Opeth / Still Life (1999)

První mistrovské dílo Opeth, které již opuští zemitou syrovost předchozích desek a vydává se do netušených hájemství akustiky a psychedelie. Ne že by snad tyto momenty předtím chyběly, ale právě na svém čtvrtém albu Opeth poprvé plně dokázali své mistrovství na tomto poli. Technické kytary, prostoupené nepředvídatelnými kudrlinkami, se snoubí se ekvilibristickými bicími a jak hlubokým, tak i čistým zpěvem. Stále v duchu smekám klobouk před Akerfeldtem, v jakých že polohách umí ovládat svůj hlas - a na albech dalších toto umění ještě mnohonásobně zdokonalil. Co ovšem desce vévodí, jsou čisté, akustické pasáže, tolik působivé ve své pochmurnosti a melancholii, odkazující k Pink Floyd a jiným velikánům minulosti. Že kapela nezapomněla psát úderné a geniální riffy, prostoupené melodii, dokazují Face of Melinda s dnes už legendární melodií ve druhé polovině a hlavně Serenity Painted Death, jasný skvost alba, kde úderný riff připomíná domácí dark-metalovou legendu Root. Opeth vás vtáhnou do hájemství smutku, neuvěřitelných melodií a neopakovatelného hudebního rukopisu. Možná bych si půl bodíku schoval vzhledem k deskám následujícím, ale pokud mám zaokrouhlovat nahoru, učinám tak rád a bez výčitek.

» ostatní recenze alba Opeth - Still Life
» popis a diskografie skupiny Opeth