradace je užita i lyrika, poutající se k rytmu, máme zde rytmy na sto způsobů. Peterova duše je do nich chycena, vládne dusno. Bouře ghanských bubnů, pralesní řevy a bouře písku mi spaluje kůži. Neznám snad skladbu, která by dokonaleji evokovala emoce autora hned zpočátku.

To, jak se ji Peterovi podařilo napojit na dvojku San Jacinto, naprosto zásadní skladbu jeho repertoáru, mi bere dech celých patnáct let až dodnes a já jsem stále a znovu zamražen dva metry pod podlahu. Slyšet to naživo v roce 2004 v Praze byl zážitek na celý život. Decentní elektronická rytmika a Peterův hlas, vyprávějící pouštní příběh o boji s moderním světem. Refrénová hlasová exploze je památná, Peter jako by si vystřelil do nebes jako kazatel, který si vás omotá všemi prsty. Závěr je opět decentní ale i obskurní.

I Have the Touch využívá plně dobových elektronických možností a Peter se tu představuje jako moderní skladatel, reagující svou typicky uzavřenou duší na mezilidské kontakty. Přímo o tom si v závěru i zakřičí a opět je mu věřit každé slovo. Kostrbaté rytmy a jeho typické melodické oblouky ale nechybí...

Přichází znepokujující běs The Family and the Fishing Net - temná elektronika se za pomoci hostujícího zmutovaného saxu prodírá dál a dál, Peter vládne jako temný alchymista nad pulty, rytmy a sekvencery. Bezvýchodná hudba rezonuje s textem o rybářské rodině, dotýká se ale obecně ekologické problematiky a je jasné, že nejde o nic veselého.

Gabriel byl maniak nejen do techniky hudební, ale zajímal se o reakce zvířat, hlavně opů, na různé podněty, např. elektronické, zkoušel jejich hudební vibrace. Text notoricky známého singlového hitu Shock the Monkey (byl opatřen i klipem) se sice může zdát znovu drsný, přirovnání je použito k vylíčení osobních úzkostí. Od začátku do konce jasný hit, využívající moogové syntíky a drtivě rezonující bicí.

Lay Your Hands on Me využívá lehké, decentní elektronické postupy, ve kterých nádherně plave Peterův hlas, zpívající tentokrát o léčení důvěrou. Krásně gradovaný song, odhalující Peterovy emoce až na holou dřeň. Dominuje opět propracovaná rytmika včetně timbalů. Tohle je krásné osobní vyznání, známé i z dalších desek.

Wallflower nese zpěv, bourající stěny, pomyslně zmíněné i textem, zabývajícím se politickými vězni v Latinské Americe. Nádherná píseň, bojující o naději, po gabrielovsku gradovaná až do nebeských sfér, nemůže nepřipomenout slavnou Biko z předchozí desky, mně se ale "květina" líbí o dost více než provařený předchůdce. Klasická ukázka, co lze vyždímat z vlastně prostého motivu.

Kiss of Life je poněkud světským a optimistickým zakončením desky. Spirálovitý rytmus a uvolněný Peter se částečně vrací k hitovosti třeba takové Shock the Monkey a loučí se skutečně v divokém, obskurním tanci. I zde je užito několik druhů bicích včetně surda (Jerry Marotta).

Snad jsem opomenul dva zásadní členy Peterova bandu. Tonyho Levina nepřeslechnete, i když jeho údery zanikají v mimořádně dominantní rytmické bouři, kytary Davida Rhodese jsou ale potlačeny, i když v klidnějších skladbách se mu prostoru dostane.

Geniální dílo, které rozmělnilo rock, world music, art rock, elektroniku a industriální názvuky, aby vzniklo něco zcela svébytného. Jedno z děl, které těžko bodovat...

Tohle album (společně se trojkou) u mě dlouho stálo v jeho tvorbě jako nedostižný maják. Dnes si ale uvědomuju, že to bylo spíš tím, že jsem některá jeho další díla nedocenil, nebo jsem pro sebe objevil jejich krásu až o něco později (I, II, So či dnes pro mě soukromé a nesmírně citlivé Up). Vychutnávám se zatajeným dechem i jeho práci na projektu Ovo, kde si vyzkoušel zase nové postupy od hip hopu až po industriál, zůstal ale gabrielovsky nepolapitelný a geniální. Tahle deska (stejně jako trojka) to měla jednodušší - lapila mě hned, okamžitě, už tím exotickým obalem. Zbytek je historie.