Opeth - Still Life (1999)

Čtvrté album vypustili Opeth do světa v roce 1999. Poprvé se tu uvede nová sestava s Martinem Lopezem za bicími (hrál už na My Arms Your Hearse) a čerstvým přírustkem na pozici baskytaristy Martinem Mendezem, oběma z Uruguaye. Do skupiny se prý dostali tak, že strhávali inzeráty - které Akerfeldt s Lindgrenem vylepovali kde se dalo, ve snaze získat nové, zdatnější hráče, než v Opeth do té doby byli - aby jim jejich vysněné posty někdo nevyfouk. Ze sleevenotes ještě jedna zajímavost: Skupina nenahrávala před nástupem do studia žádné demo a nové písně, zde poprvé psané jen Akerfeldtem samotným, nikdo, včetně něj, neslyšel.

Výsledek je ale ohromující, Opeth opouští koncept dvojhlasých kytar a začínají tvrdě riffovat. Zároveň jsou právě na tomto albu poprvé ve větší míře jazzové inspirace. Still Life je albem koncepčním, od Opeth již druhým. Příběh vyděděnce katolické komunity, který se vrací do rodné vesnice, aby se po letech setkal se svou dávnou láskou Melindou. Setkají se, to ano, ale proběhne to úplně jinak, než by si vůbec byli schopni představit. Ne, nepřevyprávím Vám celý příběh, ale vězte, že v souladu s hudbou to není nic veselého. Skupina totiž stvořila své nejtemnější album. Záměrně nepíšu nejtvrdší, to totiž ještě přijde, ale nejtemnější. Výrazně přibylo disharmonických souzvuků v kytarách, Akerfeldtův zpěv se definitivně usadil na ultrahlubokém chropotu, za to ale ve větší míře využívá čistý hlas a nutno uznat, že od minulého alba udělal obrovský skok, především ve výrazu a škále emocí, kterou tu předvádí. Nová rytmika mu v mnohém rozvázala ruce a mohl tak napsat do té doby nejkomplikovanější skladby. Ovšem zároveň přehlednější.

The Moor začíná pozvolna blížícími se elektrickými kytarami, záhy vystřídanými vydrnkáváním na akustické. Středověký nádech se brzy přehoupne do tvrdého riffu s mnoha záseky, které poctivě následuje i rytmická sekce. A hned je tu strašlivý chropot, jako zvuk nějakého pravěkého monstra. Temná, nehostinná, nevlídná skladba s disonantními kytarovými pazvuky v pozadí a oblíbeným shuffle rytmem. Když tu náhle se bez varování ozve čistý hlas, následovaný krátkým kytarovým sólem. Po další řežbě je tu téměř meditativní pasáž s akustickými kytarami a čistým zpěvem. A pak následuje další řežba.

Pokud se Vám úvodní skladba zdála disharmonická, je to jen slabý odvar toho, co nabízí druhá věc Godheads Lament. Ataky akordů, které se k sobě zrovna moc nepojí, a tak vytvářejí patřičné napětí, provází Akerfeldtův šílený řev, navíc nahraný tak, že se jednotlivé verše překrývají a hlas zní střídavě z jedné strany a pak z druhé. Ale i tady dojde na dech beroucí melodické pasáže, u kterých je tak snadné se zasnít, především, když jsou v rytmu valčíku. Když se poté připojí kompletní skvadra, je jeden zaskočen, jak může death/doom metal znít TAK harmonicky. Riffy jsou prošpikovány různými vyhrávkami, jako by snad skupina bála, že někdy vznikne prázdné místo. Opravdu, v prvních dvou skladbách se toho stane tolik, že se nastačíte divit.

Kontrasty jsou přesně tím, proč jsem si Opeth tolik oblíbil. Smysl pro dávkování konsonance vs. disonance je na Still Life plně využit. Benighted je totiž ve znamení akustických kytar a čistého hlasu, který je právě na tomto albu zachycen tak, že máte pocit, že jste se skupinou v jedné místnosti a Akerfeldt zpívá jen pro Vás. Nebo spíš sám pro sebe. Zvláštní melodie uhýbá do nečekaných poloh zpěvákova hlasu, důmyslně vystavěný kytarový doprovod na první poslech může působit úplně nahodile. Ale je to jen zdání a já tu opět cítím britské folkaře, jejichž hudba také podobně ubíhá, že máte pocit, že se v ní nic neopakuje, a je tak snazší nechat se jí jen unášet, bez jakékoli analýzy, která stejně většinu času jen narušuje plnohodnotný zážitek z hudby.

Poslouchat Moonlapse Vertigo je jako prodírat se křoviskem, ve kterém hrozí, že se poškrábete o trní. Ty riffy jsou opravdu tak ostré! Zároveň je tu ale spousta psychedelických ploch, není nouze o ostré (zase) záseky v rytmice (Lopez je fakt machr!). Častost čistého vokálu překvapí a potěší zároveň. I kvůli tomu, že se Mikael pouští do dvoj- i trojhlasů.

Face of Melinda je dodnes jednou z nejoblíbenějších koncertních písní. Zde bych právě hledal ty jazzové inspirace, ať už v použití metliček, či bezpražcové basy, a nebo v práci s akcenty, které dokážou dokonale zmást, takže se zdá, že skupina opustila čtyřdobý takt a pouští se do nějaké lichařiny, ale kdepak, jsou to hračičkové. Co do melodie jde o nejčitelnější píseň na albu, takže není divu, že je tak oblíbená. Po akustických vyhrávkách první půlky skladby nás čeká mocný riff v elektrických kytarách a hymnická vícehlasá melodie. Samotný závěr pak mají na starost dvojhlasé kytary - to pro připomenutí, z čeho pánové vzešli.

I Serenity Painted Death má na samotném začátku kytarové dvojhlasy, jak vystřižené z prvních alb, jenže silně pohyblivá rytmika dává na srozuměnou, že tohle je už trochu jiný Opeth. Co zůstalo, je smysl pro náhlé a nečekané změny, tady se po minutě a půl přechází do úplně jiného rytmu i riffu. Disonance jsou zpět, před třetí minutou se dočkáme i té lichařiny, zde můj oblíbený pětičtvrťový takt. Ovšem, co všechno se tady děje, to je neuvěřitelné! Střídání chropotu s akustikami (i ty jsou řádně disharmonické), náhlé výbuchy celého kvartetu, phaserem prohnaná sólovka v duchu starých psychedeliků... Jednoznačně nejsložitější skladba alba, jako by sem skupina chtěla nacpat úplně všechno. Nečekané zvraty (sjezd 7:40!!!) z ní dělají naprosto nevyzpytatelný útvar. A navíc tak divně končí, něco jako I Want You od jiného nejmenovaného kvarteta.

Závěrečná White Cluster opět patří k tomu stravitelnějšímu (říkám, že ty kontrasty jsou tu na hranici dokonalosti), riffy se tu častěji opakují, sem tam se i něco vrací, takže nemáte pocit, že slyšíte pět skladeb naráz. Chytlavé melodie, mocné riffy a vyhrávky, to vše se snadno zaryje do hlavy, i přesto, že skladba nejde pod deset minut. Navíc tu dojde i na nejrychlejší pasáž desky, však oni Opeth nikdy nikam nepospíchali. Už jsem Vám říkal, jak taví Lopez dvojšlapku? Ne? Tak právě tady je na čase to zdůraznit. Instrumentální části této skladby jsou totiž skutečným požitkem i po té technické stránce. Jestli už na prvních albech vybočovali z metalové scény, tak tímto albem se definitivně zařadili mezi tu vyloženě progresivní větev, v té době v čele s Dream Theater. Na rozdíl od nich ovšem technické parádičky nepředvádí v každém taktu, ale za to dokážou dávkovat jako málokdo. Jednoznačný vrchol dosavadní tvorby, pro některé fanoušky dosud nepřekonaný (svým způsobem se tomu nedivím).

Toto skvělé album se pak jednoho dne dostalo i k multitalentovanému Stevenu Wilsonovi, ale o tom příště.

reagovat

horyna @ 19.09.2016 18:25:40
Voytus: tvá posedlost (míněno v tom nejlepším možném) tvorbou Opeth je záviděníhodná, děkuji za dokonalý rozbor alba, které rozhodně patří k tomu nej co kapela kdy stvořila. Tahle deska prostě ATMOSFÉRU MÁ!

Snake @ 19.09.2016 19:27:00
Voytus, parádní recka a kulicha dolů ! Prostřednictvím alba Still Life jsem se začal seznamovat s dráždivě přitažlivým světem Opeth a jestli něčeho želím, tak ne až tak dokonalého zvuku. Díky za recenzi.

Voytus @ 19.09.2016 19:32:18
Horyna & Snake: Díky Vám oběma za reakce! Však jsem za poslední dva týdny dal tohle album asi tak pětkrát, z toho dvakrát dneska :-). Říkám si, jestli to od příště nezačnu trochu krátit, nebo alespoň nerozebírat každou skladbu - ale ono to prostě nedá. naštěstí se teď postupně dostávám k albům, která mám zažitá lépe - a která tak považuji za snazší na poslech, tak to snad půjde nastoleným tempem - i když už teď vím, že do nového alba už ten zbytek nestihnu. Přeci jen to nechce uspěchat.

Petr87 @ 19.09.2016 19:34:12
Nazdar Vojto!
Parádní recenze; popsat hudbu na tomto albu není vůbec jednoduché, ale ty jsi to zvládl na výbornou! Palec hore.
Dneska si tu desku prostě musím dát před spaním. :)

EasyRocker @ 20.09.2016 15:40:13
Pro mě ani po letech vlastně žádná změna od recky z r. 2005 - stále vybroušenější hudební diamant a stále No. 1 od Opeth. Geniální prolnutí mnoha atmosfér a nálad, drsného metalu a akustických miniatur. Nádherná hodina.

PaloM @ 21.09.2016 16:34:26
Prvé tri albumy sú pre mňa nepočúvateľný masaker, so Still Life nastali lepšie časy. Opeth som začal počúvať vďaka Progboardu a je asi prvé skupina, kde som strávil growling.
Vďaka Voytus.

Voytus @ 21.09.2016 16:57:41
PaloM: Zkus jim dát ještě šanci, sám jsem byl při znovunaposlouchání za účelem psaní překvapen, že to zas až taková tvrďárna není. Dá to zabrat, ale myslím, že to za to stojí.

EasyRocker @ 22.09.2016 10:03:01
To je stejný případ geniality jako Death ;-)

Mohyla @ 29.10.2016 04:55:40
Adam 6, vlož recenzie znova! Vymazal som ich hneď, aby pod nimi nevznikla diskusia. Ak by si ich nemal uložené, napíš, pošlem Ti ich! Ak by som to vložil ja, systém by ma označil za autora!

Ako začať recenziu, na jeden z albumov, ktorý významným spôsobom zmenil môj pohľad na Progresívnu hudbu a zároveň ma priviedol k Progresívnemu Rocku? Ako opísať niečo tak emocionálne krásne, plné rozličných, zväčša veľmi melancholických, smutných, temných a znepokojujúcich nálad na ktorých výčet ľudská reč ani nestačí? Lásku ako takú, nie je možné niekedy opísať racionálnymi argumentmi a často ostávame len pri konštatovaní, že tú osobu alebo vec milujeme a cítime to tak. Hudba Opeth je práve o rozličných emóciách, ktoré človek buď cíti a je touto hudbou úplne ohromený a pohltený alebo mu príde nudná a vcelku nič extra hovoriaca.
Vo svojej recenzii sa pokúsim aspoň z časti priblížiť základné informácie o albume, jeho hudobnú a textovú stránku, aby mali ľudia nepoznačení hudbou Opeth aspoň približnú predstavu, čo môžu od albumu očakávať a budem veľmi rád, ak sa niektorím aj na základe mojej recenzie Opeth zapáčia v prípade, že ich táto skupina nejakým spôsobom obchádzala.
Album Still Life z roku 1999 je štvrtým radovým a zároveň druhým koncepčným albumom skupiny, ktorého príbeh nechcem špecifikovať až príliš do detailov, pretože by som nechcel ukrátiť mladých fanúšikov od jeho odkrývania postupne. Prezradím však, že album je silne kritický voči kresťanskému stredovekému zriadeniu a rozpráva príbeh lásky nepomenovaného hlavného hrdinu a jeho lásky Melindy. Hlavný hrdina je vyhnaný, pretože nezdieľa kresťanskú vieru. Po pätnástich rokoch odlúčenia od svojej lásky sa vracia späť aby si Melindu odviedol zo sebou, ale čakajú ho nemilé prekvapenia. V tomto momente sa začína náš album.
Čo sa týka hudobnej stránky, Still Life je jednoznačne v porovnaní s predchádzajúcimi troma albumami najviac progresívny, má však podľa môjho názoru najbližšie k My Arms, Your Hearse hlavne svojími disonantnými/disharmonickými Death/Doomovými riffmi, ktoré sa striedajú s akustickými melodickými časťami a je od svojho predchodcu jemnejší z ešte premyslenejšími a komplexnejšími štruktúrami. Na druhej strane, ale určite nie je až tak surový a vsádza hlavne na veľmi špecifickú atmosféru, ktorá doslova pohlcuje poslucháča a ak zároveň čítate aj textovú stránku spolu s hudbou, Váš celkový dojem bude dvojnásobný a doslova budete prežívať každý moment v deji. Texty však nie sú písané veľmi jednoznačne a budete musieť miestami zapojiť aj svoju fantáziu, pretože je väčšina textov napísaná veľmi metaforicky. Mikael Akerfeldt je čistý Poet. Čo sa týka jeho speváckeho prejavu, absolútne excelentne zvláda hlboký Death Metalový Growl, ale takisto krásne emocionálne precítený čistý spev. V tom je aj najväčšia sila tvorby Opeth. Či už je to striedanie Mikaelového vokálu, takisto je to aj so striedaním brutálnych a melodických pasáži, ktoré sa zároveň preplietajú úplne prirodzene a plynulo, až má človek pocit, že kombinácia Death/Doom Metalu a Progresívneho Rocku tu bola odjakživa. Od Death/Doomového vyznenia však neočakávajte blast beat a dvojkopáky na každom mieste. Riffy a sóla ako také tiež nie sú prehnane exibicionistické za účelom predvedenia, čo všetko dokážem zahrať, ale ide hlavne o celkový dojem hrania skupiny, ktorá vytvorila skutočne silné skladby s ohromnou hĺbkou a práve týmto skladbám prispôsobila svoju hru.
Rozmýšľal som nad tým, že opíšem každú skladbu samostatne, ale podľa mňa to nemá význam, pretože sú všetky skladby úplne jedinečné a jedna od druhej dosť odlišná. Za vrcholy albumu by som však určil prvú skladbu The Moor, ktorá je jednoznačne jedna z najlepších skladieb skupiny a na ktorej môžeme počuť celé majstrovstvo Opeth so striedaním temných akustických pasáži, temných riffov, ale takisto krásne melancholických akustických pasáži s anjelským Mikaelovým spevom. Za druhý vrchol albumu považujem polobaladu Face Of Melinda, ktorá sa začína takmer až Jazzovým feelingom. Jej najväčšia sila však udrie v polovici skladby, kde sa zlomí do grandiózneho emocionálneho finále. Tretím vrcholom je pre mňa pravdepodobne najtvrdšia a najtemnejšia skladba albumu – Serenity Painted Death, so svojou časťou od 02:07 je jednoducho dych berúca.
S vypisovaním skladieb by som mohol pokračovať do nekonečna, ale podľa mňa to nemá význam, pretože sú všetky jedinečné. Opethu sa podaril vo svojej dobe neuveriteľný skladateľský a muzikantský pokrok v porovnaní s ich prvými dvoma albumami, ktoré už sami o sebe boli veľmi silné, len trpeli trochu nedomyslenými štruktúrami. Trojlístok albumov My Arms, Your Hearse – Still Life a Blackwater Park môžeme chápať ako kvalitatívnu kulmináciu skupiny, ktorá sa nezameniteľným spôsobom zapísala do (nielen) metalovej histórie.

reagovat

Mikael Äkerfeldt je pro mne muzikant číslo jedna. Sleduji jeho tvorbu pozorně, ať už se jedná o výpomoc v Katatonii, v super projektu Bloodbath (jejich nová deska je veskrze rozbourávající), až po hostování v jedné skladbě na sólovém albu mistra Ihsahna (Emperor, Hardingrock, Peccatum). Každý má na něco slabost. Mojí slabostí jsou Opeth. Album "Still Life" je pro mne to nejlepší, co tito Švédové doposud ukuchtili. Nemám žádné výhrady. Perfektně zpracovaný obal a booklet z dílny mistra Travise Smitha. K instrumentálním výkonům všech geniálních hudebníků také není co dodat. Vždy jsem měl slabost pro bubeníka Martina Lopeze, co on dokáže za bicí soupravou, je k nevíře (škoda jen, že zdravíčko nesloužilo). Co se týče vokálů Mikaela, není co dodat (jen málo hudebníků má tak kvalitní growling a zároveň čistý zpěv). Toto album je koncepční. Deska vypráví příběh muže, žijícího ve středověku, který je vyhnán ze svého domova, protože nesdílí křesťanskou víru. Při odchodu musí opustit svou milovanou dívku jménem Melinda. Jeho city k ní ani po patnácti letech vyhnanství neutuchají, proto se vrací, aby ji odvedl s sebou. Zjišťuje, že Melinda se mezi tím musela stát jeptiškou a "provdat" se za církev. Přesto se nevzdává, a i když si uvědomuje, že se vystavuje velkému nebezpečí (pokud by ho odhalil "Koncil kříže", dohlížející na potírání kacířů ve městě), vydá se ji přesvědčit. Melinda k vlastnímu překvapení sama doznává, že ho ještě miluje. Jenže jsou odhaleni, Melinda je odvedena a popravena pro nevěrnost Bohu. V záchvatu vzteku hrdina zabíjí vojáky, přisluhující Koncilu, dokud nezkolabuje vyčerpáním. Posléze je zajat a potrestán oběšením. V okamžiku těsně před svým posledním vydechnutím spatří Melindu, jak na něj ve smrti čeká (převzato a trošku upraveno z internetové stránky Wikipedie). Jednotlivé skladby netřeba rozebírat. Nedávno vyšlo toto album v reedici spolu s DVD v krásném digibooku (u labelu Peaceville), vřele doporučuji........
reagovat

Voytus @ 25.11.2008 17:54:24
OPETH RULES! Má nejoblíbenější současná kapela, co album, to perla.

PaloM @ 25.11.2008 18:57:50
....A pravé vychádza aj Roundhouse Tapes na DVD, čo tiež vrelo odporúčam (a súčasne niekomu takto nadšenému napísať recenziu na Probgboard, lebo tu zatiaľ nie je). Opeth počúvam práve od Still Life a všetky novšie CD, lebo na prvých 3 mi vadí growling (ten mi vadí všeobecne, no u Opeth som veľmi upustil zo svojich postojov).

PaloM @ 25.11.2008 19:05:52
Pardon, nie "pravé", ale "práve", čiže teraz vychádza
Roundhouse tapes na DVD. Dúfam, že koncert aj vo video verzii má šťavu a energiu, aby vylepšilo dojmy
z jediného DVD, čo doteraz vydali.

Clusťa @ 26.11.2008 10:29:56
DVD mám již asi 14 dní doma, jen jsem ho ještě nestačil vychutnat, ale až budu mít více času, pořádně si ho užiji :o))

Onehdy jsem si právě chtěl poslechnout něco od Opeth, vůbec je neznaje. Kamarádka mi tedy donesla tento perlík. Že musím v jednom kuse myslet na Pink Floyd zde vůbec nehraje roli, protože jakmile se křehká akustická mozaika rozevře do deathmetalového řinčení, veškeré námitky musejí stranou. Ačkoliv střídaní klidných a rachotivých pasáží se zdá na prvních mnoho poslechů jaksi jednotvárné, postuně člověk odhaluje onu imaginativní krajinu Opethovských nálad, z níž pak nelze uniknout.
reagovat

První mistrovské dílo Opeth, které již opuští zemitou syrovost předchozích desek a vydává se do netušených hájemství akustiky a psychedelie. Ne že by snad tyto momenty předtím chyběly, ale právě na svém čtvrtém albu Opeth poprvé plně dokázali své mistrovství na tomto poli. Technické kytary, prostoupené nepředvídatelnými kudrlinkami, se snoubí se ekvilibristickými bicími a jak hlubokým, tak i čistým zpěvem. Stále v duchu smekám klobouk před Akerfeldtem, v jakých že polohách umí ovládat svůj hlas - a na albech dalších toto umění ještě mnohonásobně zdokonalil. Co ovšem desce vévodí, jsou čisté, akustické pasáže, tolik působivé ve své pochmurnosti a melancholii, odkazující k Pink Floyd a jiným velikánům minulosti. Že kapela nezapomněla psát úderné a geniální riffy, prostoupené melodii, dokazují Face of Melinda s dnes už legendární melodií ve druhé polovině a hlavně Serenity Painted Death, jasný skvost alba, kde úderný riff připomíná domácí dark-metalovou legendu Root. Opeth vás vtáhnou do hájemství smutku, neuvěřitelných melodií a neopakovatelného hudebního rukopisu. Možná bych si půl bodíku schoval vzhledem k deskám následujícím, ale pokud mám zaokrouhlovat nahoru, učinám tak rád a bez výčitek.
reagovat