Reakce na recenzi:

horyna - @ 03.05.2017

Kapelu Yes dnes zná snad i malé dítě, nebo přesněji řečeno dítě rodičů, kteří Andersonovce v domácím prostředí alespoň čas od času protočí. Ovšem o vedlejší větve této kapely se zajímají spíše fajnšmekři, toužící znát okolní souvislosti a podobné muzice lépe porozumět. Rick Wakeman je persona dostatečně známá, ovšem jeho sólovou tvorbu zachytila především starší generace jeho souputníků a pro "obyčejného" artového posluchače, jsou jeho výtvory tabu. Poznat Ricka a seznámit se s jeho působištěm, než nastoupil do gigantického podniku značky Yes, je záležitost pamětníků, nebo holmesovských typů s vytříbenou, hledačsko/pátrací mechanikou.

Nevzpomínám si už přesně, která indicie vedla mé kroky tímto směrem, ale je dost možné, že to byla právě Wakemanova stará hudební škola, k níž jsem postupně doputoval. Ten se v řadách Strawbs sice dlouho neohřál, ale stihl s nimi vydal jeden z jejich opusů magnum - desku From The Witchwood.

Než se budu věnovat její náplni, musím předně a se vší úctou poděkovat kolegům recenzentům, kteří se podobné muzice na těchto stránkách pečlivě věnovali, přiblížili ji ostatním "nevěřícím" a vedli kroky mé do těchto vod. Předně pak mistru Hejkalovi, Gratiasovi, Gattolinovi a dalším, jež se těmto obrům sedmdesátých let věnovali s dostatečnou pílí, erudicí i nadšením a objevili pro mnohé krásnou muziku jedinečné a upřímné doby rozkvětu, nepřeberného množství hudebních oblastí.

Hudba, obsažená na díle From The Witchwood, mi připomíná dojemné recitativy starých renesančních písní, prostoupených duchovním odkazem náboženské tématiky, dvorních skladatelů zašlé epochy. Na nahrávce můžeme slyšet různé druhy starých nástrojů jako cembalo, dulcimer, tamburinu, ale i banjo nebo sitar.
Začátek alba je naplněn emotivní krásou a laskovostí, využívá především akustických nástrojů a Cousinsova vokálu, jako dalšího z nich. Wakeman je spíše při zdi a svou subtilnější hrou skvěle doplňuje tyto starodávné obrazce. Větší odvaz přichází až s trackem číslo pět, píseň The Hangman And The Papist - hřmotněji doprovází jak Hudsonovi bicí, tak Wakemanův "příští styl". Daveův hlas jde konečně do obrátek a podobný model uplatní i následující, extatická sklada Sheep. Konec je opět v klidnější, folkové rovině s důrazem na smyslný přednes.

Strawbs budou i na svých dalších dílech rozvíjet ducha nahrávky From The Witchwood a jejich geniální myšlenky, budou ještě několik let proudit skrze příští fantastická alba.

PS: Můžu pouze potvrdit, že zmiňovaná renesanční tapisérie uvnitř alba má blahodárný účinek na vnímání takto koncipované muziky.