Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 21.01.2017

Meditativní, ale i násilná hudba Opeth je pro mě už léta srdeční záležitostí, způsob, jakým Akerfeldt propojuje motivy a nástroje a pracuje s náladami, je neopakovatelný, stejně jako pocit jít podzimním Petřínem na zvuků jejich hudby. Jakýmsi pomyslným opus magnum je u mě deska Still Life, už celoživotní láska, tenhle následovník se s ní ale skoro rovná...

The Leper Affinity začíná syrovým metalovým příbojem a typicky opethovsky komplikovaným riffem, temné metalické dunění a melodické motivy, vkládané pod drsné kytarové jízdy, jsou typické právě a jen pro mistra Akerfeldta, stejně jako hladivé klasicizující vsuvky a velebný, melancholický hlas. Skladba odhaluje surový, temný metalový původ Opeth a jen stěží nabíráte dech, nechybí ale studený, osudný klavírní motiv. Už je tu ale drsný riff Bleak a agresívní metalový Akerfeldtův hlas a melodické linie, známé už ze zákoutí geniálního předchůdce. Je tu další, tentokrát devítiminutová melodická kovová jízda a z krunýře parádně plave Mendezova basa. Tentokrát čistá vokální proklamace je už pověstná a Wilsonova účast spojuje dva kolosy - Opeth a Porcupine Tree, do jediného. Přichází další erbovní znak, nádherně vedené akustiky, zaplavované vzápětí drtivým emočním uragánem a už známé procítěné hlasové deklamace, stejně jako úchylný, taky trochu "porcupineovský" závěr. Nádherně harmonicky provedená krása Harvest s neskutečnou záplavou akustik a Lopezovou bicí jízdou je už dnes také žánrovým kánonem - opět je tu Steven Wilson za mikrofonem. Melodicky kouzlící kytary přivolávají vedle PT i pravzory všeho atmosférického, Pink Floyd. Akustiky rozvibrují další skvostný metalový příboj The Drapery Falls, do kterého ale rázem, snad nejpůsobivěji na desce, vplují akustiky a potřetí a naposledy Steven Wilson za mikrofonem. Jeho nejen hlasový podíl, ale i celkový producentský podíl na desce měl jednoznačně pozitivní vliv. Napětí, stavba a gradace (včetně závěrečné neodbytné melodie) téhle skladby je mistrovská a nezapře inspiraci v extrémnějších metalových formách, jde o jeden z vrcholů alba. Dirge for November začíná další jemnou, až cizelérskou akustickou studií s krásnou Mendezovou atmosférickou basou, nebyli by to ale Opeth, kdyby tahle zákoutí hned nerozmetali pořádnou energetickou smrští s jednou z nejpamátnějších temných melodických strunných litanií. Akerfeldtův hlas jako rašple je jen konečným apokalyptickým úderem. Temné, nervní akustiky a pak už vás The Funeral Portrait začne bez lítosti zatloukat do země, svému názvu dostojí s železnou drsností a osudovostí. Opět surová a temná prapodoba Opeth, i když i tady se našel prostor pro melodické kytarové vsuvky a krátký akustický oddech. Dynamika a tempo jsou děsivé, závěr je poněkud smířlivější s užitím čistého hlasu. Vsuvka Patterns in the Ivy je akusticky-klavírně mistrná, necelé dvě minuty trvající hříčka. Vše, co se na albu odehrávalo, završuje a ještě násobí závěrečný titulní dvanáctiminutový opus - všeobjímající riffový cyklon na úvod, pak působivé akustické kouzlení při zemi a znovu drtící riff, kde se hoši čelně srazili s Dream Theater v jejich nejdrsnějších polohách. Ten se jako oceán přelévá a proměňuje, temnota jako prazáklad je hmatatelná, zespodu přicházejí pekelné Mendezovy basové údery jako údery hromu. Jako mávnutím kouzelného proutku, pro Opeth ale typicky, patří úplný závěr zaplouvající akustice...


Niterná, pocitová záležitost a vrcholná přehlídka temných emocí a agresívních náladových výbuchů. Rád se přikloním k nejvyššímu hodnocení, i když mám předchůdce o něco raději. Produkce Stevena Wilsona a jeho klávesový podíl učinil z desky jistě pevný progový monolit. Švédská scéna je zkrátka neskutečná a magická...