Reakce na recenzi:

Voytus - @ 19.09.2016

Čtvrté album vypustili Opeth do světa v roce 1999. Poprvé se tu uvede nová sestava s Martinem Lopezem za bicími (hrál už na My Arms Your Hearse) a čerstvým přírustkem na pozici baskytaristy Martinem Mendezem, oběma z Uruguaye. Do skupiny se prý dostali tak, že strhávali inzeráty - které Akerfeldt s Lindgrenem vylepovali kde se dalo, ve snaze získat nové, zdatnější hráče, než v Opeth do té doby byli - aby jim jejich vysněné posty někdo nevyfouk. Ze sleevenotes ještě jedna zajímavost: Skupina nenahrávala před nástupem do studia žádné demo a nové písně, zde poprvé psané jen Akerfeldtem samotným, nikdo, včetně něj, neslyšel.

Výsledek je ale ohromující, Opeth opouští koncept dvojhlasých kytar a začínají tvrdě riffovat. Zároveň jsou právě na tomto albu poprvé ve větší míře jazzové inspirace. Still Life je albem koncepčním, od Opeth již druhým. Příběh vyděděnce katolické komunity, který se vrací do rodné vesnice, aby se po letech setkal se svou dávnou láskou Melindou. Setkají se, to ano, ale proběhne to úplně jinak, než by si vůbec byli schopni představit. Ne, nepřevyprávím Vám celý příběh, ale vězte, že v souladu s hudbou to není nic veselého. Skupina totiž stvořila své nejtemnější album. Záměrně nepíšu nejtvrdší, to totiž ještě přijde, ale nejtemnější. Výrazně přibylo disharmonických souzvuků v kytarách, Akerfeldtův zpěv se definitivně usadil na ultrahlubokém chropotu, za to ale ve větší míře využívá čistý hlas a nutno uznat, že od minulého alba udělal obrovský skok, především ve výrazu a škále emocí, kterou tu předvádí. Nová rytmika mu v mnohém rozvázala ruce a mohl tak napsat do té doby nejkomplikovanější skladby. Ovšem zároveň přehlednější.

The Moor začíná pozvolna blížícími se elektrickými kytarami, záhy vystřídanými vydrnkáváním na akustické. Středověký nádech se brzy přehoupne do tvrdého riffu s mnoha záseky, které poctivě následuje i rytmická sekce. A hned je tu strašlivý chropot, jako zvuk nějakého pravěkého monstra. Temná, nehostinná, nevlídná skladba s disonantními kytarovými pazvuky v pozadí a oblíbeným shuffle rytmem. Když tu náhle se bez varování ozve čistý hlas, následovaný krátkým kytarovým sólem. Po další řežbě je tu téměř meditativní pasáž s akustickými kytarami a čistým zpěvem. A pak následuje další řežba.

Pokud se Vám úvodní skladba zdála disharmonická, je to jen slabý odvar toho, co nabízí druhá věc Godheads Lament. Ataky akordů, které se k sobě zrovna moc nepojí, a tak vytvářejí patřičné napětí, provází Akerfeldtův šílený řev, navíc nahraný tak, že se jednotlivé verše překrývají a hlas zní střídavě z jedné strany a pak z druhé. Ale i tady dojde na dech beroucí melodické pasáže, u kterých je tak snadné se zasnít, především, když jsou v rytmu valčíku. Když se poté připojí kompletní skvadra, je jeden zaskočen, jak může death/doom metal znít TAK harmonicky. Riffy jsou prošpikovány různými vyhrávkami, jako by snad skupina bála, že někdy vznikne prázdné místo. Opravdu, v prvních dvou skladbách se toho stane tolik, že se nastačíte divit.

Kontrasty jsou přesně tím, proč jsem si Opeth tolik oblíbil. Smysl pro dávkování konsonance vs. disonance je na Still Life plně využit. Benighted je totiž ve znamení akustických kytar a čistého hlasu, který je právě na tomto albu zachycen tak, že máte pocit, že jste se skupinou v jedné místnosti a Akerfeldt zpívá jen pro Vás. Nebo spíš sám pro sebe. Zvláštní melodie uhýbá do nečekaných poloh zpěvákova hlasu, důmyslně vystavěný kytarový doprovod na první poslech může působit úplně nahodile. Ale je to jen zdání a já tu opět cítím britské folkaře, jejichž hudba také podobně ubíhá, že máte pocit, že se v ní nic neopakuje, a je tak snazší nechat se jí jen unášet, bez jakékoli analýzy, která stejně většinu času jen narušuje plnohodnotný zážitek z hudby.

Poslouchat Moonlapse Vertigo je jako prodírat se křoviskem, ve kterém hrozí, že se poškrábete o trní. Ty riffy jsou opravdu tak ostré! Zároveň je tu ale spousta psychedelických ploch, není nouze o ostré (zase) záseky v rytmice (Lopez je fakt machr!). Častost čistého vokálu překvapí a potěší zároveň. I kvůli tomu, že se Mikael pouští do dvoj- i trojhlasů.

Face of Melinda je dodnes jednou z nejoblíbenějších koncertních písní. Zde bych právě hledal ty jazzové inspirace, ať už v použití metliček, či bezpražcové basy, a nebo v práci s akcenty, které dokážou dokonale zmást, takže se zdá, že skupina opustila čtyřdobý takt a pouští se do nějaké lichařiny, ale kdepak, jsou to hračičkové. Co do melodie jde o nejčitelnější píseň na albu, takže není divu, že je tak oblíbená. Po akustických vyhrávkách první půlky skladby nás čeká mocný riff v elektrických kytarách a hymnická vícehlasá melodie. Samotný závěr pak mají na starost dvojhlasé kytary - to pro připomenutí, z čeho pánové vzešli.

I Serenity Painted Death má na samotném začátku kytarové dvojhlasy, jak vystřižené z prvních alb, jenže silně pohyblivá rytmika dává na srozuměnou, že tohle je už trochu jiný Opeth. Co zůstalo, je smysl pro náhlé a nečekané změny, tady se po minutě a půl přechází do úplně jiného rytmu i riffu. Disonance jsou zpět, před třetí minutou se dočkáme i té lichařiny, zde můj oblíbený pětičtvrťový takt. Ovšem, co všechno se tady děje, to je neuvěřitelné! Střídání chropotu s akustikami (i ty jsou řádně disharmonické), náhlé výbuchy celého kvartetu, phaserem prohnaná sólovka v duchu starých psychedeliků... Jednoznačně nejsložitější skladba alba, jako by sem skupina chtěla nacpat úplně všechno. Nečekané zvraty (sjezd 7:40!!!) z ní dělají naprosto nevyzpytatelný útvar. A navíc tak divně končí, něco jako I Want You od jiného nejmenovaného kvarteta.

Závěrečná White Cluster opět patří k tomu stravitelnějšímu (říkám, že ty kontrasty jsou tu na hranici dokonalosti), riffy se tu častěji opakují, sem tam se i něco vrací, takže nemáte pocit, že slyšíte pět skladeb naráz. Chytlavé melodie, mocné riffy a vyhrávky, to vše se snadno zaryje do hlavy, i přesto, že skladba nejde pod deset minut. Navíc tu dojde i na nejrychlejší pasáž desky, však oni Opeth nikdy nikam nepospíchali. Už jsem Vám říkal, jak taví Lopez dvojšlapku? Ne? Tak právě tady je na čase to zdůraznit. Instrumentální části této skladby jsou totiž skutečným požitkem i po té technické stránce. Jestli už na prvních albech vybočovali z metalové scény, tak tímto albem se definitivně zařadili mezi tu vyloženě progresivní větev, v té době v čele s Dream Theater. Na rozdíl od nich ovšem technické parádičky nepředvádí v každém taktu, ale za to dokážou dávkovat jako málokdo. Jednoznačný vrchol dosavadní tvorby, pro některé fanoušky dosud nepřekonaný (svým způsobem se tomu nedivím).

Toto skvělé album se pak jednoho dne dostalo i k multitalentovanému Stevenu Wilsonovi, ale o tom příště.